Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 1.12.2023, svátek má Iva 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 509
Registrovaní čtenáři: 523
Publikovaných článků: 13622
Komentářů: 11402


Měření



Jostein Gaarder: TO JE OTÁZKA

02.04.2013   Stanislav Polauf   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Kniha plná filosofických otázek bez odpovědí doplněná snovými obrázky. Otázky ale kladou zase jen otázky...

 

Jedinou informaci o obsahu útlé čtvercové knížky v tvrdých deskách dává nakladatelství Albatros na poslední stranu a je dobré si ji na začátek uvést: "Knížka To je otázka je určena k přemýšlení. Filosofické otázky se propojují s kresleným příběhem o přátelství, lásce, smutku a o odvaze žít vlastní život."
 

Autor Jostein Gaarder je čtenářům znám především vynikajícím románem o dějinách filosofie SOFIIN SVĚT, románem, který dokázal přístupnou a poutavou formou přiblížit základní filosofické problémy a otázky širokému publiku. Jak napsala Jana Semelková "Sofiin svět je pro mnohého z nás snad  nejsrozumitelnější „učebnicí“ filozofie všech dob." Čtenář, který zná jméno autora a přečte si výše uvedenou anotaci nakladatele a knihu si případně objedná se dočká nejprve velkého překvapení. Kniha s minimem textu - ten tvoří jen stručné otázky na levé straně a k nim připojené narativní kresby ilustrátora tureckého původu Akina Düzakina.

Vzniká první otázka: Proč jen otázky, kde jsou odpovědi? Pochopíte, že autor chce podnítit čtenáře k samostatnému myšlení a zamyšlení, že je dobré a prospěšné si podobné otázky klást i když na ně není - a ani nemůže být - jednoznačná odpověď . Hned první otázky ODKUD SE VZAL SVĚT? EXISTUJE ŽIVOT JEN NA NA&SÍ PLANETĚ? jste si určitě sami někdy položili. Možná vás překvapí třeba otázka MŮŽE NĚKDO VĚDĚT, CO SI MYSLÍM? Vedle otázek směřujících k vlastnímu životu - POTŘEBUJU MÍT K TOMU, ABYCH BYL &SťASTNÝ HODNĚ VĚCÍ?, JAK TO, ŽE UMÍM MLUVIT?, PROČ MÁM SNY?, JAK SE SVÝM ŽIVOTEM NALOŽÍM? jsou zde i otázky až metafyzické - EXISTUJE BŮH? MŮŽE TEN, KDO UŽ NENÍ NA SVĚTĚ VĚDĚT, JAK SE NÁM DAŘÍ?, CO SE SE MNOU STANE AŽ UMŘU? a pak i otázky na něž by ani věda neodpověděla - CO JE ČAS? PROČ EXISTUJE SVĚT?

Jsou to skutečně otázky, jaké si bude klást dítě, uvážíme-li, že kniha je "pro čtenáře od 7 let"? Je možné ji dát dětem bez toho, aniž by u její "četby" asistoval dospělý? Myslím, že děti nepotřebují ani tak otázky. Těch se od nich rodiče dočkají v míře svrchované. Potřebují však odpovědi. Alespoň náznaky či pomoc při hledání a řešení životních nejistot. Oporu, že na problémy života a na to, co jim život přináší nejsou sami. Přesně tohle však knížka nedává. Vrhá děti do problémů, které jsou často nad jejich síly (i nad síly mnoha dospělých), vnucuje jim otázky ( a tím i nejistoty). Nepochybně důležité, ale bez toho, že by byl brán ohled na věk, vývin a duševní stav dítěte. Je správné dávat dětem otázky na téma, k němuž ještě nedorostlo? Vše má svůj čas - i filosofické otázky jako CO SE SE MNOU STANE AŽ UMŘU? nebo znejisťující otázky typu MŮŽU SE SPOLEHNOUT, ŽE CO SI PAMATUJI, SE OPRAVDU STALO? si děti jednou položí a budou hledat pomoc u dospělých. Přijde-li otázka dříve, buď dítě znejistí nebo je nebude zajímat.

Zkušební test knihy v naší rodině proběhl tak, že třináctiletá vnučka po přečtení otázek řekla: "To jsou otázky na něž nemůže odpovědět nikdo. Tak proč to chcete ode mne." O dva roky mladší sestru otázky vpodstatě nezajímaly vůbec, ale zato ji zaujaly ilustrace. Dokázala najít ucelený příběh (což dospělé nenapadlo) o chlapci, milujícím svého bílého psa, chlapci, který - jak pochopila - měl bratra, který zřejmě zemřel, ale je s ním stále - někdy jako vzpomínka ve skutečné podobě, jindy jako duch. Společně procházejí různá prostředí, poznávají tajemný svět vesmíru, lesa i třeba mořskéhjo dna. Dospělá maminka při prohlížení obrázků jen prohlásila, že jsou morbidní, strašidelné (duch) a že v příběhu chlapce chybí jeho rodiče.

Česká literární kritika zapěla unisono pochvalné tyrády na Gaarderovu knihu. Kniha "nabízí cesty k odpovědím, pobízí nás, abychom našli někoho dalšího, zkušenějšího, kdo nám poradí, jak odpovědět. Tím nás vytrhává z virtuálního světa, vsazuje nás do reality a učí komunikovat slovy." - Otázky jsou "jakýmisi ukazateli, turistickými značkami, navigací udávající nám směr kudy jít." - "Hlavními hrdiny vyprávění v obrazech jsou malý chlapec a bílý pes, kteří jdou světem a poznávají nepoznané. Zajímá je všechno – vesmír s hvězdami, stromy, domy, život v nich, lidé, ale i vzpomínky a smrt. Najdou vše, co hledají? " - "Autoři neříkají „věci se mají tak nebo onak“, jen lehce posouvají dětského čtenáře, aby se dokázal sám zorientovat v otázkách, které trápí člověka od okamžiku, kdy se poprvé postavil na dvě nohy a uvědomil si, že uvažuje a přemýšlí."

Názory mohou být pochopitelně různé. Asi nejspolehlivější bude, když si každý rodič knihu nejprve prohlédne a uváží, zda a kdy ji svým dětem věnuje. V každém případě se dítě bez jeho asistence u četby neobejde. A dospělý si musí zvážit, jak by on sám na předložené otázky odpověděl. A uvědomit si, že to vůbec nebude jednoduché. Otázky totiž - ať chceme či nechceme - plodí zase jen otázky...

********************************************************************
Jostein Gaarder: TO JE OTÁZKA
Z norského originálu Det sp?rs přeložila Jarka Vrbová.
Ilustroval Akin Düzakin.
Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 2013.



 


 
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Radka Křížová - 3.4.2013 - 10:59

Jsou dobré a "dobré" otázky pro děti
Knihu jsem měla příležitost docela podrobně prolistovat a děkuji za citlivou, zejména VARUJÍCÍ kritiku výše. Naše děti se radostně, i obtížně učí velké množství věcí a nejcennějším nástrojem jsou JEJICH otázky odpovídající JEJICH věku. Tato kniha podsouvá dětem otázky, které se tváří jako důležité (a v jisté fázi většinou dospělého života jistě důležité budou)a podstatné. Problém je, že nenabízí odpovědi. A děti odpovědi potřebují. Děti nepotřebují přemýšlet a diskutovat a "smyslu života a tak vůbec", potřebují odpovědi na jejich věčné "proč?". Ta knížka je odjištěná zbraň, kterou dospělí míří přímo na srdce dítěte s prstem na spoušti a říkají mu: "Tohle je dobré, aby sis, milé dítě prožilo a zamyslelo se nad tím."

Od: Semelková - 23.4.2013 - 8:50

Otázky nesoucí otázky nové - to je pozitivní, nebo
Domnívám se, že tato knížka je krásně provokující. Jsem přesvědčena, že děti potřebují přemýšlet a diskutovat a hledat odpovědi. Hlavně se musí naučit ptát se a na otázky dostávat odpovědi. Tuto knihu nelze strčit dítěti do ruky - čti si - a jít sledovat odpolední seriál. Dá se nad ní hezky vyprávět a obě strany přinesou něco podnětného. Nejdůležitější je právě ona komunikace, která nám schází, a diskuse, aby se rozvíjelo myšlení a nebyly přijímány pravdy jiných. Tak to vnímám já a pro mne je ona kniha výzvou, velikou výzvou, ostatně stejně jako všechny knihy tohoto autora.

Od: Martina Boučková - 23.4.2013 - 9:46

Děti jsou různé v různém věku
Knihu bohužel nemám, měla jsem možnost číst jen některé příspěvky o ní a vidět ukázky na internetu. Reaguji jen na některé drobnosti, se kterými vnitřně nemohu souhlasit a ráda bych pro to uvedla svůj názor.

Dítě mladší 4 let nechápe, co je smrt. Nepochopí to, i když mu to vysvětlujete, jak chcete. Pořád má pocit, že je tu naděje: stačí přece zavolat doktora, nějak toho člověka/zvíře "opravit". Nezabývá se tím: miluje zaběhnuté rituály (pravidelné aktivity, které se konají – čas na vstávání, čas na spánek, na jídlo… dodávají mu jistotu a klid: když to funguje, tak to zvládá, svět je v pořádku) a jeho čas také běží cyklicky (včera, zítra, je to stejné, nevnímá, že se lidé mění: stárnou, umírají, máma tu byla včera a bude zítra).

Ale! Nedlouho po té – na konci pátého roku, určitě už však v šesti, sedmi letech začne vnímat smrt (netřeba mít nějakou tragickou zkušenost). Na řadu přicházejí ustavičné vyděšené otázky: „Mami, jak dlouho budu žít? Proč lidé umírají? Taky umřu? A jak jsi stará, mami? Kdy umřeš? Já se bojím smrti. Nikdy nechci umřít…“ Když se tohle poprvé objevilo u mé kamarádky, která měla tehdy 6letého syna, vyděsilo nás to. Úplně jsem tehdy zapomněla, že jsme to probírali na VŠ v psychologii.

Následně se to samozřejmě opakovalo u většiny dětí (určitě u všech; rozdíl je v tom, jestli se o tom bavíte s přáteli, nebo s dětmi). Děti právě v šesti, sedmi letech nahlížejí do (ne)konečna – je to snaha pochopit smrt, vesmír… Jakmile porozumí, že to, že umřou třeba v 85 letech, neznamená, že to přijde brzy, začnou se soustřeďovat na hlubší poznání, a už bez paniky. Děti tedy šesti, sedmi letech otázky ohledně smrti zajímají.

Jak dítě roste, vyvíjí se mu mozek. U mladších dětí dominuje pravá hemisféra, ve věku vašich vnoučat přechází dominance na levou hemisféru, s postupem uzrání vzniká spolupráce obou hemisfér. Tj. něco jiného evokuje předškolní děti a mladší školáky, něco jiného starší školáky a následně dospělé.

Píšete, že děti nepotřebují otázky, ale odpovědi – není to přesně tak. Děti jsou fascinovány světem a chtějí ho nejlépe co nejrychleji pochopit. Ideálně vše teď a hned! Ano, chrlí jednu otázku za druhou. Je to neřízený chaos, který nejde do hloubky. Od toho tu jsou rodiče, pedagogové a další zkušení dospělí, kteří zastaví podněty zahlcené dítě (a že těch podnětů dneska je!), a snaží se pomoci dobře položenými otázkami koncentrovat jeho mysl. Dítě musí pracovat na něčem, co je zpočátku namáhavé, ale důležité pro to, aby mohlo nastoupit školní docházku: soustředit se na otázku a začít s ní pracovat, aniž by odbíhalo od jednoho k druhému. Jestliže jsou k tomu ještě nějaké mnemotechnické pomůcky (obrázky, ukázkové předměty), ideálně to napomáhá k lepšímu pochopení tématu. Osobně to aplikuju na své děti odmalička, a dělá to spousta maminek.

Vzpomeňme jen na leporela – ukážete dítěti obrázek, ono se soustředí nejprve na celek (kočička), po té na obecnější detaily (je hnědá), a pak na drobnosti (sedí, má na krku mašli, jaká je mašle? A tak dále).

Právě touto formou se dítě učí soustředěnosti, pomáháte mu rozvíjet schopnosti jeho mozku a řeči. Vytváří věty, které se rozvětvují. Rozšiřuje si slovní zásobu, ale i fantazii. Ve věku, pro něž je určena vámi recenzovaná knížka, už děti vidí i to, co je za obrázkem. Nejde tu jen o namalovanou figuru, ale o příběh kolem ní.

Knížka je určena pro spolupráci. Pokud chcete zabavit dítě, protože nemáte na něho čas, tuhle knížku mu nedávejte. Pokud chcete strávit příjemné společné chvilky, dozvědět se více o dětské fantazii, pomoci dítěti k jeho rozvoji, tak si spolu sedněte, nahlédněte do této knížky, nebo i jiné a povídejte si spolu.

Dneska jsem už tak málo všichni pohromadě.

Toť vše, co jsem k tomu chtěla říci.
Krásný den.
Martina Boučková

Od: Soňa - 23.4.2013 - 10:32

Otázky
Dle mého názoru děti potřebují odpovědi na SVÉ otázky. Vnímavý dospělý jistě pozná, na jaké úrovni se jeho dítě zrovna pohybuje a leckterý rodič jistě také čelil situaci, kdy bylo jeho dítě vystaveno něčemu, na co rozumově či emocionálně nestačilo. Můj syn začal řešit smrt ve 3 (!) letech, kdy s tím některé s dětí přišlo do školky. Bylo to náročné období pro nás všechny a určitě bych už neriskovala ho vystavovat takové zátěži tím, že mu budu podsouvat něco, na co zatím nemá. Neznám tu knížku, ale domnívám se, že podobné otázky bude v průběhu života každý řešit a to přirozeně a v období, kdy na ně bude nejlépe připravený.

Od: Jana Semelková - 23.4.2013 - 10:52

Pro upřesnění
Nakladatelství doporučuje knihu dětem od sedmi let. A s těmi už se opravdu dá debatovat nad uvedenými tématy.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2023 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0675 s