Kromě milostných motivů a motivů domova v ní nalézáme přírodní lyriku i verše čistě reflexivní, především v nejkratších formách čtyřverší. Typický pro Vendulinu poezii je emancipovaný přístup k rytmu, který nikdy nenechává sklouznout do kolovrátkové líbivosti, stejně jako odpovědná práce s rýmem. Gramatické rýmy a tisíckrát omletá klišé bychom v její poezii hledali marně. Souzvuk staví na nápaditých spojeních často s povahou rýmového echa (aleje – stále je;  k ránu - hranu; proklatě – na latě), má mimořádný smyls pro půvab useknutého rýmu (listů – přistup; podvečer – člověče; ořeší – u pěšin atd.).
 

Díky dlouhému pobytu v jiném jazykovém prostředí a značné lingvistické vybavenosti (kromě němčiny, jíž vystudovala spolu s bohemistikou, se dohovoří také francouzsky) se v jejím verši často objeví cizojazyčná sentence, nejčastěji právě francouzské. Skvostně pracuje s opakováním, a to jak na úrovni slov, tak celých veršů (či jejich variací), které pak v básni fungují jako více či méně zjevný refrén.
 

Její metafora se jen výjimečně uchyluje ke genitivnímu sebevysvětlování (v zrcátku topolových listů), dominantně je spíše skácelovsky mnohovrstevná (…na kost nás zima otesává. /Na křehké jádro, v němž je hřích). Výrazně, zejména v oddílech milostné poezie, je zastoupena anafora. Mnohokrát znásobené oslovování dává básním naléhavost autentického monologu – toužícího stát se dialogem. Z dalších básnických figur jmenujeme alespoň aliteraci, nijak okázalou, o to působivější (co v mlze mizí mi).
 

Momentálně autorka pracuje na druhé sbírce a souběžně také na knize krátkých vzpomínkových zamyšlení. 

Vendula Eliášová, Z inkoustu noc
Akropolis 2013