V případě toho stále svěžího klasického filmu je počátkem pátrání záhadné zmizení vědce a podnikatele inženýra Thomase Grunemana. Půl roku práce policie nevede k úspěšnému výsledku a tak se do hry na žádost přítele zmizelého zapojuje Klute.
 
            V ruce má jedinou indicii – obscénní dopisy adresované dívce jménem Bree, které byly nalezeny v Grunemanově kanceláři. Tón i charakter dopisů jsou pro Grunemanovy blízké záhadou a nevěří, že by on, jako vzorný otec rodiny, byl jejich pisatelem. Klíč k záhadě může poskytnout pouze samotná Bree. Jak se ukáže, jmenuje se Bree Daniel, žije v New Yorku a živí se jako call-girl. Při prvním setkání se Klutemu jeví jako arogantní a otrlá dívka, která navíc odmítá jakoukoli spolupráci. Jenže i ona sama je ohrožována tajemnými telefonáty, které ji vyhrožují smrtí a tak se nakonec Klutemu svěří. Grunemana si nepamatuje, ale ví o jednom agresivním klientovi z vysokých společenských kruhů, který ji už jednou hrozil smrtí. A zná také dívky, které mohou násilníka znát – i když už i tady řádí smrt. Jedna z dívek spáchala sebevraždu, druhá se předávkovala. O koho se jedná poznáme brzy: Na pohled vysoce postavený úředník firmy, stojící mimo všechna podezření, je v jádru perverzním násilníkem…
 
            Tady možná budou příznivci detektivek, čekají napjatě až do poslední minuty na odhalení, trochu zklamáni. Pachatel je odhalen trochu brzy. Ale pochopíte, že o klasickou detektivku tady nejde, že ve hře je napětí dané skutečným ohrožením Bree a také proměnou vztahu mezi detektivem a prodejnou dívkou, který vede až k téměř milostné romanci. Napínavý psycho-thriller se mění na pozoruhodnou psychologickou studii. Udržet diváka v napětí a podobný příběh v uvěřitelnosti mohou jen velice dobří herci. A tady se režiséru Alanu J. Pakulovi podařilo získat dvě jména, která se mimořádně zasloužila o úspěch filmu.
 
            Titulního detektiva Kluteho vytváří Donald Sutherland, který se jen málokdy usměje a „drží“ linii chladného leč důsledného pátrače. V roli dívky „na telefon“ Bree exceluje Jane Fondová, za což si po právu odnesla jak svého druhého Oscara (první byl za roli ve filmu KONĚ SE TAKÉ STŘÍLEJÍ), tak Zlatý globus. Fondová vykreslila Bree jako dívku kolem třicítky, plnou ambicí stát se modelkou či herečkou. Když se jí to nedaří začne chodit na psychoanalýzu a snaží se v nuceném způsobu života neangažovat emocionálně ani fyzicky a mít nad ním kontrolu. Tím však jen maskuje vnitřní neklid a citlivou zraňovanou duši. Právě v dokonale zahraném rozporu mezi protřelou maskou, jíž si nasazuje navenek a raněnou psychikou, v níž roste stále silnější a nezvladatelný paranoický strach, se ukazuje mistrovství Jane Fondové, v jejíž filmografii patří Bree určitě k vrcholům.
 
            Jak napsal Marcel Martin: „Jane Fondová, nejinteligentnější herečka své generace, hraje postavu Bree s tak neuvěřitelnou znalostí řemesla, že se pro nás postupně stává naprosto očividně touto postavou. Věříte, že hraje o sobě a ne o někom jiném, že vypráví v duchu své psychologie a své koncepce života o ženě, která touží být a je absolutně svobodná…“ (Ecran č. 4/72)
 
            Na filmu ocenila kritika vedle hereckých výkonů také mistrovské a netradiční rozehrání napětí, znamenitý scénář (Andy a Dave Lewis) a hlavně kameru Gordona Willise, která je doslova všudypřítomná, intimně pátravá a často nahlíží na tváře z takové blízkosti, že to působí, jako by se jich přímo dotýkala.