Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Sedm Švédů

19.07.2013   Lenka Martinková   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Povídka inspirovná skutečným archeologickým nálezem z Mladé Boleslavi. Text se účastnil soutěž Pisálek 2013.

Na nádvoří hradu ze sedla seskočil zaprášený muž. Pohybem ruky si přivolal sluhu a podal mu uzdu svého koně, teprve pak se unaveným krokem vydal do paláce za velitelem.
Nepočkal ani na pokyn, že si může odpočinout. Vysíleně klesl do křesla u okna a s drobnou výčitkou se podíval na muže proti sobě. Věděl, že se nechová příliš uctivě, ale byl rád, že se sem vůbec dostal živý a zdravý. Švédové už stihli oblehnout několik okolních vesnic a bylo jen otázkou času, kdy se dostanou až k městu. Jako jedno z mála ještě mělo zásoby i na delší obléhání. Měšťané část z nich stihli nanosit do mnohapatrových sklepů pod svými domy, a tak nemohlo být divu, když tu nepřátelé budou chtít rabovat.
Natáhl ruku, aby si od služebné vzal číši vína. Teď mu přišlo vhod. Jel bez jediné zastávky a mnohdy i oklikou. Nemohl padnout nepřátelům do rukou. Ještě ne, nebo radši nikdy. V tuhle chvíli bylo nejdůležitější varovat velitele hradu. Nedbal na únavu, štval koně, jen aby si udržel náskok, který proti Švédům získal. To jediné mohlo pomoci. Spokojeně zavřel oči. Je tady, dostal se na hrad včas. Bude si moct odpočinout. Začal dřímat.
Velitel tiše zakašlal. Chápal, že posel je unavený, ale ještě se od něj nic důležitého nestihl dovědět. Stačila by mu věta, slovo, nebo jakýkoli náznak, jen aby věděl, jak daleko je hrozící švédské nebezpečí. Posel se ani nepohnul.
Lehce se dotkl jeho ramene, ale nic. Zacloumal jím a teprve teď posel pootevřel oči. „Jak daleko jsou Švédové?“ využil té chvíle, kdy byla naděje, že ho bude vnímat.
Posel cosi nesrozumitelného zamumlal. Hlava mu klesla na rameno a tiše chrápal. Velitel nad ním rozzlobeně mávl rukou. Pochopil, že teď už se od něj nic nedozví. Na stůl v sále položil nedopitou číšku vína a odešel z místnosti. Byla válka a on neměl čas čekat, až se posel probere a bude schopen mu říct, co se vlastně děje.
 
Z podhradí k němu doléhal hluk. Vzbudil se a nechápavě se kolem sebe rozhlížel. Nepamatoval si, jak se sem dostal.
Opatrně pohnul rukou. Nebyl svázaný, takže určitě nebyl ve švédském zajetí. Jistě, Švédové! V tu chvíli si všechno vybavil. Jen si nebyl jistý, jestli veliteli předal zprávu, kvůli které na hrad přijel.
Možná by svou chybu ještě stihl napravit. Těžce vstal z křesla a pohled mu padl na otevřené okno. Hluk venku neutichal, právě naopak. Zvědavě vyhlédl ven a nemohl uvěřit vlastním očím.
Do podhradí se pokoušelo probít několik švédských vojáků, v čemž jim neúspěšně bránili biřici, kteří právě měli službu u brány. Síly byly takřka vyrovnány. Z hradu sice přicházely posily, ale nezdálo se, že na místě budou včas.
Švédské vojsko je postupně zatlačilo zpět k hradu. Teď mělo cestu do města volnou. Jako záplava se vhrnulo za hradby. Posel to sledoval se zoufalým pohledem. Byl ještě příliš zesláblý na to, aby svým lidem proti nepřátelům pomohl. Možná i jeden meč by změnil situaci… Povzdechl si. Zklamal svého velitele, a co hůř – dokonce i krále.
Pozoroval, jak se lidé urychleně pokoušejí zabarikádovat doma. Spěšně zavírali okenice svých domů, vrata do mázhauzu zajišťovali závorami, které ještě podepřeli několika kusy nejmasivnějšího nábytku. Z okolních městeček už věděli, co švédské vojsko táhnoucí krajem dokáže napáchat. Nejdůležitější bylo zachránit holý život a to nejnutnější k přežití. Lidé se postupně stahovali do svých mnohapatrových sklepů a vystaveni stejnému nebezpečí zapomínali na dávné sváry a neshody.
Muži v hradním okně po tváři přeběhl smutný úsměv. Nevěděl ještě, nad kým truchlí, ale bylo mu jasné, že tohle město nejspíš lehne popelem. Tak to viděl v mnoha jiných případech, než sem na uštvaném koni dorazil. Viděl oběti po švédském řádění a byl si proto jistý, že tady to nedopadne jinak. Nebo snad litoval Švédy plenící jeho zemi? Možná to byla pravda – ještě měl v živé paměti, jak mu starší přátelé vyprávěli, že ve spodních patrech sklepa nejednoho z domů se ukrývají propadla, která mají obyvatele chránit před plenícími armádami. Stačil prý jeden neopatrný krok a vojsko bylo o několik jedinců slabší… Zachvěl se, když si na takové vyprávěnky vzpomněl. Hravě si dokázal představit, jak by sám v jedné z takových pastí uvízl – bez jídla a pití by čekal na smrt, která by byla vysvobozením. Nebo by mohl sledovat utrpení svých druhů a doufat, že se nikde neobjeví vyhladovělé krysy, které by je začaly požírat zaživa. Jediná útěcha by byly modlitby…
Zakázal si na to myslet. Švédové byli jeho nepřátelé, neměl by je litovat, ať už je čeká cokoli. Tiše za sebou okno zavřel. Tím, že tu bude stát, nikomu nepomůže. S odevzdaným pokrčením ramen se odebral do hradní kaple na modlitby.
 
◘◘◘
 
Sedm Švédů se kradlo ztichlou ulicí. Zatím nenarazili na nikoho jiného, než na muže ze svého vojska. Lidé se jich báli. Muži skoro cítili jejich zbabělé modlitby vysílané k nebi místo toho, aby se jim postavili se zbraní v ruce. Někteří je místo orodování u svatých pozorovali škvírami v okenicích a zděšeně se křižovali pokaždé, když někoho ve švédské uniformě zahlédli.
Jen jediný dům se zdál být opuštěný. Stál na náměstí a značně bohatý měšťan odsud musel odejít v neobvyklém spěchu, aby zachránil holý život dřív, než nepřátelské vojsko vnikne do města. Škvírami okenic na ulici nepronikalo světlo, ale dveře zůstaly pootevřené, jak je někdo pořádně nedovřel, ale rovnou zamykal.
Vojáci se zastavili. Tohle bylo příliš lákavé, než aby přemýšleli nad možnou zradou. Viděli jen kořist, kterou určitě najdou v hlubokých sklepích a díky které si budou moct ve městě užít. Možná by jim i něco zbylo na další cestu do zatím nedobytého města. Rázným pohybem  otevřeli dveře do mázhauzu. Ruce měli připravené na jílcích kordů, ale nikdo se jim nepokoušel bránit ve vstupu. Bez zaváhání pokračovali do mnohapatrových sklepů, byli si jistí svou bezpečností. I kdyby se jim snad odvážil postavit nějaký sluha, byla jich přesila a byli mnohem lépe vyzbrojeni.
K příkrým, ošlapaným kamenným schodům, vedoucím dolů do tmy, je provázela pouze ozvěna jejich kroků. Každý z nich si přál co největší kořist – stačí se jen v podzemí zbavit svých kumpánů a získá i jejich podíl. Nebude se s nikým muset dělit…
Všechny sklepy měšťanských domů vypadaly stejně. V prvním patře byly věci, které byly ještě občas potřeba. Sem se uskladňovaly sudy s pitím a zásoby jídla. Vesměs nic, co by se později dalo zpeněžit, ale přesto dostatečně lákavé, aby se tu postupující vojsko zastavilo svlažit vyprahlá hrdla. O patro níž bývala dvířka vedoucí na radnici, nebo do domů sousedů. Běžně bývala zavřená na závoru, používala se jen tehdy, kdy konšelé spěchali na radnici a bylo nepříjemné počasí, nebo když městu hrozilo nebezpečí. Měšťané tudy prchali z města, aby zachránili alespoň to nejnutnější. I toto patro nabízelo lákavé možnosti – slibovalo ničím nerušený průchod až na radnici, možná dokonce až k městské pokladnici. V nižších patrech bývaly v době válek uklizeny předměty, které jinak byly v obytných prostorách. Nejnižší patra sklepů byla nejnebezpečnější. Každý věděl, že tu bývají dávno nepoužívané chodby hrozící zřícením, nebo propadla, ze kterých se člověk bez cizí pomoci není schopný dostat.
Švédové postupovali hlouběji. Tam byla kořist jasná, později se mohou vrátit do vyšších pater a doplnit si zásoby. Na zemi se tu povalovalo několik štůčků látek podivně položených uprostřed místnosti, jak je sem ve spěchu majitelé domu nechali nanosit. Tohle vojáky nezajímalo. Šperky, peníze, to bylo to, po čem toužili. Ale látky? K čemu?! Hned za nimi stála pěkně zdobená skříň. Snad by ji ocenil jejich pán, ale ten počká. Nejdřív se podívají, jestli se uvnitř neskrývají nějaké cennosti. Bez váhání přešli po látkách.
K masivnímu kusu nábytku však nedošli. Uprostřed cesty ztratili pevnou půdu pod nohama a propadli se kamsi do tmy. Marně volali o pomoc, nikdo je neslyšel. Někteří z nich se pokoušeli vyšplhat zpět do sklepení, ale brzy toho zas nechali. Po čase začali litovat, že se napřed nezastavili pro zásoby. Nezbývalo jim, než se modlit. Jen doufali, že se neobjeví vyhladovělé krysy, které by je sežraly zaživa.
 
◘◘◘
 
Na konci války se majitel domu vrátil i s rodinou. Ještě dřív, než nechal služebnictvo odnosit nábytek zpět do komnat v patře, zašel se sám podívat do propadla, jestli mu skutečně ochránilo majetek. Hluboko pod ním leželo sedm mrtvol ve švédských uniformách. Muž propadlo bezpečně zakryl masivním dřevěným poklopem a své tajemství jak živ nikomu neprozradil.
Po staletích tak sedm Švédů našli archeologové, provádějící průzkum kvůli opravám v domě. Jaké bylo jejich překvapení, když pod ztrouchnivělým propadlým dřevem – pravděpodobně poklopem – objevili sedm koster svírajících kordy.



ikonka: http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Prague_%281648%29


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2517 s