Během letních prázdnin se mladé Leo dokonale změní život. Při horské túře jí zemře matka a chůva Leonina mladšího brášky pomalu ale jistě začne nahrazovat její místo. Dokonce se zdá, že dceru svého zaměstnavatele nenávidí a nejradši by ji vyhnala z domu, ve kterém se začíná povážlivě roztahovat. A není to jediná Leonina starost – její nejlepší kamarádka se s ní přestává bavit a otec se čím dál víc zabývá prací a na rodinu jako by zanevřel. Jak by tohle mohla vyřešit?
Přestože jsou všechny postavy na první pohled veselé a působí bezstarostným dojmem, děj je povážlivě temný a tragický. Své místo tu mají drogy, krádeže, neúspěšná podnikatelka-alkoholička se svojí dcerou; později přibyde dokonce i únos a vražedkyně. Nejděsivější je pomyšlení, že by se něco takového mohlo stát i ve skutečnosti. Možná ne v takové koncentraci, ale kdoví…
Několik prvních stran vypadá spíš jako zamilovaný románek pro puberťáky. Dívka najde svou prázdninovou lásku, všechny školní problémy hodí za hlavu… zkrátka dokonalá idylka a léto, jak má být. Jenomže Ulrike Bliefert ví až příliš dobře, kdy něco takového čtenáře přestane bavit. Ve správný okamžik představí postavu, která to podle všeho nemá v životě jednoduché. Čtenáři o ní prakticky nic neprozradí, nechává za ní mluvit její vlastní činy a myšlenky. Nová postava si žije svým vlastním životem, skoro jako by ani nevznikla ve fantasii autorky, ale byla skutečným člověkem z masa a kostí. Tak dojde ke zrození záporného hrdiny, jehož si však čtenář vlastně zamiluje. Není divu – vždyť nic nedělá se zlým úmyslem, právě naopak, chce svému okolí pomáhat a osud je proti  němu. Proč to ostatní nevidí?
S tímhle pocitem se čtenář potýká čím dál častěji a Bliefert ho v tom pouze zdařile utvrzuje, přestože se zdá, že své postavy nechá dělat a tvrdit pravý opak. Kdo chůvu Sonju zpočátku podporoval a bil na její stranu, se pomalu ale jistě stává jejím úhlavním nepřítelem. Má pro to logický, ničím nevyvratitelný důvod, který však nemusí být nutně pravdivý. Co je vlastně ještě pravda a co už lživý výmysl chorého mozku? Hranice je až příliš tenká…

Ukázka z knihy:
„Vypadáte báječně, Sonjo,“ přerušil rozpačité ticho Martin Schiller.
„Ano, je to absolutně super,“ Leonie se zotavila ze šoku a ráda a popravdě přiznala, že Sonjin nový styl je velmi působivý.
„Anja krásná,“ řekl Nicky a zatleskal.
„Sonja,“ opravila ho Leonie.
„Anja je v pořádku," odvětila Sonja se smíchem. „Nicky mi smí klidně říkat Anja.“
 


Bliefert Ulrike - Zrádný anděl.
Praha: Fragment 2013