ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 19.4.2024, svátek má
Rostislav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tvůrčí psaní - SlovotvorbaSetkáníSlunce na beseděKdyž ne do března...Lípa v násPodstata nelidskosti
Nejčtenější za 14 dní
HELIMADOE – TV tip – Co skrývá podivný název?Z PEKLA - TV tip – Jack Rozparovač zdraví z PrahyZimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikohoPoslední naděje pro legendárního tvoraZačala se natáčet Zlatovláska, i tentokrát s Petrem ŠtěpánkemTady Havel, slyšíte mě?Nezlomní: Příběh o přátelství, které překoná i džungliJen jeden svět: Kdo je vrah?Festival Mezinárodní týdny tance a mladé talentyČerti nejsouBirgusovy kontrastySurfování, rafting nebo kayak cross v centru Prahy
Florian Illies: 1913 LÉTO JEDNOHO STOLETÍ
08.08.2013 Stanislav Polauf Literatura
Přepestrá mozaika událostí a osudů jednoho roku, roku, kdy se na chvíli zdálo, že je vše možné, roku, kdy plně projevují nové tendence v umění a zrají dnes slavní umělci, roku, kdy se utvářejí či dotvářejí charaktery a osobnosti stovek slavných, známých či méně známých umělců, politiků, vědců či vynálezců a střetává se devatenácté a dvacáté století
Hrdinové románů bývají různí – od hrdinů až po zkrachovalé existence, od romantiků až po sadisty a od géniů až po primitivy. Ale ještě žádný autor nevybral pro své dílo jako hrdinu rok – ano, časový úsek dvanácti měsíců, v němž se „ to všechno“ odehraje. Rok je to symbolický – třináctka je pro mnohé i osudová. Jeviště je dáno – Evropa, především pak Rakousko, Německo a Francie, aktérů je – jak kdosi spočítal – kolem pěti set.
Redaktor prestižních Frankfurter Allgemeine Zeitung a později týdeníku Die Zeit, absolvent dějin umění v Bonnu a Oxfordu Florian Illies musel načíst mnoho životopisů a pamětnických vzpomínkových knih (jen stručný výběr bibliografie uvedený v závěru číst obsahuje pět malým písmem tištěných stran). A musel všechno přečtené spojit a skloubit. Nazvat knihu románem by asi bylo troufalé, ale rozhodně to není suchý popis událostí ale živá beletristická kronika, chcete-li kulturně historická koláž, v níž dominují všechny pozoruhodné osobnosti této doby varu a – jak se po krátké době ukáže – i zmaru.
Kniha má podtitul „kronika jednoho léta“ – jde však nejen o horké léto, ale i chladné zimní měsíce od ledna po prosince, a v každém měsíci se odehraje množství událostí, setkání, rozhovorů, napíše se spousta dopisů i záznamů do deníků, z nichž se dozvíme často až intimnosti ze života slavných. V krátkých glosách, někdy jen odstavcích, se čtenáři představí od monarchů jako Franz Josef, císař Vilém II. až třeba následník trůnu Ferdinand d´Este především umělci té doby – od skladatele Schönberga přes spisovatele Heinricha Manna, Roberta Musila či Franze Kafku, fotografa Heinricha Kühna, architekta Adolfa Loose a hlavně malíře nové doby – Picassa, Braqua, Matisseho, Klimta, Schieleho či Kokoschku.
Každý z nich zanechává v roce 1913 svoji výraznou stopu. Franz Josef si po aféře se zradou plukovníka Redla povzdechne: „Tak tohle je tedy ta nová doba. A tohle jsou stvůry, které plodí? Za našich časů by něco takového nebylo myslitelné.“ Vilém II. si libuje v tom, jak na jediném honu sestřelil před 1200 bažantů („Ovšem večer z toho počtu sní bohužel jen jednoho,“ podotýká Illies). Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand se rozhněvaně stahuje na Konopiště a hraje si tam s vláčky.
Arnold Schönberg se svojí dvanáctitónovou hudbou a pronikavými tóny zažije skandál, publikum mu vyhrožuje a od autora operety Kouzlo valčíku Oscara Strausseho schytá pořádnou facku. Při Stravinského La sacre du printemps se publikum údajně ptá „je to ještě hudba, nebo už jarní bouře, nebo že by pekelný rámus?“ a bouří rovněž.
¨ Adolf Loos staví první terasovitý dům v Evropě, Franz Kafka se bojí tělesné lásky jako čert kříže a raději se masochisticky shazuje přes svou nastávající Felice Bauerovou a v dopisech “koktá v písemné podobě“. Bezuzdný Oskar Kokoschka šílí láskou k Mahlerově vdově Almě a slíbí ji “mistrovské dílo“ pokud bude zcela jeho. Dílo vzniklo, Almu však vlastnit se mu nezdařilo. Marcel Duchamp stále hraje šachy a jakoby mimochodem namaluje Akt scházejí ze schodů, kde „spojuje neohrabanou nahotu z renesančních obrazů s futuristickým zobrazením ženy“ a dostává nápad: „Mohli bychom vytvářet díla, která by nebyla uměleckými díly?“ na nějž odpovídá položením kola bicyklu na obyčejnou kuchyňskou stoličku. Henri Matisse se svěřuje, že by „rád maloval jako Picasso“ načež mu Max Jacob odpoví: „To je šílené, přesně totéž mi právě řekl Picasso o tobě.“ Egon Schiele kreslí nahé modely z řad svých přátel ale i své dvě sestry, ale na rozdíl Gustava Klimta neskákal se svými modelkami hned do postele a „teprve z hluboké propasti nečinného pozorování získával vhledy do mělčin tělesnosti.“
Heinrich Mann slaví velký úspěch svojí SMRTÍ V BENÁTKÁCH, která rozvíří tak trochu tutlanou diskusi o homosexuálních sklonech (v nichž není v té době zdaleka jediný) a připravuje Kouzelný vrch. Vše má dokonale rozplánováno přesným denním časovým rozvrhem, k němuž si autor knihy neodpustí poznámku, že “světová literatura je jen otázkou přesného plánování.“ Nejpichlavější vídeňský kritik Karl Kraus zahoří láskou k baronce Sidonii Nádherné, smí jako jediný člověk na světě pohladit jejího psa a najde štěstí na zámku ve Vrchotových Janovicích. „Vášnivý milovník něžného neštěstí“ Rainer Maria Rilke píše tisíce dopisů svým obdivovatelkám a mecenáškám, ale ženy se snaží držet „od těla“. Vychází Swanova láska, první díl Proustova životního díla Hledání ztraceného času začínající památnými slovy: „Dlouho jsem chodil brzy spát,“ a tím „prudce rozechvěl nerv znavené avantgardy… Chodit brzy do postele to se jevilo stále nevyspalým předjezdcům moderny jako nejodvážnější potírání deprese, pití, nesmyslného rozptylování a kupředu se řítícího času“.
D.H.Lawrence si osobně zahraje roli, kterou poté zpracuje ve skandálním románu a stane se „milencem lady Chatterleyové“ a neváhá zelenookou krásku Friedu von Richthofen unést od manžela. Ješitný a nesmírně ukázněný a pedantický (v deníku zaznamenává i každou vykouřenou cigaretu či pod „C“ i uskutečněný intimní styk) Robert Musil opustí práci knihovníka a píše své stěžejní dílo Muž bez vlastností, v němž "je nasávána výbušná síla roku 1913." Třináctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky, úspěchy slaví i první filmy a jejich hvězda Asta Nielsenová. Čtyřiadvacetiletý Adolf Hitler maluje průměrné akvarely vídeňských pozoruhodností a živí se jejich prodejem, aby posléze před hrozbou vojenské služby utekl do Mnichova. Futurista Majakovskij šokuje Rusko, Brecht píše naivní milostné veršovánky (naštěstí u nich nezůstal). Freud se trvale názorově rozchází s Jungem a děje se toho mnohem mnohem a mnohem více v tomto pozoruhodném roce 1913. Více než stačí recenzent vůbec zaznamenat a čtenář si zapamatovat. A to mluvě o spekulacích, kdo se s kým mohl setkat – jako třeba Hitler se Stalinem, když byli v jednu dobu v rakouském Schönbrunnu nebo Kafka s Joycem v Benátkách.
Před prací Floriána Iliese se musíte sklonit v tiché pokoře. Jeho sečtělost a znalost reálií jak doby tak uměleckého i intimního života je obdivuhodná. Možná vás napadnou další osobnosti, které mohl do svého díla zařadit, možná si okruh svého zájmu příliš zúžil především na německy mluvící země, kde – třeba v Berlíně podle Else Lasker-Schulerové „tikají hodiny umění, které se ani nezpožďují, ani nepředbíhají.“ Kniha je rozdělena podle měsíců roku a Illies píše v krátkých až esejistických odstavcích, glosách či minipříbězích. Umění zkratky ovládá dokonale. Nejde mu ani tak o historické události, jako především o postižení společenského mumraje a vzájemných vztahů osobností uměleckého světa. Je obdivuhodné, že si dokázal od svého nesmírného počtu postav udržet odstup a že nešetří humorem. I když v líčení osobních vztahů často zajde až na hranici bulváru, nikdy nesklouzne k vulgaritě ani lascivnosti.
Zvolit průnik magickým rokem 1913 se ukázalo jako šťastný čin, protože se v jeho řezu prolnula většina významných osobností kvasícího dvacátého století. Mohl to být počátek významného posunu v dějinách lidstva, ale hrozba, která ve formě světové války, zanedlouho uhodila, to vše nadlouho odsunula. I když někteří myslitelé té doby si byli jisti, že k válce nedojde. Slova Normana Angela mohou být ponaučením i pro dnešek. Napsal, že „věk globalizace znemožní světové války, jelikož všechny země jsou již dlouho hospodářsky až příliš vzájemně propojené.“
Vydání knihy je edičním počinem nejen proto, že jen v Německu se jí prodalo více než 200 tisíc výtisků a že se drží stále na předních místech žebříčku Spiegelu. Vychází rok po jejím německém vydání a letos je to přesně sto let od událostí, které popisuje. Má šanci stát se perlou v knihovně každého zájemce o historii a umění. Každá kapitola je uvozena reprodukcí či dobovou fotografií, na obálce pak je užita fotografie Heinricha Kühna (1866-1914), který v létě onoho roku zachytil své tři děti a jejich chůvu Mary, jak stoupají na hřbet jakéhosi kopce. Jemné mráčky na horizontu dotvářejí něžnou atmosféru toho výjevu. Překladatel Tomáš Dimter určitě neměl lehkou práci. Dokázal využít existujících českých převodů autorem citovaných knih a pasáží, jejichž výčet uvádí v závěru.
Foto: lacultura.cz, nakladatelstvi.hostbrno.cz
Redaktor prestižních Frankfurter Allgemeine Zeitung a později týdeníku Die Zeit, absolvent dějin umění v Bonnu a Oxfordu Florian Illies musel načíst mnoho životopisů a pamětnických vzpomínkových knih (jen stručný výběr bibliografie uvedený v závěru číst obsahuje pět malým písmem tištěných stran). A musel všechno přečtené spojit a skloubit. Nazvat knihu románem by asi bylo troufalé, ale rozhodně to není suchý popis událostí ale živá beletristická kronika, chcete-li kulturně historická koláž, v níž dominují všechny pozoruhodné osobnosti této doby varu a – jak se po krátké době ukáže – i zmaru.
Kniha má podtitul „kronika jednoho léta“ – jde však nejen o horké léto, ale i chladné zimní měsíce od ledna po prosince, a v každém měsíci se odehraje množství událostí, setkání, rozhovorů, napíše se spousta dopisů i záznamů do deníků, z nichž se dozvíme často až intimnosti ze života slavných. V krátkých glosách, někdy jen odstavcích, se čtenáři představí od monarchů jako Franz Josef, císař Vilém II. až třeba následník trůnu Ferdinand d´Este především umělci té doby – od skladatele Schönberga přes spisovatele Heinricha Manna, Roberta Musila či Franze Kafku, fotografa Heinricha Kühna, architekta Adolfa Loose a hlavně malíře nové doby – Picassa, Braqua, Matisseho, Klimta, Schieleho či Kokoschku.
Každý z nich zanechává v roce 1913 svoji výraznou stopu. Franz Josef si po aféře se zradou plukovníka Redla povzdechne: „Tak tohle je tedy ta nová doba. A tohle jsou stvůry, které plodí? Za našich časů by něco takového nebylo myslitelné.“ Vilém II. si libuje v tom, jak na jediném honu sestřelil před 1200 bažantů („Ovšem večer z toho počtu sní bohužel jen jednoho,“ podotýká Illies). Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand se rozhněvaně stahuje na Konopiště a hraje si tam s vláčky.
Arnold Schönberg se svojí dvanáctitónovou hudbou a pronikavými tóny zažije skandál, publikum mu vyhrožuje a od autora operety Kouzlo valčíku Oscara Strausseho schytá pořádnou facku. Při Stravinského La sacre du printemps se publikum údajně ptá „je to ještě hudba, nebo už jarní bouře, nebo že by pekelný rámus?“ a bouří rovněž.
¨ Adolf Loos staví první terasovitý dům v Evropě, Franz Kafka se bojí tělesné lásky jako čert kříže a raději se masochisticky shazuje přes svou nastávající Felice Bauerovou a v dopisech “koktá v písemné podobě“. Bezuzdný Oskar Kokoschka šílí láskou k Mahlerově vdově Almě a slíbí ji “mistrovské dílo“ pokud bude zcela jeho. Dílo vzniklo, Almu však vlastnit se mu nezdařilo. Marcel Duchamp stále hraje šachy a jakoby mimochodem namaluje Akt scházejí ze schodů, kde „spojuje neohrabanou nahotu z renesančních obrazů s futuristickým zobrazením ženy“ a dostává nápad: „Mohli bychom vytvářet díla, která by nebyla uměleckými díly?“ na nějž odpovídá položením kola bicyklu na obyčejnou kuchyňskou stoličku. Henri Matisse se svěřuje, že by „rád maloval jako Picasso“ načež mu Max Jacob odpoví: „To je šílené, přesně totéž mi právě řekl Picasso o tobě.“ Egon Schiele kreslí nahé modely z řad svých přátel ale i své dvě sestry, ale na rozdíl Gustava Klimta neskákal se svými modelkami hned do postele a „teprve z hluboké propasti nečinného pozorování získával vhledy do mělčin tělesnosti.“
Heinrich Mann slaví velký úspěch svojí SMRTÍ V BENÁTKÁCH, která rozvíří tak trochu tutlanou diskusi o homosexuálních sklonech (v nichž není v té době zdaleka jediný) a připravuje Kouzelný vrch. Vše má dokonale rozplánováno přesným denním časovým rozvrhem, k němuž si autor knihy neodpustí poznámku, že “světová literatura je jen otázkou přesného plánování.“ Nejpichlavější vídeňský kritik Karl Kraus zahoří láskou k baronce Sidonii Nádherné, smí jako jediný člověk na světě pohladit jejího psa a najde štěstí na zámku ve Vrchotových Janovicích. „Vášnivý milovník něžného neštěstí“ Rainer Maria Rilke píše tisíce dopisů svým obdivovatelkám a mecenáškám, ale ženy se snaží držet „od těla“. Vychází Swanova láska, první díl Proustova životního díla Hledání ztraceného času začínající památnými slovy: „Dlouho jsem chodil brzy spát,“ a tím „prudce rozechvěl nerv znavené avantgardy… Chodit brzy do postele to se jevilo stále nevyspalým předjezdcům moderny jako nejodvážnější potírání deprese, pití, nesmyslného rozptylování a kupředu se řítícího času“.
D.H.Lawrence si osobně zahraje roli, kterou poté zpracuje ve skandálním románu a stane se „milencem lady Chatterleyové“ a neváhá zelenookou krásku Friedu von Richthofen unést od manžela. Ješitný a nesmírně ukázněný a pedantický (v deníku zaznamenává i každou vykouřenou cigaretu či pod „C“ i uskutečněný intimní styk) Robert Musil opustí práci knihovníka a píše své stěžejní dílo Muž bez vlastností, v němž "je nasávána výbušná síla roku 1913." Třináctiletý Louis Armstrong se poprvé chopí trubky, úspěchy slaví i první filmy a jejich hvězda Asta Nielsenová. Čtyřiadvacetiletý Adolf Hitler maluje průměrné akvarely vídeňských pozoruhodností a živí se jejich prodejem, aby posléze před hrozbou vojenské služby utekl do Mnichova. Futurista Majakovskij šokuje Rusko, Brecht píše naivní milostné veršovánky (naštěstí u nich nezůstal). Freud se trvale názorově rozchází s Jungem a děje se toho mnohem mnohem a mnohem více v tomto pozoruhodném roce 1913. Více než stačí recenzent vůbec zaznamenat a čtenář si zapamatovat. A to mluvě o spekulacích, kdo se s kým mohl setkat – jako třeba Hitler se Stalinem, když byli v jednu dobu v rakouském Schönbrunnu nebo Kafka s Joycem v Benátkách.
Před prací Floriána Iliese se musíte sklonit v tiché pokoře. Jeho sečtělost a znalost reálií jak doby tak uměleckého i intimního života je obdivuhodná. Možná vás napadnou další osobnosti, které mohl do svého díla zařadit, možná si okruh svého zájmu příliš zúžil především na německy mluvící země, kde – třeba v Berlíně podle Else Lasker-Schulerové „tikají hodiny umění, které se ani nezpožďují, ani nepředbíhají.“ Kniha je rozdělena podle měsíců roku a Illies píše v krátkých až esejistických odstavcích, glosách či minipříbězích. Umění zkratky ovládá dokonale. Nejde mu ani tak o historické události, jako především o postižení společenského mumraje a vzájemných vztahů osobností uměleckého světa. Je obdivuhodné, že si dokázal od svého nesmírného počtu postav udržet odstup a že nešetří humorem. I když v líčení osobních vztahů často zajde až na hranici bulváru, nikdy nesklouzne k vulgaritě ani lascivnosti.
Zvolit průnik magickým rokem 1913 se ukázalo jako šťastný čin, protože se v jeho řezu prolnula většina významných osobností kvasícího dvacátého století. Mohl to být počátek významného posunu v dějinách lidstva, ale hrozba, která ve formě světové války, zanedlouho uhodila, to vše nadlouho odsunula. I když někteří myslitelé té doby si byli jisti, že k válce nedojde. Slova Normana Angela mohou být ponaučením i pro dnešek. Napsal, že „věk globalizace znemožní světové války, jelikož všechny země jsou již dlouho hospodářsky až příliš vzájemně propojené.“
Vydání knihy je edičním počinem nejen proto, že jen v Německu se jí prodalo více než 200 tisíc výtisků a že se drží stále na předních místech žebříčku Spiegelu. Vychází rok po jejím německém vydání a letos je to přesně sto let od událostí, které popisuje. Má šanci stát se perlou v knihovně každého zájemce o historii a umění. Každá kapitola je uvozena reprodukcí či dobovou fotografií, na obálce pak je užita fotografie Heinricha Kühna (1866-1914), který v létě onoho roku zachytil své tři děti a jejich chůvu Mary, jak stoupají na hřbet jakéhosi kopce. Jemné mráčky na horizontu dotvářejí něžnou atmosféru toho výjevu. Překladatel Tomáš Dimter určitě neměl lehkou práci. Dokázal využít existujících českých převodů autorem citovaných knih a pasáží, jejichž výčet uvádí v závěru.
Foto: lacultura.cz, nakladatelstvi.hostbrno.cz
******************************************
Florian Illies: 1913 LÉTO JEDNOHO STOLETÍ
z německého originálu přeložil Tomáš Dimter,
vydal Host – vydavatelství, s.r.o. Brno v roce 2013
Florian Illies: 1913 LÉTO JEDNOHO STOLETÍ
z německého originálu přeložil Tomáš Dimter,
vydal Host – vydavatelství, s.r.o. Brno v roce 2013
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ve střevech začíná naše zdraví a končí náš rozum
Hranice mezi ctižádostí a zhýralostí
Kopíruje naše zahrada naši duši?
Nejtlapkóznější příběh Kočka vs. pes
Zkroťte divokou šelmičku s láskou a trpělivostí
Zahradní projekty pro kutily
Záhada a tajemství v nitru lidské duše
Zimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikoho
Sestry a stíny minulosti
Kunderovy myšlenky o Evropě rezonují i dnes
Jen jeden svět: Kdo je vrah?
Čerti nejsou
Cestujte s kartami do světa emocí
Fuck the TV
Lži a přetvářka
Podivná holka
Krása a bolest
Život je příliš krátký – svěží romantika i pro náročné čtenáře
Stoletý Capote, historie a tančící fakta
Odvážný příběh Ester o naději v temných časech
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.