Nemohl si pro tenhle nákup vybrat horší den. Vítr po ulicích popoháněl nepříjemné krupobití a Albert si musel razit cestu v předklonu. Jednou rukou si přidržoval klobouk, jehož stříška mu částečně chránila obličej, proti větru si musel vybojovat každičký další krok. Ulice byly takřka liduprázdné, ten protivný podzimní severák, který okupoval město, jako by nad vším živým zvítězil, jako by si vydobyl pro sebe tohle akustické pódium, dirigent nebeského pochodu.
Albert nezvedl hlavu ani při přecházení ulice, doprava v tuhle odpolední hodinu i tak , nebýt toho bláznivého počasí, stagnovala - každý se doma věnoval svým TAMAGONI PSŮM a KOČKÁM, TAMAGONI PŘÁTELŮM. Tyhle psychologické hry Alberta už omrzely, nepostačovaly mu, cítil se osaměle. Potřeboval skutečného partnera pro život: ŽENU. V monotónní chůzi Albert uvažoval, kam všude se bude muset rozjet, kde všude bude muset shánět, než svou ŽENU dostane - nedostatkové sériové číslo 154.
V nerovnoměrném zvučení větru, jak decibely nabíraly na síle a opět slábly, Albert zaregistroval atypický zvuk. Odlepil pohled od chodníku a bleskurychle očima zmapoval okolí. Zvuk, který ho na chybu upozornil, vycházel ze starých, rozvrzaných popelnic, vítr si s jejich víky pohrával jako s papírovými hračkami, smýkal s nimi a drze se přehraboval v jejich útrobách. Tyhle typy odpadkových nádob se už dávno nepoužívaly. Sakra! Zapomněl o ulici níž odbočit a místo ke svému domu zamířil do nechvalné čtvrti chudých.
Aby odtud zmizel, na to už ale bylo pozdě. Periferním viděním zaregistroval nalevo od sebe pohyb - tři metry od něho se z podloubí jednoho z domů vynořily dvě postavy. Muž a žena (kde ta se tu vzala?), oba v chudém, nemoderním oděvu, na tváři shodnou masku nevrlosti. „Co tu děláš?“ zavrzal muž, vysoký dobré dva metry, svými zuby, jako by si je brousil k útoku.
Albert ztuhle stál na svém výchozím bodě. Uvažoval, zda by v těchto končinách mělo smysl volat o pomoc. „Zabloudil jsem,“ přiznal po pravdě. Doufal, že tohle setkání vyřeší diplomaticky.
„Nelži! Každej přece ví, kde začínaj naše hranice!“ nevěřil mu cizí muž, kterého by Albert rozhodně neoznačil za ubožáka či žebráka - neoplýval sice na první pohled bohatstvím, ale co mu chybělo na šatech, nahrazovaly jeho svaly, ten muž rozhodně hlady netrpěl, byl silný a statný. Alberta napadlo, že kdyby ho muž napadl, neměl by v žádném případě šanci se mu ubránit.
„Tak co?“ zahřměl nad Albertovou hlavou jeho hlas. „Už sis rozmyslel, co tady vlastně chceš?“
„Jak jsem řekl, zabloudil jsem.“ Tentokrát ustoupil o krok zpět.
„Tak pitomej nejsem. Nic lepšího nemáš?“ zapochyboval hromotluk a postoupil o krok dopředu.
Žádné lepší vysvětlení než pravda nemohlo Alberta zachránit. „Sháním ŽENU TAMAGONI-154,“ řekl a podíval se muži do očí. Jak zvedl hlavu, déšť mu okamžitě posel obličej studenou sprškou - ve vypjaté situaci Albert počasí téměř nevnímal.
„Seš trochu moc obyčejnej.... na to, abys byl kšeftman.... nebo dokonce polda,“ uvažoval muž nahlas.
V tom si Albert vybavil článek z novin o tom, v chudinské čtvrti vytvořil neznámý gang celou síť obchodů: černý trh s nejprodávanějším zbožím světa - se slavnými TAMAGONI... „Jsem vědec,“ ujistil muže. „A chci ji pro sebe.“
„No dobře, dejme tomu, že je to pravda. Máš prachy?“ ujišťoval se velikán.
Albert zaváhal. Není příliš troufalé, tomuhle člověku věřit? Neobere ho teď o pečlivě střádané úspory? Nepíchne mu kudlu do břicha? Ne, něco takového si prostě nesmí připouštět, nestane se to, uklidňoval se. Instinkt napovídal, že i když obr nepůsobí důvěryhodně, zabiják není. Riskne to. „Mám,“ sdělil strohou odpověď.
„Tak jo. Když je to tak,“ uzavřel muž vřelejším tónem, jenž dokazoval spíš obchodnického ducha než vstřícnost. „Hej, Gábi,“ zavolal za sebe na ženu, která na něho trpělivě čekala na rohu domu, částečně skrytá pod výklenkem, „tenhle mužskej si přeje stočtyřiaapadesátku!“
„No jo, tak ať sem jde,“ houkla nenadšeně Gábi a záhy zmizela za rohem.
Po chvíli za ní do stejného domu vstoupili i muž s Albertem. Setřásli ze sebe největší vlhkost. Vevnitř bylo příjemně sucho a teplo. Mají tu docela útulno, pomyslel si Albert a vzápětí znovu zapochyboval. S jakou naivní důvěrou vstoupil do cizího domu! Kdyby ho teď ti dva zamordovali kvůli penězům, ke kterým se tak malicherně přiznal, kdyby ho zabili a pak zahrabali někde tady v okolí, v sutinách některých zbořených domů, jeho mrtvolu by nikdy nikdo nenašel.
Z úvah ho probrala Gábi, když na něho zase tak otráveně mlaskla. „Tak kterou chcete?“ Navykle se přehrabovala v regálech, podobných těm v obchodě. Albert si uvědomil, že se ocitl v nejzásobovanějším skladišti města. Žasl nad tou záplavou různých druhů TAMAGONI. Válely se tu naprosto všude, v krabicích i bez krabice, přetékaly ze skříní, přepadávaly z regálů, dokonce se tu válely polovybalené na zemi: Důkaz, že tihle lidé nemají k tomu špičkovému zboží žádnou úctu.
„Blondýnu nebo brunetu? A má bejt prsatá?“ ptala se Gábi vulgárně, beze studu.
„Ehmm, to je jedno,“ odkašlal si Albert znejistělý ostychem. Jeho ŽENU mu nabízí žena! Žena z masa a kostí! Skutečnou ženu neviděl už dobrých patnáct let, tohle město patřilo výhradně mužům - muži ve fabrikách, obchodech i tělocvičnách. Ženy tu nebyly zapotřebí, každý si mohl ŽENU koupit v obchodě, mohl si ji vychovat přesně podle svých představ, za dvacetiprocentní příplatek si ji dnes už dokonce mohl nechat vychovat u odborníků v obchodě, mohl mít dračici stejně jako putičku. Bylo to pohodlné a také ekonomické - investice jen jednou za život. To už ale ostatně dokázala revoluční studie před třiceti lety, že TAMAGONI je řešením psychologických vazeb.
„Tak poroučejte, pane,“ promluvila k Albertovi zase ta skutečná žena a drze se mu přitom dívala do očí. „Řekněte si,“ pobízela ho a když si stále jen němě prohlížel fotografie na obalech, záhy nedočkavě zahučela. „Ale zase nezdržujte, jo? Máme ještě nějakou práci. Že jo?“ otočila se na svalovce, který se uvnitř obchodu stáhl do pozadí.
„Ano, Gábi, to teda máme,“ zdůrazňoval mužův bas poslední sloveso. Muž se obrátil na Alberta. „Ty tomu asi při vší inteligenci vůbec nebudeš rozumět, ale my se tady staráme o budoucnost lidstva.“ Pak se zachechtal a nestydatě popadl Gábi do náručí. Políbili se. - Něco takového na veřejnosti! - Albert zmateně zamžikal očima. Ta vulgárnost! A vůbec ten pobavený tón a pohrdavá gesta!
„To mi tedy povězte, co vy dva - s prominutím - máte společného s budoucností lidstva?“ ptal se podrážděně. „Co jste udělali za celý svůj život? Čím jste přispěli? No, jen mi to klidně povězte a můžeme to porovnat. Já za svůj výzkum v nukleární chemii co nevidět získám Nobelovu cenu,“ vytáhl na muže trumf všech es. Tuhle hru nemohl prohrát. „No, co děláte vy?“ vyzval dvojici k odvetě. Domníval se, že muž zchromne údivem, ale místo toho zkoprněle sledoval, jak se svalovec směje. Rozchechtal se svým hřmotným jalovým hlasem a záhy po něm i jeho sprostá žena.
„Tak nukleární výzkum, jo?“ řehtala se Gábi.
Ten skřet strach, který se Albertovi zase připomněl mrazivým lechtáním šíje, ho přinutil k myšlence, že se ocitl v moci dvou bláznů, bláznů, které stačí trochu podráždit a jejich emoce už zařídí zbytek. Potlačoval v sobě strach a také vztek. Vztek sám na sebe, že byť jen na krátký okamžik věřil, že by s těmi dvěma mohl uzavřít solidní obchod. Připadal si jako pitomec. Právě on! On, kandidát na Nobelovku, tady stál a třásl se hrůzou, zda ho nesmetou dva cvoci ze světa. Právě on se tu bál dvou neandrtálců, kteří zaspali dobu.
Musel utnout tuhle bláznivou diskusi dřív, než-li se v některém z těch dvou vzbouří vášnivé argumenty. Albert se napřímil a do slábnoucího hlaholu pronesl úředním tónem. „Myslím, že je na čase, abychom se zabývali obchodem. Přál bych si výrobek tichý, nenáročný a jemný - na vzhledu nezáleží.“ Tenhle vznešený způsob taktického udílení rozkazů se kdysi dávno naučil na chlapecké škole, když ty ještě existovaly. Nyní školy samozřejmě nebyly zapotřebí, matky si pro své ratolesti pořizovaly UČITELE TAMAGONI, podobně jako ženy si ve svých ženských městech prostě koupily DÍTĚ TAMAGONI; bylo zbytečné podstupovat zastaralou a zdlouhavou metodu umělého oplodnění a bolestného porodu.
Situace ve skladišti se Albertovým zaštítěným postojem rychle hojila. Jakmile dal Albert najevo nadřízenou a podřízenou úlohu každého z nich, dvojice se uklidňovala. Muž si odkašlal a Gábi s doznívajícím klokotáním v hrdle zaštrachala v regále, aby záhy vtiskla Albertovi do ruky balíček. „Tak tady máte brunetu. Hodně štěstí,“ popřála mu dvojsmyslně.
Pak Albert za svou brunetu zaplatil obdobnou cenu, jakou by zaplatil v normálním obchodě. Nesmlouval a uhradil první nabídku.
Když se loučili, sebeovládání vytvořilo v mužově hlase bezbarvost.
Než Albert vyšel na ulici, mateřsky zahalil krabici pod kabát a zavrtal bradu do vysokých klop. Otevřel dveře, vítr mu do tváře zafuněl svůj efektní pozdrav, a nasadil ostré tempo. Neoddychne si dřív, než opustí tyhle podivné končiny!
Na křižovatce s ním zavibrovala úleva. Teprve nyní si plně uvědomil důsledek svého jednání. Má ŽENU, ŽENU 154! Fantastickou ŽENU, přesně takovou, o jaké snil. ŽENU, která je krásná a něžná, ŽENU, která nikdy nepromluví, když on si to nebude přát. ŽENU, která vykoná všechny domácí práce a pak mu ještě bude číst knihu před spaním. ŽENU, která dosáhne orgasmu při každém milostném aktu, ŽENU, která mu bude po ruce vždy, když ji bude potřebovat, a zároveň ho nikdy nebude rušit. Jeho ŽENA bude přesným odrazem jeho duše. Bude to zkrátka ŽENA s velkým Ž a Albert s ní prožije dlouhý, báječný život vědce, který se proslaví svými přínosy pro lidstvo.