Podstata nelidskostiTvůrčí psaní 37 - SlangKŘÍŽE HORSKÝCH OSADÓ, rána mého dětství TAJEMSTVÍZázračně splněné přání
PIANISTA - TV TIP - Hudebník, který přežil holocaustVRÁNA – TV tip – Městem se šíří zloFOTOPOSTŘEHY: Co dělá psa psemVolvo, traktor a kočárekPražské ptactvo 1800-2020: Vzlet hrdiny ve jménu ptáků a svobodySmršť: Mrazivý mysteriózní thriller, který otřese vašimi smyslyFestival světla BLIK BLIK oslaví prameny a českou hudbuHelena Třeštíková oceněna Řádem umění a literaturyMekyho hity v symfonickém hávu okouzlí O2 Švandovo divadlo uvede hru Štyrský/Toyen/HeislerRidina Ahmedová své sólové představení Sádlo i projekt MojKouzlo Svěrákova vyprávění ožívá v audioknize
Nabídka mediálního partnerství
www.ngprague.cz
www.muzeummontanelli.com
www.fenixradio.net
www.egmont.cz
www.divadlotramtarie.cz
www.divadloviola.cz
www.paseka.cz
www.dokoran.cz
www.metafora.cz
www.atlantis-brno.cz
www.fragment.cz
www.argo.cz
www.audioteka.cz
www.druhemesto.cz
www.pozitivni-noviny.cz
www.ivysehrad.cz
www.libri.cz
www.bezruci.cz
www.divadlodisk.cz
www.divadloaha.cz
www.zizkovskedivadlo-jc.cz
www.patart.cz
divadlo.zlin.cz
www.albatros.cz
www.academia.cz
www.comicscentrum.cz
www.nakladatelstvicas.cz
www.zooplzen.cz
www.vosp.cz
www.balet-praha.cz
www.jota.cz
www.advaita.cz
komentář autora
Jorika je přezdívka, inspirovaná Hapkovou, snad mírně kýčovitou písní z roku 1970. Sám tu skladbu nemám na žádném oficiálním nosiči a není ke slyšení ani na tzv. YouTube. Tedy v únosné verzi tam není. Ale spisovatel Vašek Gruber s chotí Alenou mi tu starou verzi už před časem nahráli a věnovali.
Vzpomínám taky maně na den, kdy seděl literární historik Vladimír Novotný s lidmi z Dialogu a Milanem Čechurou v nejmenované restauraci poblíž Městské knihovny Plzeň, kam jsem tenkrát přišel, načež jsme mj. debatovali o Páralovi, ale i o mnohém jiném. Bylo to asi jedinkrát, kdy jsem na podobné setkání dorazil, a to na popud Jany Horákové. Měl jsem totiž v ten den náladu posunutou k normálu a dobrému, protože Jorika, pracující jako servírka v klubu Rock´n´Wall na opačné straně náměstí, se na mě pár minut nebo hodin předtím kdožvíproč usmála. A to byla zajímavá výjimka, která mě nakopla k aktivitě jiného typu než té psací, totiž k potřebě se družit a nebýt asociál. Bohužel, jak zpětně vidím, to byla i velmi výjimečná situace. A je místné radit lidem, kteří jsou zmítáni podobně iracionálně jako já, aby to hodili za hlavu, ale v podstatě to nejde. Bylo by šťastné, kdybych si uměl vsugerovat, že mi na Jorice nezáleží, ale to neumím, zatímco svět naopak mívá tendenci mít za to, že si sugeruji právě to, že mi na ní záleží.
V povídce Fluke v Psí knížce je to zčásti zachyceno. Hrdina totiž mluví o „jiné dimenzi“ a přitom očividně pozoruje tu reálnou dimenzi. Dimenzi lomu. A to, že mu připadá jiná, mělo právě ilustrovat, že je zamilován. To on sám se nachází v „jiné dimenzi“, ale neuvědomuje si to. To on sám z jiné dimenze, dimenze lásky, líčí realitu, ale neobjektivně tvrdí, že se dívá do jiné dimenze, ačkoli je to naopak, jak ví autor nebo i čtenář. A o realitě hrdina opakovaně mluví jako o snu, a to i když mu ve vzpomínce ožívá fotka, na které jsou zachyceni Jorika s Jakubem.
Snažil jsem se pracovat i s nedořečeností, ale tak, aby bylo posléze přece jen skoro vše dořečeno. Nedořečenost totiž může skrývat autorovu nešikovnost a to, že nemá situaci příběhu ujasněnou. I je tu sekvence, kdy čtenář může na chvíli váhat, zda na fotografii, o které Lorenc sní, vlastně není s Jorikou Monika. Tato sekvence končí až slovy „Monika se ošila“.
Teprve pak se vyjeví, že je s Jorikou na fotce Jakub, ale – a to je taky důležité – věta „Monika se ošila“ se opakuje. Proč? Monika pochopitelně na předchozí holku svého kluka Jakuba žárlí.
Podstatnější ale je „předehra k psovi“. Následně se totiž krátce lavíruje i k možnosti, že vlastně na chvíli vzniku fotografie Joriky a Jakuba ve výčepu vzpomíná nikoli Jakub, ale jeho a Moničin pes. Text lze chvíli interpretovat zrovna tak a má to být předzvěstí Lorencova pozdějšího vtělení se do tohoto psa. Fluka. A právě Lorenc se pak přece bude dívat jeho očima.
Další opakující se pojem je tu „lampička“.
O ní se nejprve mluví vcelku jasně, ale pak už je zmíněna bez vysvětlení, přičemž by mělo být jasné, že jde o metaforu PRO ONU FOTOGRAFII, která jako by vysílala tepelné paprsky.
V textu se dále vyskytuje diskutabilní sousloví „sexuální loudil“, nad nímž jsem váhal. Mělo tam – jistě - stát „citový loudil“, jenže celá ta povídka okolo mi připadala tak hrozně „mnišsky“ puritánská, že jsem čtenáře-vynuceného mnicha zatoužil znejistit. Aspoň tady.
Slovo sexuální je tam navíc i proto, aby kontrastně kříslo o sousední Joričina slova „pokud vím, tak si netykáme. Budu ráda, až odejdete,“ a pokud by tam stálo jen „citový loudil“, čtenáři by mohlo připadat, že hrdinu věc nebolí dost a že si na sex vlastně ani nevzpomene.
A mimochodem: Zdá se, že Jorika řekla onu větu sice možná intuitivně, ale přesto také proto, že věděla, že skrz ní Lorence uhrane a zblbne, a on se bude trápit.
Proč je tam věta „tak pravil Lorenc“? Až do té chvíle je přece vše vykládáno v první osobě a teď, najednou přecházíme do odstupu. Zdá se, že to nemá opodstatnění. Leda...
Ano. To, že si vypravěč o sobě asi moc myslí. Ale ne. Tak to není. Opodstatnění je tu ve skutečnosti jiné. To, že jde o další předzvěst toho, že hrdina zemře, vystoupí nad sebe ze svého těla a vstoupí do psa, stane se psem. A než tam vstoupí, uvidí se - zřejmě - na chvíli z výše, z vnějšku. A jak se ukazuje, už zaživa byl zvyklý takhle nad sebe vystupovat a komentovat se nad sebou a zvnějšku, takže okultní prvek na konci působí psychologicky pravděpodobněji, když měl předehru, když nu předcházel náznak. když byl ohlašován směrem z psychologie hrdiny. Odstavec začínající „tak pravil Lorenc“ je tedy jakousi přípravou převtělení.
V povídce jsou i více nebo méně skryté odkazy na dva existující příběhy, známé jako Duel a Fluke. Odkaz na Duel postřehne jen ten, kdo zná povídku Richarda Mathesona zfilmovanou Spielbergem. Lorence totiž rozmáčkne „auto s cisternou“. Kromě toho existuje ovšem i román Jamese Herberta Fluke, který líčí, jak se hrdina vtělí do psa, o kterého pak pečuje jeho bývalá láska a její partner. Ten román jsem však jen zběžně prolistoval, fakticky ho neznám a spojitost mě napadla až s odstupem dvaceti let. Lorenc nicméně rozhodne, že bude psu Jakuba a Joriky říkat Fluke, a jak se tedy zdá, znal Lorenc z povídky román Fluke. Očividné ovšem je, že Jakub a Jorika tento román neznají, a ironie spočívá v tom, že Lorenc začne říkat psu Fluke už ve chvíli, kdy ještě nemůže tušit, že se do psa vtělí. A ta druhá ironie tkví v tom, že oba milenci přejmou navrhované přejmenování vlastního psiska, aniž znají román, kde je hrdina rovněž vtělen v psa nějakého páru. Nejdivnější pak asi je, že zpětně už nevím, co jsem psal intuicí a odkud začaly kalkulace. Asi se jedná o obé a byla to tedy jakási „intuitivní kalkulace“.
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.