"Ačkoliv jsem byl pečlivě vzdělán v medicíně a chirurgii, nevykonával jsem nikdy praxi v žádném z těch oborů. Přes to mě jejich studium stále ještě velmi zajímá. Počestného povolání jsem se totiž nevzdal ani z lenosti ani z rozmaru. Příčinou bylo velmi nepatrné škrábnutí, které jsem si způsobil pitevním nožem.
Ta maličkost mě stála dva prsty, které nutno ihned amputovat, ale ještě trapnější újmu, neboť od té doby jsem se necítil nikdy zcela zdráv a sotva jsem kdy dovedl vydržet celých dvanáct měsíců na místě. Za bloudění světem jsem se však seznámil s dr. Martinem Hesseliem, který se světem toulal jako já, byl lékařem jako já a miloval svůj obor jako já."

Těmi slovy začíná mistrná sbírka Josepha Sheridana Le Fanu V temném zrcadle. Sestává z pěti dnes klasických okultních případů Zelený čaj, Démon, Soudce Harbottle, Pokoj v hostinci „Dragon volant“ a Carmilla. Všechny jsou členěny na pojmenované kapitoly. A obzvlášť ta poslední upíří novela s lesbickým podtextem je pověstná.

V dr. Hesseliovi jsem našel učitele, pokračuje na stránce jedna vypravěč a vydavatel. Jeho vědění bylo ohromné a podstatu každého případu uměl pochopit intuicí.
Jak jste vytušili, ty povídky patří vedle próz poeových k předním inspiračním zdrojům sira Arthura Conana Doyla a nemohl na ně nemyslet, když spřádal osudy a přátelství jiného lékaře, dr. Johna H. Watsona a jeho kamaráda Sherlocka Holmese!
Vypravěč a vydavatel pozůstalosti (v jedné osobě) nás v předmluvě k Zelenému čaji zpraví ovšem taky o velice podstatném věkovém rozdílu mezi ním a Hesseliem, který činil 53 let. Po takřka dvacet roků zastával vydavatel funkci jeho lékařského sekretáře a pečoval o sbírku listin. Tu dostal za úkol uspořádat, opatřit ji rejstříkem a dát do vazby.
O některých případech však přítel Hesselius pojednával zvláštním způsobem, dočítáme se. A totiž dvěma rozličnými způsoby. Zprvu popsal to, co viděl a slyšel, jako by to udělal vzdělaný laik, ale když tím vyprávěcím slohem vylíčil celou siluetu chorého, vrátil se a přikročil k analýze, k diagnóze a k ilustraci případu.
Jako pak Sherlock, dodejme. I úvodní Zelený čaj našel přitom Hesseliův sekretář mezi „asi dvěma sty třiceti“ záznamy případů. K podivným, hrůzným událostem došlo 64 let před okamžikem, ve kterém nás o nich informuje, a záznamy o záhadě Zeleného čaje dal Hesselius dohromady za cesty po Anglii. Ona historie prý přitom zůstává uložena hlavně v řadě jeho dopisů profesorovi chemie Van Loovi z Leydenu, jenž byl jeho přítelem a „rád četl historická, metafyzická a lékařská pojednání. Kdysi dokonce napsal divadelní hru,“ a právě proto je vypravování o čaji psáno tak, aby dovedlo zaujmout i neučeného čtenáře, a má jako lékařský záznam poněkud menší cenu, zdůrazňuje „vydavatel“ a chcete-li, sám Sheridan Le Fanu.
Roku 1819 Van Loo zemřel. Dopisy byly vráceny Hesseliovi. Některé v angličtině, jiné psané francouzsky a hlavní část německá. Jen jsem překládal, tvrdí vypravěč a vydavatel, a jen málo prý vynechal. Co? Nevíme.
Ale jeden takový dopis do Leydenu povídku uzavírá a dr. Hesselius se zde kasá, že „viděl a léčil“ již sedmapadesát podobných případů přeludů... A v kolika jsem neměl úspěchu? Ani v jediném, holedbá se - a také tedy tím připomene (budoucího) Sherlocka.
Tenhle Hesselius? Zkrátka mistr nad mistry, řeknete si. Ale jak je, kryndapána, tedy možné, že případ Zeleného čaje končí tragicky? A že se pronásledovaný Jennings podřeže vlastní břitvou?
I to víme. Hesselius ho „ani nezačal léčit“. Ale měl začít. Jennings si totiž nedopatřením otevřel vlastní „vnitřní oko“ a... Nemám pochybností, že bych Jenningse v osmnácti měsících dokonale nevyléčil, je si doktor až podezřele jist. Nanejvýš by se to mohlo protáhnout na dvě léta.
O co že šlo? Sledujeme stupňující se Jenningsův pocit, že je pronásledován stínovou opicí. Ta naň začne mluvit, ponouká ke špatnostem..., ale my už přistupme k povídce druhé.

Démona podle vydavatelových údajů sepsal prý „poněkud strnule a rozvláčně“ ctihodný irský duchovní Thomas Herbert a Hesselius „dle svého zvyku“ jen přiložil pár archů dopisního papíru s poznámkami k případu – a konstatoval ihned, že je zpráva z lékařského hlediska nedokonalá.
Své příběhy dělil na případy všelikých vizionářů s nemocnými nervy, případy lidí „nepochybně“ soužených nadpřirozenými silami a do třetice i na případy „zvláštních souher okolností“. V Démonovi se setkal s nemocí, již srovnává se ztrátou pokožky, po kterém jsou náhle vnějším vlivům vystaveny ty vnitřní plochy lidské bytosti, které příroda jinak opatřila zábalem pro přílišnou jejich citlivost.
A pokud jde o mozek a nervy? Cerebrální oběh pravidelně prochází vibrující poruchou, kterou jsem, myslím, dostatečně probádal a prokázal ve své rukopisné studii A 17, usadí nás Hesselius. A ta se liší, jak jsem tam dokázal, velmi podstatně od poruchy způsobené překrvením, jejíž příznaky jsou rozebrány v A 19.
Démon se odehrává roku 1794 v Dublinu i Londýně a má podobu vůči hrdinovi nepřátelského skřeta a jakési zmenšeniny námořníka, jehož pronásledovaný kdysi zabil. Za to pyká a ve finále i hrůzyplně hyne po střetnutí s jakousi sovou, co vletí do jeho pokoje. Vše lze, jistě, vysvětlit i přirozeně, duševní chorobou, jak upozornila třeba Marie &Svestková (pořadatelka antologie Stráž u mrtvého (1969), kde dotyčná povídka rovněž vyšla), nicméně mně osobně to moc věrohodné nepřijde. Ale čtěte sami a přistoupím zatím k branám třetí povídky, již dr. Hesselius původně stroze nazval Zpráva Harmanova.
Případ byl vylíčen už před Sheridanem dvakrát a tu prvou verzi dala Hesseliovi jistá paní Trimmerová v červnu 1805. Až druhou mu mnohem později poskytl Anthony Harman. Hesseliovi se lépe zamlouvala hned ta první, „velmi zevrubná, podrobná a pečlivě napsaná“ a obsahující i dopisy jistého dr. Hedstona, ale ji vydavatel bohužel nenašel. Jako by se propadla. Zjistil sice, že ji Hesselius půjčil jistému dr. Heynovi, ale ten ji – podle Hesseliovy poznámky – také vrátil. Kam se tedy poděla, nezvíme. A kam šel zlý soudce z tohoto příběhu?
K oprátce. Nakonec je totiž nalezen oběšený na schodech a jak se zdá, popravu vykonal „záhrobní soud posledního odvolání“.
Podle dalšího z případů v knize V temném zrcadle napsala kdysi Bohumila Zelenková televizní hru Hostinec u létavého draka (1971). Pod titulem Spánek smrti byla povídka v Irsku i zfilmována (1981) – a tentokrát jde o čistou detektivku.
Odehrává se roku 1815 ve Francii a z titulního pokoje (v hotelu u Versailles) jako by se tajuplně vypařovali hosté. Až Richard Beckett objeví tajný vchod do zahrady a prchne tudy posléze i s jistou hraběnkou do &Svýcarska. Tomu však předcházejí hrozné hrůzy, poněvadž zločinný muž oné dámy olupoval hosty poté, co je otrávil či jen přiotrávil, načež oloupené ukládal za nocí do rakví.
Kniha V temné zrcadle však nevrcholí předčasnými pohřby ani záhadou uzamčeného pokoje. Vrcholí Carmillou.
Joseph Sheridan Le Fanu, V temném zrcadle
nakladatelství Volvox Globator, 2011
_{ikonka: knihy.heureka.cz}