Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 22.9.2019, svátek má Darina 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 504
Publikovaných článků: 12724
Komentářů: 10895


Měření



Ema Destinnová – VITA SOMNIUM BREVE

06.11.2013   redakce   Výtvarné umění   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Životní krédo asi nejznámější české operní hvězdy Emy Destinnové Vita somnium breve (Život snů je krátký) uvede multimediální výstavu, která představí nevšední soukromý i profesionální život pěvkyně.

Návštěvníci uvidí cca 100 velkoformátových fotografií upravených LightJet technologií a videopasáže z hudebního dokumentu "Samota duše mé...".
Místo konání: Galerie věže, Novoměstská radnice, p.o., Karlovo nám. 1/23, 120 00 Praha 2, denně kromě pondělí, 10.00 - 18.00 hod.
Autoři: František Laudát, Martin Dostoupil
Kurátoři: Jana Černá, Jiří Štilec
Produkce: Martin Dostoupil – Co&Pub


Výstava se koná pod záštitou Karla Schwarzenberga a náměstka primátora Václava Novotného.


Vstupné v rámci vstupu na věž. Bude-li kvůli nepřízni počasí věž v listopadu uzavřena, vstupné zdarma.
 
Předmluva k výstavě  Ema Destinnová
 
     Český národ oplývá dvěma skupinami lidí. Ta první se v historicky neklidné střední Evropě vždy naučí žít v jakékoli situaci, na poměry nadává tak nanejvýš v hospodě a mocným přitakává. Skupina druhá, spíše jedinci, se proti zavedeným pořádkům bouří, riskují svobodu, kariéru a někdy i život. Do druhé skupiny nezpochybnitelně patří Ema Destinnová. Svou zemi milovala nadevše, byla jí ochotna obětovat téměř cokoli, včetně hvězdné kariéry operní zpěvačky. Svět bohatých a mocných stál u ní na druhém místě za světem pražské bohémy a běžných lidí. Nechtěně svým chováním předběhla svět o desítky let. Tolerance, velkorysost k odlišnostem, svobodu pro jinakost, to jsou některé klíčové pilíře pro existenci společnosti, kde jsou lidé svobodní .
     Život a kariéra Emy Destinnové vypovídá o charakteru naší společnosti více, než by se na první pohled zdálo. V kolika zemích na světě hrubě odmítnou talent, který tehdejší ředitel Národního divadla musel poznat na první poslech? Někdy si říkám, kolik takových talentů jsme pro malost některých aktuálně mocných promarnili? Emu Destinnovou jsme nepromarnili. Tam, kde selhali domácí, nastoupil svět, který nám domů vrátil velkou hvězdu. O to smutnější je, že ani to nebyl důvod k pomoci a ocenění po světové válce.
     Ema Destinnová nestojí o soucit a lítost. Nejvíce pro ni dnes uděláme, když se nad společenským kontextem jejího života zamyslíme sami nad sebou.
 
 
                                                                                           Karel Schwarzenberg
 
 
 
REPORTÁŽ O ENERGII, VELKÉM TALENTU, HVĚZDNÉ KARIÉŘE                                            NEVDĚKU A SMUTNÉM KONCI
 
      Emilie Pavlína Kittlová se narodila o půlnoci mezi 26. a 28. únorem 1878 v Kateřinské ulici č.5 v Praze. Už v raném mládí byla plná energie. Svými alotriemi a divokým temperamentem se brzo stala známou v širokém okolí. Ta divoká Kittlova holka šla na nervy kdekomu, vzpomínal jednou Jaroslav Kvapil. Nejvíce tím trpěla matka, která byla od přírody křehká a musela se starat o chod početné domácnosti. Zastání malá Emilka naopak nacházela v otci Emanuelovi, po kterém zřejmě neklidnou povahu zdědila.
 
Pětiletou dívku svěřil otec armádnímu kapelníkovi Nechvílemu, který ji vyučoval hře na housle. Vojenská autorita na Emilku zjevně platila. V osmi letech se stala žačkou profesora Ferdinanda Lechnera a otec si již vysnil hvězdnou kariéru mladé houslistky. Ve čtrnácti letech však doktor Lechner rozpoznal geniální pěvecký talent Emanuelovy dcery. Zásadní zlom nastal, když mladá slečna začala navštěvovat hodiny soukromého zpěvu u Marie Loewe–Destin. K budoucí hvězdné kariéře neméně přispělo i následné studium v dramatické škole Národního divadla u  vynikající pedagožky Otylie Sklenářové–Malé.
 
Přes nesporný talent a osobní šarm v citové oblasti vycházela slečna Kittlová naprázdno. Byla panovačná, lásku brala jako zábavu. To se jí vymstilo poměrně brzy. Naplnilo se Mussetovo „On ne badine pas avec l“amour“. Když se opravdu zamilovala do syna školníka z karlínské reálky Jindřicha Vodílka, vztah skončil nezdarem a mladou Emilku to poznamenalo na celý život. Pokusila se dokonce o sebevraždu. Další životní karamboly už řešila „pouhou“ rezignací.
 
Pokusy o pěveckou kariéru v Praze skončily fiaskem. Ani se nechce věřit, že by ředitel Šubert v Národním divadle nerozpoznal talent mladé adeptky. V jeho hrubém odmítnutí se spíše zračila pomsta, bez ohledu na důsledky. Obdobně sžíravý byl i její pokus v Drážďanech. Rozhodující bylo, že oba karamboly mladou Emilku neodradily. Po náhodném setkání v Karlových Varech s pianistou Emilem Sauerem  se vydala rovnou do hudebního srdce tehdejší opery do Berlína. Ani tam se ještě nevyhnula nepříjemné epizodě. V atmosféře tří neúspěchů, ztráty matky a krachu lásky, vsadila na kartu nejvyšší: berlínskou Dvorní operu. 19. července 1898 Emilka přijala umělecké jméno Ema Destinnová a vystoupila v Mascagniho aktovce Sedlák kavalír. Toho večera svět objevil novou hvězdu.
 
Nemá až tolik smysl vypočítávat, s kým a kde Ema vystupovala a v jakých rolích. Svět ležel Emě u nohou stejně, jako početné zástupy obdivovatelů. Rozhodujícím klíčem k úspěchu byl její hlas, který neměl kazu. „Poutala na něm temná barva, která činí soprán dráždivým, zejména, je-li přechod do výšek přirozený a vysoké tóny dostatečně svítí. A hlavové tóny Eminy zněly jako z nebe. Přitom byl celý rozsah ideálně vyrovnán bez znatelného předělu rejstříků a zpěv se opíral o dech, takže působil dojmem snadnosti. Dokonalá technika sloužila fyzicky krásnému hlasu, který měl v sobě něco nadzemsky čistého a tím víc překvapoval dramatickým výrazem, jakmile vyjadřoval vášeň“, napsal kdysi Václav Holzknecht.
 
V roce 1913 Ema sklízela hvězdné úspěchy s díly českých skladatelů, zejména Bedřicha Smetany. Narůstající tlak ve společnosti už byl citelný. Bohužel, nespoutaná energie našla svoji realizaci ve světové válce. Vždycky se ráda a nedočkavě vracela domů. Její vztah k rodné zemi byl až nostalgicky zoufalý. 21. dubna 1916 tlak nevydržela, ukončila angažmá v New Yorku a přes mnohá varování sedla na loď směr domov. Zde ji čekala policejní mašinerie mocnářství, zničená kariéra v zámoří a osudové místo zbytku jejího života – Stráž nad Nežárkou.
 
Válka skončila, sen o samostatné republice se stal skutečností. Svět však nabral nový směr, někdo by řekl možná, úprkem k další válce. Směr, ve kterém Ema svoje místo už nenacházela. Velká a suverénní Ema se dostala do područí malých lidí. Ztroskotalo i její překotné manželství s Josefem Halsbachem.
 
Samota, nenaplněná láska, zklamání z lidí lemovaly poslední etapu jejího života. Nikomu nestála za pomoc, uznání a pochopení. Dokud budeš šťasten, budeš oplývat přáteli. Jakmile se kolem tebe setmí, zůstaneš sám. 28. ledna 1930 přišla smrt. Honosný pohřeb v Praze už nebyl pro ni, ale pro špatné svědomí tehdejší společnosti. Sotva by o něj při její povaze stála.
 
 
František Laudát


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.252 s