Vyjímečnost člověka je dána již ve hvězdách a v případě Emanuela Vlčka jsou jeho schopnosti předznamenány již za jeho mladých let.
Za více než čtyřicet let, po které se věnoval antropologii, měl na stole pozůstatky českých králů všech významných rodů. Zkoumal kostru Albrechta z Valdštejna, Bedřicha Smetany, Jana z Pomuku, Karla H. Máchy, aj.                                                            

 

(Nákres studie lebky a podobizny Karla H. Máchy)

Sám tvrdil, že se smrti nebojí. Jediného, čeho se opravdu děsil, byl fanatismus. V jakékoli podobě i čase. S projevy fanatismu měl bohaté zkušenosti. Aby nebyl nasazen za války do Německa, zařídil mu otec místo v pitevně v Ústavu soudního lékařství v Praze. Ve svých dvaceti letech měl možnost vidět, kam až fanatismus může dojít. Na pitevně se nacházely lebky parašutistů, hlavy atentátníků Gabčíka a Kubiše v lihu a na začátku května také padlé z květnové revoluce.

V období studií se stává zapisovatelem u pitvy syna prezidenta Tomáše G. Masaryka, Jana Masaryka. Ten podle veřejného protokolu páchá roku 1948 sebevraždu skokem z okna. Nejenom Prahou jdou zvěsti, že ke skoku byl donucen nebo snad byl dokonce na příkaz zavražděn.

"Nad ránem 10.března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon, v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. V koupelně byl nepořádek, otevřené okno nad radiátorem a rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden se nalézal přímo ve vypuštěné vaně. V ložnici zůstalo otevřené velké okno, tak, jak je kolem deváté večer otevřel komorník Příhoda.

Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný - hrozil mu i trest smrti, sic i "mezi čtyřma očima" tvrdil, že "vůbec nikdo tam nebyl", ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky)"

S věkem a zkušenostmi přicházejí zajimavější "zakázky". Na Pražském hradě začínají stavební úpravy a díky nim i archeologické výzkumy. V této době již patří mezi významné antropology, vědce. Zde přichází do styku s výzkumem kosterních pozůstatků českých panovníků. 
Emanuel Vlček našel odpověď na řadu otázek, jež dlouho platily za historické záhady či nejasnosti. Díky jeho výzkumu dnes víme, že se Karel IV. zranil na turnaji a několik měsíců byl ochrnutý, že jeho otec nezemřel v královském stanu, ale na bojišti. Víme, že Ladislav Pohrobek trpěl leukemií, že příčinou předčasné smrti Mozarta bylo dávné zranění hlavy a že syfilis zahubila Albrechta z Valdštejna i Bedřicha Smetanu.                                             (prof. Emanuel Vlček)

Odešel 24.10.2006 ve věku 81 let. Pro někoho úctyhodný věk, kdy většina již šetří silami. Profesor pracoval, dokud mu jeho zdraví tak vysoké pracovní napětí dovolilo. Tři roky před smrtí v rozhovoru tvrdil, že má plno rozpracovaných témat, na které bohužel již nedošlo. I tak předal naprosto  úžasné informace, bez kterých bychom si dnes nedokázali představit většinu historických knih. Odešel Pan věděc.
 

Některé vybrané tituly:

Jan z Pomuku

Emanuel Vlček
nakl. Vesmír, 1993

Jan z Pokumu nebyl nikdo s malou "hodností". Jako generální vikář byl blízkým spolupracovníkem Jana z Jenštejna, který v českých zemích zastupoval římskou kurii. Pohybujeme se na přelomu 14. a 15. stol. a k moci se v našich zemích dostává syn Karla IV. Václav. Osobnost na tuto dobu příliš labilní, než aby ustála otřesy, kterými se zmítala celá křesťanská Evropa. 
Celý spor Václava a Jana z Jenštejna nabýval do takových rozměrů, že povaha krále jej "vyřešila" bohužel nešťastně. Nechal zajmout několik církevních hodnostářů, včetně Jana z Pomuku a sám se podílel na jejich mučení. To by se dalo ještě při troše dobré vůle politicky zahladit. Ale co čert nechtěl, Jan svým zraněním během procesu podlehl a na příkaz krále byl schozen z mostu do Vltavy. 

Tak by se dal v krátkém sledu odvyprávět celý tragický příběh konce Janova života. 
Prof. Vlček věnoval tuto drobnou knihu právě generálnímu vikáři. Bylo totiž ve věděckém povědomí, že při mnohem dávnějším ohledání kostry nešťastníka, vypadl "určitá část" hlavy, která byla popsána jako jazyk nebožtíka. Proto se i Jan z Pomuku stal patronem zpovědního tajemství při svém blahořečení. 

Co všechno bylo jinak a kolik nových poznatků se zjistilo při zkoumání právě profesora vám prozrazovat nebudu. Celé to kouzlo by pak zbytečně ztratilo tajemno a bádání. Publikaci přelouská každý, i čtenář nevědec. Je velmi příjemně psaná a těch pár odborných termínů nikomu neuškodí. Kdo dojde konce, bude příjemně překvapen, jak to s tím "posvátným" jazykem vlastně dopadlo.