Kapitola 1. Předběžné varování všem zvědavcům
Jorice už bylo dvacet osm. To je prý žena nejhezčí. O to nešlo. S Jakubem se starala o dva syny i roztomilého teriéra Zippa, a pokud někde ke všemu disponovala milencem, nevím o tom.
Jistě měla moc dobrou kamarádku Evu, habaděj sebevědomí, snů i plánů a jeden šatník a v něm patery džíny. Žila jako každá druhá a jen občas zatoužila po romantickém dobrodružství. Dnes ještě ne.
Stála v Sadech 5. května (Plzeň) před horolezeckým klubem Rock´n´Wall a brala zrovna v proudu jarního sluníčka za kliku. Na prahu jsme se skoro srazili. „Ahoj.“
Vyhlížela, jako by se zrovna vykoupala po dvouhodinovém namáhavém pohybu. Její mozek byl minimálně dvakrát tak dobrý jako můj. „Chceš se na něco zeptat?“ povídám po chvíli rozpačitě.
„Možná co číst dětem?“
„Koukej s nima na telku, ne? Choďte do multikina Plaza!“
„Vážněji by nešlo radit, Lorenci? Co bys jim čet, aby z nich vyrostli dejme tomu úspěšní vědci?“
„Pohádky."
„A až povyrostou?"
„Víc pohádek."
„A pak?"
„Ještě víc pohádek."
Tak jsem pravil, ale vy, a pokud nechcete mít z děcek zrovna Alberty Einsteiny, nečtěte dál. Jinak totiž vstoupíte do Města krutých čolků.

Kapitola 2. Největší tajemství Jaroslava Foglara
Ona otázka mi kapánek vrtala hlavou, zatímco jsem v Rock´n´Wallu listoval nesmírně cenným, prvým vydáním Tábor smůly, a na teritoriu lesa z té foglarovky jsem si představoval nabobtnale zelenou džungli, kam se od zenitu spustil déšť. Jako do srdce temnoty. A horečně jsem v duchu pátral v tomto v nitru Kamerunu po záhadě záhad, lidožravé a kočkovité Mgvě, která je vlastně zakletou princeznou, ve skutečnosti, a nežli jsem na dotyčnou narazil, prosekával jsem džunglí stezičku udatněji než Henry Morton Stanley s doktorem Livingstonem dohromady. Mgvu jsem v reálném životě nenašel, ale ve svém románu ano, zkrotil ji, pak i políbil, asi jako princ žabku, a sotva se mé rty dotkly kočičina vlhkého čenichu, stala se Jorikou. Právě popsaný alchymický proces vylíčil ve finále knihy, a kdo sní přes den, ten pozná věci, které unikají těm, kteří sní v noci, jak věděl už Edgar Allan Poe. A když byla Jorika ještě malá, začal jsem psát do bloku další příběh, vedla si tajný deník. Právě z jeho zažloutlých stran vychází následující příběh.
Za druhé ale vystoupil i ze světů Jaroslava Foglara a jen pár let před smrtí poskytl tento spisovatel (sám jsem jej navštívil jen dvakrát) tisku následující rozhovor.
Karel Hvížďala: „Ve vašich knížkách se často vyskytují různé hlavolamy a podobné záhady. Mají reálný základ?"
Foglar: „A proč to chcete vědět?"
Hvížďala: „Protože jsme zvědaví."
Foglar: „Já to nechci prozradit."
Hvížďala: „Vymýšlel jste si je sám?"
Foglar: „To už je zase otázka na tělo. Je tu prostě hlavolam, který se nazývá Ježek v kleci, a tím to všechno hasne."

Kapitola 3. Předčitatelka Jorika
Pojďme už zítra ke vzdálené Dikobrazí hoře a pronikneme vzhůru jejími sedly! četla Jorika synům. Vystupme průsmyky taky až za onu vrchovinu a doputujme skrz namodralý opar do dosud neprobádaných pralesů. A prohledejme bájná místa s nevyslovitelnými jmény! Zmlkla.
Oba malí synové ji napjatě pozorovaly z postelí. Byl večer, za oknem na nebi se vznášely jakési rudé řasy. Divně se krabatily. I Joričino čelo se krabatilo, když přemítala, proč je většina „vědátorů a specialistů“ jen vymývači lahví a třídiči tlačítek BEZ FANTAZIE. A je fantazie vážně důležitější než vědomosti? Přivřela oči.
Lorenc by podobné tvrzení dozajista obhajoval. Fantazii nutno rozvíjet, řekl by Jorice, ještě než dítě dospěje. Přistoupila k oknu.
Mezi červánky spatřila ve snu vzdálené vrcholky hor i s jejich africkými bohy – a pokukovali po Jorice potutelně - oparem z jiné dimenze. „Přijď!“ Přenesla se tedy svorně s kamarády horolezci až do těch kopců. Vzápětí vystupovala úbočím, vzhůru, jen vzhůru z moře šťavnaté džungle. K blankytu. A hlupák s dobrou pamětí, říkala si, může být přecpán vědomostmi, ale bez obraznosti? Nenajde nikdy sílu k syntéze! „Nespi! Mami, ty trdlo. Čti!“ „Jinak uvidíš.“ Obrátila se.
Starší ze synů naznačil úder na sanici. Jorika usedla. Odevzdaně sklopila do knihy: „A šli a šli,“ četla, „stále hloub a hloub se nořili do měňavě zelených pralesů a zavrtávali se do nich jako do hlubin nějaké brčálové studny. A právě jako mlýnky si přitom poutníci opakovali: Prohledejme ta bájná místa! Pátrejme po nestvůře, která bez debaty existuje a číhá. A číhá v skrytu! A právě těmi slovy vábil Marvin dlouhovlasou kamarádku Joriku, když vykresloval všecka dobrodružství, po kterých prahl a jimiž toužil projít spolu s ní. Možná i proto spolu s ní, aby se jim zrodily společné dětské vzpomínky.“
„Mami, a jak že se jmenovala?" přerušil Joriku mladší syn.
„Jako já. Aspoň to zde stojí černý na bílým. Nemůžu za to, má kvítka,“ usmála se na kluky.
„Smíme si představovat, že tou Afrikou putuješ ty?“
„Ale vždyť putuju.“ Zaváhala. „A skutečně mi je teprve dvanáct, nebo to nevíte?“
Srdce se jí v tu chvíli pomyslnou vzpomínkou zastavilo, ale naštěstí jenom na vteřinu, a vzápětí už Jorika předčítala dál: „Právě v těch památných časech, kdy si ještě Jorika vedla tajný a soukromý deník a nedělala ze sebe přesmoc dámu a kamarádila ještě s Marvinem, pobíhali ona i Marvin Harkins rodným Labuanem, onou osadou na okraji pralesů, a nikdo je nepeskoval a byli sví a byli i nebezpečně zvykli na totální svobodu. Ještě ty děti netušily, co je čeká a nemine.
Jednoho osudného večera se celí říční přiřítili za Joričinou mámou, která pletla na zápraží bungalovu, i každý ji chňapl za jednu ruku. Začali do ní hučet a umlouvali ji tak dlouho, až ji umluvili. Nejdřív se zdráhala, ale pak svolila: „Jak chcete. Pustím vás. Koneckonců jste už velcí. Podnikněte si vytouženou výpravu k Dikobrazí hoře, ale...“
Takoví jsou dospělí: pokaždé ALE. Naštěstí znala Joričina máma Marvina dobře a měla veškeré důvody se domnívat, že s ním její dcera bude v bezpečí, byť samozřejmě jen relativním. „Nepůjde i Sandy?“ zeptala se pojednou plaše.

Kapitola 4. Sandy
Kdo byl Sandy?
Zvláštní sirotek. Jeho typickým znamením se stalo, že zdravil zvířata, zatímco vůči dospělým zůstával uzavřený. Krajně. Byl to chlapec ještě víc svůj než Marvin s Jorikou do kopy vyznačoval se dvěma touhami. Touhou se toulat a touhou si stále něco nového číst.
Anebo i starého, klidně, to možná spíš. Ale touhy disponovaly háčkem. Sandy se jimi zabýval až příliš osaměle.
„Tak co, ty lví králi?" oslovil ho v to ráno Marvin Harkins. „Jdeš s námi?"
Sandy váhal.
„Vím, že půjdeš," dodal jeho kamarád, ale sirotek pouze nevrle vzhlédl od rozečtené knihy. „A kam?“
„Rovnou za nosem. Ale ne!“ Marvin se usmál. Pak se i zasmál. „Zkusím najít brloh legendárního Přinašeče bouři.“ A oči mu plály, nicméně Sandy zůstal chladný. Zdvihl jen ruku v mírně trpitelském protestu. Zírat na kamaráda skrz prsty a nepřítomně potřásl hlavou: „Nechápu tě,“ řekl. „Ty pořád ještě hledáš Toho, kdo přináší bouři a představuješ si, že drží v zajetí tvou mámu? Marvine, zahoď iluze! Možná ji Přinašeč tenkrát vážně polapil, ale pokud jo, už ji dávno i zahubil.“
„Neumírá naděje poslední?“
Sandy ožil. Jeho tety mě nebudou moc postrádat, pomyslil si. Ne, nijak zvlášť. Co kdybych...
Tedy se Sandy Stilburym neměly moc starostí. Našly ho kdysi jako dítě v pralese, kde bulil, nicméně se breku odnaučil už dávno a ani se už povětšinou nechoulil jako tenkrát. Nebyl už ježkem, nýbrž člověkem. Nepřežíval již v klubu, nýbrž bojoval. Protože život je boj. Ahoj. A Sandy nežil s hlavou v písku, to rozhodně ne.
Zato se vymkl. Jak tetám, tak ostatním občanům Labuanu. Naučil se velmi rychle žít sám a vlastnoručně si vybudoval malou chatu podle vlastních potřeb. Dál ji i zveleboval. Nikoho dovnitř nepustil. Jako ani do své duše. Tety se sice snažily proniknout do Stilburyho světa, seč mohly, ale vychovával se prvořadě sám. To už tak bylo. To už se tak semlelo. Prazvláštní chlapec. Nezkrotný, nevypočitatelný individualista, zkrátka Sandy. I děti to ale odrazovalo.
Díky tetám se Sandy vlastně naučil jen číst, ale stejně rád snil a toulal se. Jak nový Mauglí. S oštěpem, z čiré radosti. Z té se taky občas vyšplhal za nejprudší bouře až do nejvyšší koruny sekvoje, a tam cítil až nepochopitelné uspokojení i další nutkání. „Rozepni paže!“ Cosi jej k tomu ponoukalo. Pralesní bůh?
„Rozpaž, ty kondore královský!“
Vždy poslechl. Naučil se to. Rozkročil se. A sice se - jako klíště - přidržoval větví, ale ani v neskutečných výšinách ho nikdy nedostihla a nepolapila závrať. Neznal ji. A dokonce si nahoře poklidně zpíval. Sledoval blesky, pěl, naslouchal hřmění a představoval si, že to on sám je pověstným storukým Přinašečem bouře.
&Sílené dítě?
Inu, ptákům připadal normální, i když jako prapodivný pavouk. Sezobnout jej ale neuměli, a jakmile běsnění bouřky ustalo, usnul obyčejně někde v mechu, zase už instinktivně stočený do klubka, jak se snad narodil i „v doubí“. A jak ho našly tety Bečková a Brčková. Byl už odmalička trochu ježkem, i když bez klece. A právě že bez klece.
Ani Sandy se však radši nepouštěl příliš daleko od Labuanu. I tak ale zvládal přežít v džunglích týdny, na které se někdy propadal. Vždy se tak nějak začaroval jako dým – a tety se jen křižovaly. Ale zatím se vždycky po takové zkoušce vrátil. Nevzrušeně. Právě se živ a zdráv dožil dvanácti. „Nejdu, Marvine.“
To byl celý on. Flegmatické povahy tak snadno nenadchnete. Ani v dětství.
Leda když je zfanatizujete. Jak a čím ale zfanatizovat Sandyho?
Marvin si přiznal, že na to neumí přijít. Přizval proto Joriku a uspořádal válečnou poradu. „O co jde?“ ptala se.
„Pomoz mi přemluvit Sandyho.“
„Zkusit to můžem oba. Stejně ale nevím. Myslíš, že budu něco platná?"
„Třeba jo. Na tebe možná dá.“
„Nedá, znám ho. Je to vlk. Nedá se jen tak ochočit." A zdráhala se, ale nakonec taky svolila. Přišli za Stilburym, zrovna když si četl, a Jorika do něj poměrně jemně ťukla. Jako by mimochodem. Zachvěl se.
„Odmítáš kolektiv?“ uslyšel. „Proč? Hele, Sandy, nevzpouzej se.“
„Jaký vzpouzení? Realita, Joriko!“
„Realita?“
„Marvinova máma mrtvá. Proč to Marvin nepochopí? Ať se radši zamiluje do tebe místo do mámy! Pátrat v pralesích, pch! Jen se to navenek jeví romantické, já to znám. Mně věř. Jako by se ten tvůj kamarád zamiloval příliš pěkné do holky, která ho nikdy nemůže chtít. Zkrátka cvok. Snaží se zbytečně. Bojuje s větrnými mlýny. Marní čas.“ Stilbury vrtěl hlavou, nicméně Jorika namítla, že neužil přiléhavé srovnání.
„Možná ne, ale mámu stejně nenajde. Nikdy."
Shrnula vlasy. „A co provést poslední pokus? Co říkáš? Nebo si fakt myslíš, že nikdy nenajdeme Toho, kdo přináší bouři?“
„I kdyby, co z toho?“
„Podle věštby právě Přinašeč o Marvinově mámě něco ví. Anebo ji vězní. A pokud ji náhodou najdeme, bude to najednou i tvá máma.“
„Ale nebude.“
„Sandy! Ona žije!"
„Blábol!“ Vysmál se Jorice do očí. „Odpočívá v pokoji.“
„Ó, chceš se prát?“
To neřekla Jorika. Uslyšel otázku za zády. Zavrtěl hlavou. „Nechci, Marvi.“
Potom Sandy pochmurně vzhlédl k neviditelnému bodu v zenitu mezi mraky a pomyslil si: Marnost nad marnost. „Zatáhli plentu!“ zahučel. Díval se skepticky na Marvina i na Joriku. „Hej! Vy dva. Dejte na Sandy Stilburyho. Ten je zkušenější. Anebo si to nemyslíte?“
Zavrtěli shodně hlavami.
„Mám snad po vašem boku pochodovat Přinašeči rovnou do chřtánu? Túdle!“
„Ale Sandy. Chceš mě v tom s Jorikou nechat?“
*
„A co se vlastně tenkrát přihodilo Marvinově mámě?" ozvali se Joričini synové.
„Jistě nic vážného,“ přerušila předčítání. „A vy svou mamču máte, to rozhodně, a tahle knížka jistě za chvíli poví víc. Víte, kluci, když byl Sandy ještě velmi malý, Labuan zničehonic napadli gigantičtí mravenci z Glubdrubu a ve svých kusadlech odvlekli do džungle třiadvacet mužů a žen. Mezi nimi i Marvinovu máti. Tak to bylo. To se tedy seběhlo. Víme už? I tak to chodí. Tedy v okolí Labuanu.“
„Což je nikdo nepronásledoval?“
„Jak by to šlo. Jsou nepřemožitelní,“ namítla Jorika.
„Jenže Marvin se teďka kasá a cítí se nepřemožitelný taky, ne?“
„To je fakt. Nikdy se nesmířil s tím barbarským únosem a uvěřil proroctví, podle kterého monstra jeho mámu nezahubila. Vidí ji před sebou! Protože mu to nakukala jedna místní vědma. Radka. A tak ji vidí. Mámu. A ona žije.
A kde? ptal se vědmi.
Uvězněna v obřím mraveništi.
Kapitola 5. Pátrající trojice
Být Vernem, při pohledu z balónového koše (uvězněného na blankytném nebi) byste pár dní nato v nitru džungle zaregistrovali tři děti s lesknoucími se mačetami.
Postupovaly jako ryby ve vodě a urputně se prosekávaly k holému úbočí Dikobrazí hory. Byly blíž a blíž. Sandy, Jorika, Marvin. I když se Sandy vlastní účasti divil.
Jak jen mě mohla tahle útlounká holka tak zpracovat? přemítal s očima na její šíji.
Čím? Ne, my neměli chodit. Holá zbrklost. Plahočíme se za přeludem.
Přesto kamarády následoval. Že by úlet zapříčinily její hebce nekonečné vlasy, co se mu právě chvěly před nosem? Ťukl Joriku zezadu do ramene, jako to vždycky dělávala ona jemu, a vyzval ji: „Počkej, stůj. Vystřídám tě." A prodral se vpřed. Klestil stezku. Při práci začal automaticky zpívat píseň, kterou ho snad nikdy nikdo neučil. Přesto ji znal odmala. I prostřednictvím onoho songu komunikoval se šelmami a s vrcholky stromů. Jak zněla.
Ďábelsky i krásně. Zpíval ji jako pan Zkušený se před slečnou Ladnou a máminým Marvinem se oháněl mačetou. Snivě však i propadal melodii. Ale i venku - na pláních potažených pralesy - se podvědomě kuklil do pomyslného klubka a vracel se k vlastnímu, prapůvodnímu nitru, jako se zvíře rádo vracívá do doupěte.
Když měsíční nadejdou noci, zpíval,
já toulám se samotou sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu vždy mám.
Chci běžet na skály vysoké,
kde na útes měsíc září,
a toužím plout v pralesy hluboké,
kde tůně mě svým jasem vábí.
Tam daleko od lidí chtěl bych jít,
kde sám bych mohl být,
kde za druha zvíře jen bych měl,
tam krásnějším životem žít.
Kapitola 6. Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez
Aniž Jorika a Marvin zaslechli jakýkoli povel, Stilbury dozpíval.
Uši všech tří děti najednou registrovaly jen svištění mačety. Zvláštní nálada džungle těsně před soumrakem odnesla Sandyho písničku a uschovala ji pod pokličku. Ale Marvina dostala. Jako pokaždé. Taky dnes na něj dolehl zvláštní smutek.
Jako by onemocněl? Zase se naštěstí horlivě otřepal. Na mámu ale nezapomínal. Žije? ptal se.
Neputujeme přece jen za dobrodružstvím. A ovládl ho pocit, že mámu tentokrát zachrání. Jak se ale asi změnila? Za ty roky? Zestárla? Okorala? S temnou bázní se Marvin zastavil u čilimníku, zaťal zuby a poukažme rovnou na jeho nechutný zvyk jimi skřípat. Maminku si držel před očima ještě mladou a hezkou. Ale dnes?
Co když jí zlopověstné mravenčí chůvy dlouhé vlasy ohlodaly?
Díval se na Joriku a jako každý večer užasl. Zdánlivě zrzavá záplava Joričiných vlasů lahodila soumraku. Ladila s červánky. A jak ti tři postupovali, slunce z Joriky po večerech dělávalo rusovlásku. Ale blížila se noc.
Opět. Snese se na pralesy už za chvíli s přízračnou bleskurychlostí netopýra. A zítra?
„Dorazíme k Dikobrazí hoře,“ prohodil Sandy. Byl u její paty sám už několikrát, takže rád pohladí lávou zalité úpatí.
„Co džungle na druhé straně toho dikobraza?“ zachvěla se instinktivně Jorika.
„Bude zlá. Piš si.“
„Hustší?“
Sandy pochmurně přitakal. „Za horou teprve začne pravé peklo. To zelené.“
Ale zatím slyšeli mírumilovnou cikádu. Nastal příjemný večer před dalším dnem pátrání. Sandym nicméně prostupoval tísnivý pocit, že se už příští ráno probudí dospělý. Ano, pak by se i rozumně vrátil.
Zatím to ale byl kluk a pamatoval si i svůj přízračně zlověstný sen, který se mu zdával už odmalička. V tom snu se - pokaždé - předváděla groteskní čtyřka ostnatců a... Hrozili mu.
Ale i kamarády byli. Někdy. Hlavně ovšem sami sobě. Čtyři takoví mušketýři, i jmény je znal. Muroň, Duroň, Hudroň - a Ramirez. A na svých vztyčených bodlinách Sandymu nosívali pralesní ovoce, když je ochočil.
Ale jindy dostal vtom snu zlou bahenní horečku a v té byli ostnatci až nesdělitelně děsiví. Obzvlášť pak Ramirez.
Právě Ramirez se taky stával děsuplnou rotující koulí a řítil se v té podobě Sandyho horečnými vidinami i skrz naskrz zeměkoulí. Závratnou rychlostí. A nikdy, nikdy jste nevěděli, odkud pod vámi Ramirez vystřelí z ostří rákosí či trav, a jednou se Stilburymu dokonce předvedl v průřezu. Asi jako by hoch rozkrojil jablko, jenže...
Jenže se sama rozkrojila i Zem a... Stilbury musel zakletě pozorovat, kudy všudy si to Ramirez frčí. A že frčíval i žhoucím jádrem! A cosi nepochopitelného současně žilo a tepalo i uvnitř onoho ježka, takže se Sandy nejednou zhrozil a vytrhl ze sna.
Zatímco na to vzpomínal, objevili útulnou mýtinu.
Tvořil ji úhledný kruh vysoké trávy a uprostřed čněl pahrbek jako z mechu. Neprodyšné stěny vůkol sestávaly z větví i listoví. Horce vydechovaly. Děti doputovaly do Mechového oka džungle a to se poulilo k nebi i vstříc chladnému vesmíru. Existovalo tu od věků? Asi. A zíralo ze dna pralesů a dobře chápalo, že pátrající trojice na něm právě rozbíjí tábor. A čekalo. Jeho zelená duhovka byla i dnem studny a ono oko jen čekalo, až se poutníci schoulí jako ježci a...usnou.
Potom zavolám démony! Ale to děti netušily, i když jednotvárný, vznosný šum pralesních obrů už nerušily jen cikády a začaly se ozývat hrůznější zvuky.
Cosi krajně zlého a ponuře mručícího se probudilo tam, v hlubinách džungle, a mečení z hrozných, hrozivých dálav sice Joriku ještě nevyděsilo, ale následovalo zlověstně zabublání a chropot. „Bublur?“ ptala se stísněně.
„Možná. Jako včera.“
*
„A mami, jak vlastně vypadá Bublur?" vyjekl mladší ze zlobílků.
„Nemám ponětí." Předčitatelka pokrčila rameny. „Ten mizera ho nepopsal.“
Nasupeně zaletěla očima ke jménu na hřbetě knížky.
„Neboj, za to tě nezmlátíme," uklidnil Joriku syn. Věnovala mu děkovný pohled.

Kapitola 7. Z Joričina intimního deníku
Divné, táhlé vytí dolehlo na mýtinu jako z nepředstavitelných dálav (četla Jorika dětem). &Slo o smrtelný chropot umírající oběti? Snad.
Nato slyšeli jakési klopotné klokotání nepochopitelného původu a jaksi potrhané hýkání. A další zrůdné skřeky se přidružily – i řvaní leopardů proti nim působilo vlídně, říkala si pochodem uondaná Jorika. Dál a dál přesto musela vnímat onu kakofonii.
Ještě ani zdaleka neusínala, ale na občasné narážky klábosících kamarádů reagovala stroze, vyhýbavě a jednoslabičně. Bála se, jistě, i však děkovala přírodě za hebké polštáře mechu, na kterých budou nocovat, a měla radost, jak čile rozdělali přítulný oheň. Dřevo praštělo, a jakmile bohu do oken vyskočily žlutočervené plameny, jukla na děti noční stěna džungle. A co? Aspoň ji udržíme pod kontrolou, pomyslila si Jorika a bílé kotouče vonného dýmu stoupaly mezi stěnami přirozené studny do zvědavých očí hvězd. Když byla dlouhovláska hotova s přípravami na přenocování, nenápadně se začala věnovat i úhledným řádkům svého tajného deníku. Byla to pro ni poetická činnost.
Dnes večer ti tu usínám o samotě, napsala zničehonic na stranu dvanáct, a tak sama, má milá Bankerang! Tak zachumlána do mechu svlékám odumřelou kůži a jsem had a chci se snad svíjet v jehličí a toužebně syčet, aby sis mě už konečně získala, asi tak jako tajemný prsten, a aby sis mě navlékla, a toužím zůstat navždy obtočena okolo tvého prstu, má milá. Tak si mě opatři!
Proč mi jen ponecháváš svobodu a nezajatou krásu?

(Zbytek románu vyjde, dá-li Bůh, knižně, i když není rozhodnuto kde. Knihu Ježek v kleci o stejném rozsahu vydává letos, pravda, Pavel Maurer v nakladatelství Mau Mau)



_{^{ikonka: Matěj Baťha}}