Česká kinematografie se léta pokoušela o detektivní žánr a vytvořila nekonečnou řadu často průměrných děl. Jen málokteré z nich přežilo dobu svého vzniku a je jen málo těch, která jsou dodnes působivá a inspirující. Film Juraje Herze z roku 1968 patří mezi nejlepší díla svého žánru

O pohled do zákulisí nemocnic se pokoušelo a pokouší mnoho filmařů .Je to prostředí lákavé, pro nezasvěcené tajemné a přitom přitažlivé. A právě sem zavedl diváky režisér Juraj Herz ve svém celevečerním debutu v roce 1968, natočeném podle románu Hany Bělohradské Poslední večeře. Začíná to obyčejným ránem v docela obyčejné nemocnici. Doktorka Hošková (Karla Chadimová) hlásí, že noční služba proběhla bez problémů, primář (Zdeněk Štěpánek)  připomíná, že zítra přijedou zahraniční delegáti genetické konference, kde bude má mít hlavní referát dr. Hahn (Josef Langmiller). I mezi pacienty je klid – při vizitě se ale musí dvaadvacetileté Prokopě Vlčkové (Iva Janžurová) zalhat, že trpí velkou infekcí, zatímco lékaři vědí, že umírá na rakovinu plic. V atmosféře běžného denního dne jsou postupně představováni lékaři, pacienti i nemocniční personál. A také vztahy mezi nimi, které zdaleka nejsou bezkonfliktní. Ve služebním bytě se doktorka Marie Nováková (Zora Božinová) dramaticky pohádá s doktorem Hahnem. A odpoledne téhož dne je nalezen doktor Hahn mrtev.

            Detektivka podle klasických pravidel může začít. Na místo přijede policie, rozjíždí se vyšetřování. Jak se ukáže, téměř desítka lidí měla motiv i příležitost vraždu spáchat. Mnoho lidí se také po vraždě chovalo podezřele. Byla pachatelkou doktorova snoubenka Marie Nováková, kterou opakovaně a v podstatě veřejně podváděl? Byla to Jiřina (Věra Vlčková), Hahnova poslední milenka z řad zdravotních sestřiček? Či doktor Petera (Lubomír Černík), jenž na rozdíl od stejně starého Hahna nedokázal udělat ani vědeckou kariéru, ani postoupit výše v rámci nemocniční hierarchie. Či dokonce sám nepříliš schopný přednosta kliniky (Zdeněk Štěpánek), jenž se mohl cítit být ze strany Hahna kariérně ohrožen?

Podezřelým může také být sklerotický pacient Zima (Josef Vlček), jenž seděl na lavičce přímo naproti pokoji, kde se vražda odehrála, musel vraha vidět vcházet i vycházet z pokoje a při policejním výslechu si na nic nepamatuje. Ten však z podezření vypadne, protože hned v noci je sám zavražděn a jeho mrtvola za podivných okolností zmizí z pokoje.

Policejní vyšetřovatelé (Václav Lohniský a Stanislav Zindulka) jsou bezradní. Narážejí na složitou síť vzájemných vazeb mezi lékaři. Na povrch vyplouvají dlouho skrývané záště, závist, ale i zákulisní boje o moc, postavení i úspěch jak v zaměstnání tak i u žen. V tomto okamžiku už divák nemůže čekat klasickou detektivku, kdy policie vše vyřeší (často za pomoci náhody a dnes i s užitím nejmodernějších vyšetřovacích metod). Do soukolí hledání pachatele vstupují podle románu Hany Bělohradské i podle filmu Juraje Herze jiní „vyšetřovatelé“. Jedním z nich je  amatérský astrolog a nemocniční pacient Hejna (Eduard Kohout), který na to jde s astrologií a to na základě postavení planet. Mars totiž právě vstupuje do znamení Raka. A Mars je zlý! Nezávisle na něm pak odhalí pravdu i vraha doktorka Nováková, když listuje v posledních Hahnových záznamech.

Hertzův fim přišel do kin v době, kdy vydávala své plody česká nová vlna a kritika v superlativech skloňovala jména dílech Menzela, Chytilové či Formana. S nimi se sice Herz podílel na „perličkách na dně“, krátkých filmech podle Bohumila Hrabala, ale jeho středometrážní snímek SBĚRNÉ SUROVOSTI se nakonec do celovečerního povídkového filmu nedostal a promítal se jako předfilm před jiným filmem. Dnes, kdy je stále k dispozici v nabídce Asociace českých filmových klubů se ukazuje, že patří k jednomu z nejlepších hrabalovských filmů, jaké byly natočeny.

 ZNAMENÍM RAKA se Herz dostal trochu mimo rámec nové vlny. Zvolením žánru i zpracováním nakročil k divácky vděčným filmům, podle kritiky blíže „komerci“ (co je na ní špatného, když se umí?). Přesto do svého filmu dokázal dostat hlubší psychologický ponor do vypjatých vztahů mezi lékaři a povýšit tak detektivku na psychologickou kriminální studii. Původní detektivní zápletka zde zcela ustupuje do pozadí ve prospěch zápletky psychologické s širokým propletencem komplikovaných mezilidských vztahů. A nejen to, ve své době se až nečekaně silně projevila společenská kritika. V každém případě je to dílo hodné velké pozornosti a to i po řadě desetiletí od jeho vzniku.

O filmu jsme poprvé psali ve webmagazinu 29. 11. 2013