Záboj a Mlhoš, dva z mnoha, kteří jsou součástí něčeho snad ani nepředstavitelného. Pokud ale přece jenom máte tu odvahu, neodtrhnete se od tohoto knižního počinu s názvem "Záboj a Mlhoš ve službách Jana Husa". Naprostá knižní lahůdka, která sice historii jen používá jako doplněk a inspiraci, ale proč ne na druho stranu. Jsem ochotná se nad dějinami pousmát. Vždyť vezměte jen trochu dějepisných znalostí, pořádnou porci fantazie a velkou dávku humoru a dětská kniha okouzlí i dospělé. 
Vím, o čem mluvím. Záboj s Mlhošem poctivě ležel u mě, abych mohla nahlédnout při psaní článku a zalistovat ještě jednou. Po chvíli se velice nápadně přesunula k dalšímu dospělému jedinci v rodině za hlasitého chichotání. Načež dětské osazenstvo zvědavostí nevydrželo a začalo skandovat, aby jim bylo prozrazeno, co tak momentálního čtenáře rozesmálo.
Jaká lepší reference může kniha mít, než ty, které se týkají reakcí z četby knihy samotné. Co víc si přát, než, že kniha se půjčuje, čte jedním dechem, dokáže zaujmout a hlavně dělá radost samotnému čtenáři? Co čtenáři, čtenářům!
Je příjemné nalézat i číst chytré knihy. 

Jedinou nevýhodu celého psaní je ta "pokřivená " historie. Kniha je totiž napsaná velmi svižně, chytře a snad by si zasloužila trochu té opravdovosti. Pokud jí totiž dostane do ruky člověk historií trochu znalý, je to bomba. V případě ale menšího čtenáře, který takové znalosti nemá, potěš koště, až bude o tom samém poslouchat ve škole.
Zároveň nerozumím tvrzení, kde se autoři hájí tím, že lžou méně než Otakar Vávra ve své husitské trilogii. Pokud někdo umocňuje určité části příběhu za cenu manipulace, je to smutné. Někdy se tak děje i z neznalosti faktů, jelikož i historie a její poznatky se neustále vyvíjejí (např. naše babičky se také učily, že chudák svatý Václav, ten ale dopadl, dneska se už tato událost přece jenom bere poněkud jinak).
Pokud ale dochází k záměrné manipulaci takového kalibru jako je v této knize, nejsem si jistá, zda bychom mladším čtenářům neškodili.
Historie, natož česká, má plno krásných, morálních a zajimavých okamžiků. Proč ji tedy křivit? Naopak, plno našich předků bojovalo za pravdu a určitě si i tu srandu uměli udělat. Děti potřebují historii porozumět a vážit si svých předků. Jsou to jejich kořeny. Pak si teprve mohou nad určitou ironií osudů i pousmát. Ale zatím máme ještě co dohánět, hlavně u mladé a malé generace.


"Zikmund přijal Vartmbrka ve své honosné pracovně. Na stěnách visely portréty jeho děda Jana Lucemburského, jeho otce Karla IV. a dalších významných členů rodiny. Jedna zeď byla poseta mapami Evropy a okolních zemí. Ty všechny král toužil spojit v jednu velkou říši a docela se mu to dařilo. Jen ti Češi si stále dělali, co chtěli, a král Václav místo toho, aby nastolil v zemi pořádek, věnoval se raději svým oblíbeným kratochvílím.
Zikmund nemohl otci zapomenout, že včas nedokázal rozpoznat, co ve Václavovi vězí, a že ho nechal korunovat českým králem coby dvouleté pachole. A jak se mu nezdárný synek odvděčil? Celý obřad prořval, jako by ho na nože brali, znečistil oltář svatého Mauricia, a dokonce pokálel i samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který mu vložil českou korunu na hlavu. Zikmund proto tituloval svého bratra „posera“.
„Ten posera z našeho posla udělal osla?“ rozčiloval se, když mu Vartmbrk dopodrobna vypověděl, jaký osud stihl jeho vyslance.
„Nikoliv osla, Výsosti,“ poopravil ho Vartmbrk, který se snažil zmírnit jeho hněv. „To by si ani český král vůči Vaší královské Výsosti nedovolil. Pouze jelena. Ještě teď ho má váš ranhojič v parádě. Posla, přirozeně, nikoliv jelena.“


Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-od-10-let/beletrie-od-10-let/2284-zaboj-a-mlho-eske-djiny-asterixovym-pohledem