Ivaně se její nový přeliv dvakrát nelíbil. Vlastně ani třikrát ne. Stála tu krásná, ale zachmuřena, tváří v tvář stěně s dopisními. Třídila a třídila. Noční směna se žvýkačkovitě táhla, ale aktivní noce u pošty měla Ivana ještě nejradši. Zpracovávala psaníčka milostná, nemilostná a možná i erotická a sluchátka jí do uší odťukávala rychlé brejky, Sting hezky zpíval. Ivana pozorně četla směrovací čísla a adresy se jí jen míhaly před očima. Pracovala s rutinou, měla hbité prsty. Obálky zručně sklepávala do úhledných paklíků, ale vzpomínala na příjemnou kanastu na chalupě s přáteli. Pošta v noci, pošta v noci. Kazeta v zastaralém walkmanu dohrála, svět prostupovalo ticho. I ji.

Byla absolventkou poštovní školy a měli ji po právu za jednu z nejšikovnějších pracovnic nové třídírny v Plzni-Křimicích, ale nejen to. Mnozí kolegové Ivanu pokládali za nejhezčí pošťačku veškerých světů - a měla něco v očích a prach to tedy zaručeně nebyl. Každému připadala i jemná, ale hlavně samostatná. Snad by to byla i dobrá vojačka a nebylo těžké se do ní rychle zamilovat. Už možná jen ta Jorika byla hezčí, ale tu sem pro jednou nemotejme.
Protože... Páni, usednou tak támhle za Ivanina záda, do listovní třídírny, zadrnkat na kytaru píseň Angie a... Dívat se, jen dívat! Ó, to bylo něco. Ó, leckdo by Ivaně rád zpíval, i já, ale poslední dobou času na sny nějak ubylo. A divíte se? Poštovní pobočku v Karlových Varech zrušili, práce v Křimicích přibylo úměrně tomu a přitékala v hotových návalech. Hú, zvlášť vy noční návaly. To pak fičela kdekomu hlava kolem a snad jen rychlou Ivanu ony návaly nevzrušily.
Mě už vůbec vzruší máloco, myslila si. Bylo jí třiatřicet a doma na ni čekali dva kluci, s manželem vlastně tři. Jednomu bylo třináct a ona řešila i během třídění jakousi jeho školní úlohu. Ani tak v třídění nezaostávala.
Faktem bylo, že některé její kolegyně dostávaly z přívalů dopisů psotník, kupříkladu taková slečna Tykvartová, a jiné zase trpívaly úpornými návaly krve do hlav. Avšak rychlá Ivana? Nikdy nezažila nic podobného, fungovala u poliček jako strojek chladně a i Clint Eastwood by ji obdivoval. Oplývala navíc šarmem, i když tento šarm zůstával tichý jako noc a možná až smrtelně nebezpečný.
Tak či tak Ivana náležela k bytostem, kvůli kterým muži možná nepáchají sebevraždy, ale kvůli nimž rozhodně nastupují bez lístku do opačným směrem odjíždějících tramvají. Narodila se prvního dubna, ve znamení paličatého berana, a její vlastnosti beranici odpovídaly. Zatímco Andrea Tykvartová pokaždé zmatkovala, když toho už bylo nad hlavu,  Ivanka nikdy ani náhodou. A pokaždé začala jen malinko, malilinko kvapněji hýbat ploutvemi, jak se říká, a flegmaticky jí blesklo hlavou:
Tak já tu, lidi, dřu, třídím jako magor po nocích, ale jak to vlastně přijde? Vždyť smolení dopisů je dávno staromódní písnička. Aspoň já už neznám nikdo, kdo ještě přátelům občas napíše dopis. Tak čím to, že tu pod mými prsty den co den kolotem klokotem kolují ony tuny placatého papíru? Odkud se berou? Kdo píše? „Ivano! Telefon!“
Asi z domova. Usedla ke stolu a mlčky naslouchala vzdálenému manželovu výkladu. Jen občas prohodila slůvko, slovíčko. Například broukla: „Jo, a zapni pračku!“ Zase naslouchala. Pak dodala: „Jo, jo. Ještě brnknu mámě. Ne, ne, lepší budou černý.“ Opět mlčení. A jen tiché: „Kdepak, jen tak nalehko.“ Pak náležitější ticho a přikývnutí: „Někdo se těší.“
Zatímco telefonovala, několik zaměstnanců kartace po ní pokukovalo. „Ne, nech to plavat,“ pokračovala Ivana - a další pauza. „Ne, už přestal.“ Ticho. „Ne, ne. Nikdy bych neotravovala.“ Poté zavěsila, klidně se vztyčila (v centru svého světa, jenž tak znala) a pokračovala v třídění, jako by se nechumelilo. A taky se nechumelilo. To pouze nováčkům a taky mně připadaly její hovory tak tajemné. To pouze Andree se přívaly zdály nezvladatelné. Akorát nejnovější novicky či dočasné brigádnice jako Jorika nestíhaly a všecičko je šokovalo či mátlo. Ale relativně postarší Ivanu? Té snad už skutečně všechno zevšednělo, i vymýšlela si zpestření a aby to vypadalo frajersky, začala třeba schválně třídit jednou rukou.
Tou druhou zatím ledabyle lovila z kabelky cigaretu. Mimochodem, Ivana byla levačka a ty bývají v mnohém geniální. A teď tedy jen tak od boku třídila, klidně „hulila“ a pražádné zákazy pro ni neplatily. A nikdo ani nepípl. Vydobyla si výjimku i u požárních čidel. A vůbec v ledasčem. Sám šéf pošty si ji předcházel, poněvadž se mu zřejmě líbila, a tak to rovněž chodívá. Ne snad? I když pozor. &Séfa si prvořadě ochočila výkonností a zručností. I dnes měla den - a než se nadála, stál již okolo ni ani nedutající kruh vyjevených zjevení, která při pohledu na hvězdu pošt jednoduše nedokázala dál třídit, nýbrž jen čučet, a když Ivaně „v tom fofru uhaslo cígo“, nejzkušenější Olda &Siml jí úslužně připálil.
„Dík."
„Ivanko, ty jseš ale výkonná…“ prohodila „baronka“ Lída.
„Inu, naše Ivana vydá za dvacet!“ konstatovala Jarka, která už měla před penzí, a Ivanina nejvěrnější Vlasta se jenom spokojeně usmívala. To i dispečer Mirek Sádlo nahoře. Byl rád, že to odsýpá, a rychlá Ivana z Macháčkovy ulice třídila dál a dál, až se hory zelenaly. Úplná serenáda. A přece musela nastat pauza (i když kratičká) a znovu zabzučel telefon.
„Ahoj, mami. Jasně. Víš, já ti tu tvou práci v mateřský školce závidím. Co? Zítra? Ne? Dobrou. Jo, a pohlaď za mě morče.“ A víc jen vítr nad poštami a Ivanin smích.
„Ne, nebije,“ dodala a vrátila se k přihrádkám. Zase do toho. A ještě zrychlila. Frr! Precizní strojek jménem Ivana Litická se protáčel, obálky splynuly do čáry jako v kreslené grotesce s Tomem a Jerrym a původkyně všeho přesto ještě poklidně pootočila hlavu k jednomu z přihlouplejších poštovních zaměstnanců: „Lorenci?
„Ano?“
„Podal bys mi ten černý kabátek? Začíná bejt kosa.“
Poslechl. Podobně to šlo dál, dokud neodbila třetí ranní. Ale Ivana i poté pracovala na tři sta obrátek a pořád kupodivu bylo co třídit. Zadumaně při práci šlukovala a v jednu chvíli vyplivla nedopalek do přepravky, kam odkládala obálky s nečitelnými adresami. Vzniklého, štiplavého dýmu si hned nevšimla, anžto chroupala i hrušky. A před spaním jablko! Já chci zdravý chrup! běželo jí hlavou, ráno se přece jenom blížilo, oči se přece jenom klížily a... „Matroš došel!“ křikl jeden z okolo Ivany ztumpachovělých čumilů.
„Hoří!“ zakvílel jiný. A Jorika tehdy omdlela. Andrea Tykvartová takřka. Baronka Lída ne, ta se ovívala vějířem. A ani požár nebyl tak důležitý jako veliké Ivanino vítězství nad hmotou a tím dnešním přívalem. A… Finíto! Hle! Už není co třídit. Už nic nezbylo. Tak přece. A čtyři ráno. Kdosi, pravda, pracně hasil, Joriku křísili, ale Ivana se česala. Klíďo píďo.
„Víš co?“ zašveholil najednou poněkud propocený Pepa. „Dnes už můžeš domů, ty naše údernice. Roztřídilas poštu za všechny.“ I šla. Odevzdaně. A taková už byla Ivana, matinko. Ivana z Macháčkovy ulice. Ó, jak zbožně za ní čučeli noví i staří a Olda i vzkříšená Jorika. I  Andrea. I Lída. I Wendy Matějka, který sem kdysi přišel dělat až ze slévárny. I dispečer – i zpitomělý Lorenc, což jsem byl tenkrát já. Díval se za ní - a bylo mu tak hrozně líto, že je vdaná. Ale přesto snil i o tom, co dělá doma.

Nazítří to byly úkoly se syny, aby tito pokud jen možno obdrželi jedničky, nu, a před další noční si Ivana dala dobrovolný závazek: Třídit ještě rychleji. Načež své předsevzetí jako vždycky plnila na výbornou a pět set šedesát sedm obrátek. A že přeháním? Vůbec! Věřte mi. A Ivanini kolegové vážně dávno nic nedělali a jen se chodili okouzleně dívat na její prsty, ruce, paže, ramena i zadek. Protože byla rychlá. I Lorenc (který byl tenkrát mnou) se o ni jednou otřel loktem, i když jen trochu. Udělal to schválně? Nevíme. Avšak ona následkem onoho doteku rozhodně a vysoce lapidárně uklouzla. Jak široká tak dlouhá se natáhla do přepravky s dopisy a fuj! probudila se zase: Co se mi to zdálo: Ach, usnula jsem ve stoje? S krůpějí potu na čele radši pokračovala v práci. Ještě že tak! rozhlédla se. Ale ne! Ležím doma v posteli. Mrkla na budík. „Jéje, v posteli s manželem. To abych upalovala do práce!"
Přiměřeně hezky se oblékla. Při pohledu do zrcadla se také zachmuřila. To když spatřila svůj přeliv. Aj! Chtěla jsem být za tu nejsvětlejší blondýnku prozařující světy, ale Anděla, má kadeřnice, to přepískla. Poněkud. Nicméně se s tou skutečností vyrovnala taky rychle. Potom políbila manžela Ivana, ještě naposled pohlédla i na spící syny a... vyšla do chladu. Nasedla do Opla a... A jako opravdicky rychlá Ivana uháněla sychravým šerem k poště. Když jí začalo zvonit v uchu. Předtucha? Možná. Protože před poštou parkoval vůz se žlutou metalízou. Čí je? Čípak as? Lampa nad vchodem ono auto až do nejmenších detailů osvětlovala, takže vypadalo jako medúza. Ale krásná medúza. Ivana zaparkovala a nyní po už svých mířila ke žlutému fáru, které snad bylo fórem, ne? Seznala, že tentokrát opravdu nekráčí o přebarveného Lorencova trabanta. Kdeže! Stál před ní hladký, pevný Bentley. Až vzrušil. O auto se nonšalantně opíral štíhlý blonďák, a jako by vypadl z oka Bradu Pittovi, bubnoval prsty o kapotu. Netrpělivě kouřil. Nerozhlížel se. On jí hleděl do očí.

Ivaně blesklo hlavou: Že by skutečný pohádkový hrdina? Že by můj pohádkový sen ještě pokračoval? Na mou duši, je to tak. Ať mě spletou a upečou. A kdysi prý býval idolem lidu Charles Dickens. Dnes je to... Brad Pitt!
Hodlala tohoto mladého muže nevšímavě obejít co pivní zátku, ale hrdinsky ji oslovil: „Slečno, nezlobte se, že se na vás obracím, a navíc v šeru a když spěcháte, ale nejste Ivana Litická?“
Zmrazila cizince modrýma očima. Mlčela, ale struny, ty uvnitř jejích prsou hrály, s tím nic nenadělala. A Brad? Pojednou se začal potit, zrudl a cigareta mu vypadla na metalízu. Ustupoval, couval před postupující Ivanou, která chtěla jen vniknout do dveří pošty, a podjely mu nohy. Plácl sebou do kaluže, ale hned se sbíral, voda z něj crčela v čúrcích a stal se rázem takřka psem. Ivana, která strnula, blonďáka mlčky pozorovala. Dostala sice šanci zmizet v nitru žlutomodré budovy, s rukou na studené klice se ale pojednou zastavila. „Měl jste mi něco vyřídit?“ optala se, jako by hovořila s poslíčkem, a v těch ostře odsekávaných slovech byste nenašli víc citu než v dynamitem proloženém paklíku plsti. Z očividně traumatizovaného blonďáka se staženě vydralo: „Já... Já vám měl … Totiž... Jsem..." Koktal a potil se, jako by umíral.
„Tak vymáčkneme se už konečně, pane citrón?“
Nešlo mu to a nešlo. Až se Ivana konečně pousmála, snad aby mu dodala odvahy, ale Brad se i tak rozklepal jako ratlík, padl na kolena a z bahna mumlal vzhůru k pošťačce: „Ivano, prosím, neodcházejte. Jen pár vteřin mi věnujte, ne víc. Já …“ Pustila kliku. Skoro vlídně shlížela na onen zajímavý uzlík u špiček střevíců. Jako to morče u nás doma? Je to nejmladší z mých klučinů? Děti měla ráda. „Co chcete?“ zeptala se zostra. „Anebo jste tak zbabělý, že mi to nedokážete říct? Pohrdám vámi už předem, pane, a vaše maska hollywoodského hejska je možná fajnová, ale fajnovka jste hlavně sám. Jdu!“
Tu se blonďák vymrštil, poskočil jako opilé kůzle ve své beznaději, se kterou chtěl Ivaně odříznout cestu, a překotně ze sebe vychrlil: „Dělá u vás nějaký Lorenc?“
„Dělá. A co má být?“
„Nic, ale psal mi do Los Angeles, víte? Ještě na mou starou adresu, kterou pravidelně otiskuje časopis Cinema.“
„Ano?“ Ivana se rozvážně pohupovala z pat na špičky a ze špiček na paty, vrtěla mlýnek palci na rukou a myslila si: Aha! Odsud vítr vane, pane! A štiplavě Brada popíchla: „Znám Lorence, pane natvrdlý. To je mu podobné. Ten ťulpas čučí denně na filmy. Zblbl z toho. Ne, nedivím se, když píše milostné dopisy té vaší Angelině, ale že se zamiluje i do Brada Pitta, to bych od něj věru nečekala.“ Vytrhla psaníčko z hochovy chvějící se ruky a vzdorně četla, co uvnitř stálo černé na bílém. A bylo toho dost:

VELEVÁŽENEJ PANE PITT!
Píšu Vám z Česka. Byl jsem fanda Kim Basinger a Clinta Eastwooda, ale to sem nepatří. Zkrátka a dobře, tady u nás na poště fachčí jedna moc hezká ženská jménem Ivana Litická, a víte, já už dávno napsal i Jamesi Cameronovi, zda by ji neangažoval do příštího dílu Avatara jako bojující víli, ale neodpověděl, protože asi chtěl ušetřit za honorář, o který by si naše Ivana řekla. A tak píši Vám, pane Pitt, a tušíte už proč. Ivana mi připadá na nočních osamělá a já sám se ostýchám, tak mě napadlo, jestli byste za ní nepřijel. Je sice vdaná, ale jistě se nudí a měla by radost. Její manžel třeba taky, i když tím si nejsem jistý, pane Pitt. Ale rozhodně přijeďte. A abych Vám dodal odvahu, už jen malou zajímavost: Ivana je prý moc dobrá hospodyně. Co se pak České pošty týká, třídí dopisy rychlostí šest set třicet kusů za minutu. Váš fanda Lorenc. P. S. Viděl jsem Hanebné pancharty i Po přečtení spalte.
Ivana dočetla. Zívla. Zmuchlala papír do kuličky a tu štítivě upustila skrze dvě mřížky pouličního kanálu. Zvedla oči. Měřila si Brada Pitta jako nekrytý šek. Neřekla však ani petrklíč, jak bylo i jejím zvykem. Ano, mlčení ji dobře charakterizovalo. Eastwood v sukních. A když mlčela, byla krásnější. A Brad?

Teskně pravil:
„Můj manažer Ricky mi čte veškerou poštu, ale cvičil jsem ve čtvrtek stojku a zrovinka tenhle dopis se mi po pádu přilepil na zadek. Nevím proč, snad z nějakých bláznivých důvodů, ale v tu chvíli mě zničehonic napadlo udělat aspoň jedinkrát v životě něco úplně, úplně pošetilého a nečekaného. Zkrátka i něco proti pravidlům velkého světa byznysu, té džungle plné pozlátka, však víte, světa, jehož jsem bohužel už nedílnou součástí i otrokem. A tak jsem sedl na kolo, chci říci na letadlo, protože v srdci Evropy jsem zatím nebyl, a říkal jsem si už za letu: Praha je prý magická, ale což teprve Plzeň? Nevyrábějí tam snad pivo, které stojí za ochutnání? I stalo se. Přijel jsem, viděl jsem, ochutnal jsem. Ale unikl v pivovaru své vlastní ochrance a tady čekám, Ivano, už čistočistě na vás a nelžu, na mou duši nelžu, nebo ať mě rozemelou na prášek. A proč se divíte? A čemu? Že tu civím? Chtěl jsem vás vidět, vás, tu legendu Křimic, o které Lorenc tak dobře píše. Vidět vás jako Neapol a nikoli zemřít, ale letět zase zpátky domů, ta za velkou louži, jenže …“ Rozkašlal se slzami stékajícími mu až do krku. „Jenže když jsem vás teď opravdu uviděl, tak jsem pochopil, že všechno, co jsem až doteď v neplodném žití považoval za lásku, ještě pravou láskou nebylo, namoutě kutě ne. Víte? Rozumíte mi? Ach, chápejte mě, Ivano, prosím, a jsem přece tady. Přijel jsem, viděl jsem, zvítězila jste.“
A štíhlý blondýn i pokračoval: „Prozřel jsem, jediná Ivano. A došlo mi vše. Sakumpakum. Přerodil jsem se. V jediné sekundě jsem se stal lepším a ještě lepším, jak aspoň doufám.“ blábolil, „a jednoduše jsem vás spatřil tady v šeru, Ivano, a říká se, že krásnou ženu poznáš podle schůze …“
„Podle chůze!“ opravila Brada jemně.
„Podle chůze... a vy jste šla. A když jste přicházela, bylo to tam! A něco se stalo a vy to máte v očích, musím to vyslovit, opravdu…“ blekotal.
„A co? Prach z dopisního papíru?“
„Možná. A já vás… Chci pro vás prožít zbytek života a vzal bych si někoho jako vy okamžitě za ženu, kdybyste… Jen kdybyste o to trochu sála. Ano. Svatba na Červené Lhotě, představte si, anebo na Kozlu, v tom zámku, anebo v Krumlově. Či přímo tady, ano, tady na poště, to je jedno, ale svatba. Vím, jsem jen hejsek a něco jako morče. Jen tupá barbína pro holky a nic moc v hlavě as. Hezká slupka, ale není to pravda. A kromě toho jsem za vodou - a nejen za tou velkou. A vy… Do smrti byste už nemusela nic dělat!
Chápu, jste ráda dříč a jednička. Královna České pošty. Ano, ano, šlechtický titul vám právem náleží. Ale občas se přece taky přeceníte, ne, a padáte do pytlů vysílením? Znám ta fakta o normách EU - a vy jste, myslím, soustavně přetěžována,“ breptal ten holobrádek, „a nucena k přesčasům. Vydírána. Korumpována. A hlavně okukována, osahávána, překrmována, opíjena, mořena a možná... Možná, bojím se, i sexuálně obtěžována. Znuděna všemi stereotypy poštovní, městské i evropské džungle! A stereotyp trýzní. Ne? On přece tak krutě ubíjí a dusí, rdousí tu vaši leknínu podobnou duši, tak bílou, a jsem pouhý šmírák, ale povím jednu jedinou jednoduchou věc, Ivano. Tady stojím! Tady, i pojeďte se mnou! Nepotřebujete pas! Dost práci po nocích. Dost mučení. Mám rezidenci v Beverly Hills, tři výkonné motokáry a zahradu na Tahiti. Vlastním soukromé letadlo i byt devět plus jedna na Montmartru v Paříži. Ano, jen pronajatý, ale i ten zítra poctivě koupím a už čistě pro vás!
„Opravdu?“ pípla Ivana nevzrušeně.
„Na mou duši. Ať mě spletou a upečou. V troubě. Vždyť jsem troubou. Avšak vám i tou hlásnou. A poslyšte, zrovna na zítra mám náhodou dva lístky do pařížské Opery, ju, té s Fantomem vespod. Dávají Mrazíka. Jdete? Kundera může s námi. Pak pofičíme hned dopoledne Pendolinem do Monte Carla a tři noci chci honit ruletu s Tomem Cruise a jeho novou ženou, jak už jsme domluveni z Las Vegas. No, a pak Tunis. Na skok zpátky na Riviéru, zaplavčit si, ale chci taky uhánět tímhle žlutým autíčkem vzhůru do Pyrenejí. A serpentýny-ententýny, průsmyky, bílej sníh a žádný cavyky! Státeček Andorra - se stády ovcí a tím ledovcem. Známé výhledy. A sjíždět dolů do &Spaněl za zvuků kastanět a kleteb pasáků vepřů - a s námi jen můj sluha Bobo! Anebo tam nebude. Ó, vydáme se po stopách Salvadora Dalí a jediný rozdíl mezi bláznem a námi bude ten, že my nebudeme blázni! A noce hvězd, které padají. A ty je počítáš, ó, Katalánko. A náš hold Madridu! Býčí žlázy. Barcelona, to ona, a potom Gibraltar. Briti jsou tam skryti! A pokud jinde, uvnitř Gibraltaru jste ještě nebyla, vy perlo střední Evropy, cožpak už se netěšíte na tropy?“
„A pak?“
„Casablanca. Humphrey Bogart! A do Timbuktu, tedy to už mým malým letadlem Káně, a přes Saharu a Tripolis až do Káhiry - a tam potlačit povstání s Lawrencem z Arábie jako jedna ruka - a hlavně vidět pyramidy v Gíze. A krokodýly, hlavu jim strčím do huby. A Suez. A Rudé moře. Zelené moře, Modré moře. Bombaj, Cejlon, Karáčí, Singapur, Hong-Kong, Tokio a San Francisko, tulák se vrátil zas… Zpátky, ale s vámi.“

Domluvil. Vztáhl k ní ruce. „A to všecko ne, že nevím, co s penězi, Ivano, ale… Já vás miluji. Jste pro mě jediná. Ta pravá a jediná na světě a zůstane to tak už navždycky - i na severním pólu. Pojeďte se mnou! Nepotřebujete cestovní pas a budou to podivuhodné cesty. Ó, Kleopatro, odjeďte s Bradem Pittem - a budete žít jako v hedvábí. Mí přátelé se stanou i vašimi a Angelina od zítra zmizí z mého života, tak přísahám a slibuji před svými druhy nz mokré čtvrti. Ivano! Snad bych i zemřel pro vás, kdyby to bylo nutné, ale na druhé straně mi věřte, že se vás nedotknu ani konečkem tohoto nehtu, pokud… Pokud nebudete chtít.“
Dívala se na něj rozšířenýma očima. Dodal: „Nezáleží už dávno na tom, že jste krásná, a to jste, ale je to jedno. Protože vás mám rád pro vás samotnou. A to tak zůstane a bude to trvat i až budete babičkou.“
„Anebo Barunkou?“ optala se Ivana opatrně.
„Ale já nežertuji! A už se nikdy doopravdy nezamiluji, já to prostě vím, a všichni v Americe v šoku užasnou, až si vás přivezu jako onu Kleopartu. Chci říci Kleopatru. A jistě, vím, někdo třeba i zařve: Proč? Ale dostane ode mě přes hubu! Věříte? A Angelinu odstrčím jemně, ale odstrčím, vždyť chci jen a jenom vás, vy květino! I Daniela Kovářová je proti vám baba Jaga. A chci vás ne, že jsou Češky, jak známo, nejhezčí. Kdepak! Chci vás, že jste jediná. Jediná rychlá...“

Oddychoval. Přiskočil k vozu. Galantně utrhl dvířka. Zase je zručně nasadil. „Vím, je to i na tu nejrychlejší třidičku hopem, takže… Kolik chcete času na rozmyšlenou?“
Stála tam v šeru jako pampeliška. Matně se pousmála. Ještě chvíli mlčela. Odkopla oblázek. Narazil do pouličního zrcadla. Třesk zazněl nocí. Střípky štěstí? „Brade,“ řekla Ivana pomalu.
Brade, mohu ti tak říkat? Tedy, Brade, děkuji. Děkuji za tu lákavou nabídku a věřím i tvé lásce. Jsi milý a neříkám, že mě jako muž nepřitahuješ. Nepopírám ani to, že jsem chudá, jakožto i má zem. Já a manžel těžce pracujeme relativně těžce. Navíc odmala k smrti ráda cestuji. Ale Brade! Pravá láska nikdy nevzplane takhle na první pohled. Víš to? To trvá déle a já... Ostatně, nejsem žena pro tebe. Po čase bys to pochopil. Brade, vrať se do Ameriky! Vrať se do Barackovy země neomezených možností a vyřiď tam Obamovi, že tady v Čechách nejsou pošťačky zase tak snadno k mání. Ju? Brade, byla to hezká chvíle! Ale teď se nezlob, už musím. Práce nepočká a to pošta je můj život. Ne Las Vegas. Nikoli zahálka. Tyto Křimice. Třídění, klepaření a milostná korespondence přímo na stole. Brade! Pa. Mně za minutu začíná noční a tobě stydne motor.
Opařeně polkl. Zapotácel se jako Hurvínek, kdyby mu odstřihla drátky, a Ivana, když zaslechla, jak bylo ono polknutí křečovité, se přece pootočila: „Brade?"
„Ano?“ vydechl Američan s nadějí.
„Adios.“
Pár minut nato Ivana už rozkmitala útlé, ale pevné paže do nadlidských obrátek, bicí jí duněly do uší a ona si říkala jen jedno jediné:
Jestli mě opravdu miluje, tak se vrátí.



_{foto:Paul Bird}