Americká spisovatelka Emily Giffin nás zavede do prostředí bohatého předměstí, kde jedna z hrdinek ve společnosti podobně situovaných žen sice intelektuálně strádá, ale bere to jako nutnou cenu, kterou musí zaplatit za šťastný rodinný život. Naopak druhá hrdinka se zažitým představám o „zelených vdovách“ notně vymyká. Obě ženy žijí v paralelních světech, ale dojde k nešťastné události, která jejich životy proplete tak, jak by si to nikdy nedokázaly představit…

Do češtiny knihu Heart of The Matter/Na čem záleží přeložila Jana Vlčková, u nakladatelství Domino vyjde 5. února.
 
Emily Giffin: NA ČEM ZÁLEŽÍ    
Tessa Russová udělala to, před čím ji matka tolikrát varovala: vzdala se vlastní kariéry, aby se mohla plně věnovat manželovi a dětem. Považuje své rozhodnutí za správné, i když to z ní v očích okolního světa udělalo typickou bohatou paničku z předměstí. Valerie Andersonová je právnička a svobodná matka šestiletého Charlieho, který nikdy nepoznal svého otce. Tolikrát už se spálila, že na milostný život – a vlastně i na přátelství – úplně rezignovala. Je to pro ni vědomá hra na jistotu: když člověk od života nic nečeká, nemůže být zklamán.Obě ženy bydlí na tomtéž předměstí, ale mají jen velmi málo společného. Vlastně je spojuje jen láska, kterou cítí ke svým dětem. Neochvějné vědomí, že vědí, na čem v životě záleží. A následně i tragická událost, která jejich osudy proplete na tolika rovinách, že by si to nikdy nedokázaly představit.
 
Co ke knize jedné z autorek, jejichž knihy sama osobně vybírá do edice Inteligentní romány pro inteligentní ženy, dodává Karin Lednická? „Zkuste si představit, že žijete obklopena spoustou žen s vlasovými příčesy v barvě blond nebo havraní čerň, které za celý den udělají tak málo kroků, že mohou nosit dvanácticentimetrové podpatky. Jejich jedinou povinností je vypadat dobře, vědět o plastické chirurgii více než o stavu světa a vyzvednout děti ze školy (velkým terénním autem, ovšemže!). Tento divnosvět už dávno doputoval i k nám – a Emily Giffin ho popsala výtečně. Jak může v takovéto “poststepfordské” společnosti uspět žena, která nemá chlapa, a tudíž se musí živit sama? Nesnadno. Vlastně vůbec. Nutně bude černou ovcí, protože vyšlechtěné dámy v jejím okolí tuší, že kdyby ji začaly respektovat, rázem by musely začít pochybovat samy o sobě.  Právě toto je pro mě nejzajímavější téma celé knihy.“

---

Rozhovor s Emily Giffin
 
S jakými pocity vnímáte pojem “čtení pro ženy”?
            Především chci říct, že své poslední dva romány skutečně nepovažuji za “čtení pro ženy”. Sama o sobě mi tato žánrová škatulka nevadí – osobně do ní řadím knihy, které nemají jinou ambici než příjemně vyplnit čas strávený na plážovém lehátku.
            Obecně se domnívám, že snaha o rigidní žánrové vymezení je velmi limitující. Při psaní se těmito úvahami svazovat opravdu nehodlám. Hrdinové mých románů se potýkají s problémy, s nimiž se může do větší či menší míry ztotožnit téměř každý z nás; přivádím čtenáře do emocionálních teritorií, v nichž obvykle začínáme přemítat o správnosti a adekvátnosti svých myšlenek a činů.
 
Vaše romány patří mezi bestsellery v řadě zemí. Psala jste někdy také povídky?
            Ano, na střední škole. Pak jsem s nimi ale přestala, protože je z různých důvodů považuji za náročnější formu než román. Z tohoto důvodu je mou nejoblíbenější autorkou Alice Munro. Její povídky mě pokaždé uhranou – jak je možné, že do tak málo stran a slov vměstná tolik emocí, myšlenek a propracovaných postav?
 
Řekněte nám něco víc o svém tvůrčím procesu. Spisovatelství je velmi flexibilní profese, ale přesto si pro psaní určitě musíte vymezit konkrétní čas, kdy se bez vás rodina musí obejít.
            Obvykle píšu v zahradním domku, který jsem si přetvořila na pracovnu. Jen výjimečně, když potřebuji změnu prostředí, se přesunu do kavárny. Nemám žádné zvláštní rituály, jen každý den začínám hrnkem silné kávy. Samotnému psaní se věnuji buď brzy ráno, anebo naopak velmi pozdě v noci – hraničním časem je zde odjezd dětí do školy, respektive doba, kdy usínají. Přes den se obvykle věnuji obchodní stránce spisovatelství – píšu články, poskytuju rozhovory, komunikuji se čtenáři na sociálních sítích.
            Ale abych odpověděla na druhou část vaší otázky – samozřejmě že si na psaní musím vyhradit čas! Stejně jako lékař, který se v ordinačních hodinách věnuje svým pacientům a nikoli rodině.