„Pokud vás nikdo nenutí do sexu, je nejlepší žít ve třech.“
„?“
„Na všechno je svědek.“
„A Bůh?“
„Dívá se moc z dálky.“
„A dítě?“
„Ten třetí je vždycky dítě.“
Už jsem nebyl kluk. Už ty časy skončily. Už jsem je ztratil, ale uslyšel klakson jako z dětství. ohlédl se a zabrzdila za mnou zelená audina. Čekal jsem, až ti dva vylezou, a tohle budou šachy. První vystoupila dáma. „Ale je sobota,“ povídám.
„A co?“
„Nic, Joriko. Ale víš, že v sobotu necháváte kavárnu zavřenou.“
Stáli jsme v chladu před muzeem. Kavárnu v přízemí si vlastně pronajal Jakubův táta, v konečném důsledku byla pro mě Joričina.
„To se pleteš, Lorenci,“ přibouchl Kuba ležérně. „Od deseti do dvou fungujem.“ Došel za auto, otevřel kufr, automaticky mi podal přepravku. „Ani ty soboty se ale poslední dobou nerentujou, to máš pravdu.“ S Jorikou si přede mnou jaksi mimochodem vyměnili jeden rentabilní polibek.
„Nerentujou? Nesmysl. Vždycky aspoň někdo přijde.“
Jorika obrátila oči v sloup.
„A ťukají, když tu nejste,“ pokračoval jsem. „Musím to přece vědět. Často se staví nějaký pár.“
„Ale pár, to je málo,“ potřásla Jorika hlavou s dlouhými vlasy. Půvabně svěsila koutek.

*
Jakmile jsme pronikli vyřezávanými dveřmi dovnitř do muzea, odbočili jsme doleva. Stačilo osm kroků chladnou dvoranou a zastavily vás další dveře. Ty už náležely kavárně. Ohlédl jsem se. Můj kolega svačil za kasou, ale vyskočil jako čamrda, mířil k nám, cestou stiskl vypínač a rozšelestil jím stoletou Křižíkovu obloukovku.
„Hej, počkej, Lorenci, ty to pustíš!“ uslyšel jsem Joriku. „Opatrně.“
„Žádné strachy.“ Když Jakub odemkl, kolega Maršak nám pomohl přenést z vozu zbylé přepravky. Bylo deset. V muzeu byste slyšeli upadnout špendlík. V kavárně prozatím jakbysmet. Ani vzdáleně nebyla rentabilní, ale Kuba s Jorikou ji drželi. Mohli ji držet díky tomu, že pracoval jako barman i jinde, ba provozoval s tátou hned několik podniků. To ano, ale ze všech sličných servírek, které ti dva kdy najali a živili, zůstávala nejdůležitější Jorika. Ona a Kuba se totiž našli, on se do ní zamiloval, ona do něj, a sice ještě studovala hotelovou školu v Plzni na Borech, ale musela na praxi, tak využila kavárnu svého kluka a páteční odpoledne i sobotní dopoledne se stala jejími dny, zatímco Jakub se zrovna klidil pryč. „A to ji tu se mnou necháš?“ pronesl jsem s matnou ironií. Zkoumavě se mi zadíval do očí.
Ne vždy šlo poznal, jestli žertuji. „A proč ne?“ optal se Jakub bezstarostně.
„Hm. To já nevím.“
Jorika se zasmála. Tenkrát ještě věřila, že s Jakubem zůstane navždycky, a znala i jeho nejtajnější plány. Byli jedna ruka. Mně se to líbilo. Imponovali mi. A ještě se nevzali, ale brali se navzájem skutečně jako manželé. Já byl svobodný, ale u nich to vypadalo, že jim to vydrží do smrti. Ani trochu jsem nebyl proti. Dokonce mi bylo i známo, že by ráda dvě děti. Jedním jsem klidně mohl být já. Jak se to vezme... Ale byl by luxus sloužit v málo navštěvované kavárně ve dvou, takže tam Kuba nechával Joriku samotnou a já za ní mohl pálit. Nebo dovnitř semo tamo zajít, chci říct. Trávila čas jako osamělá chudobka. Ale úplně osamělá naštěstí ne. Do kavárny za ní chodívaly její spolužačky i starší sestra Katka s dcerkou i zaměstnanci muzea. Zato lidé, kteří si přišli prohlédnout expozice, se zastavovali méně. Skutečně se stávalo, že tu Jorika zůstávala hodiny sama se strašidelnými obrazy horských štítů pokrytých ledem a utápějících se v mlhách. Její kavárna se jmenovala &Sangri-La, což je klášter z románu Jamese Hiltona. Už ho zase brzy zfilmují.
Když byli v &Sangri-La oba, nacházíval jsem zvláštní těžiště, do kterého jsem se vůči nim pokud jen možno instaloval. Ale pokaždé, když se hnuli, se těžiště posunulo. Že by to souviselo s nějakým živočišným magnetismem? Tak či tak disponovali naznačenou mocí a nyní spolu usedli na dvě barové stoličky, Jorika hladila předoucí kotě jménem Sommelier a Kuba si zapaloval malborku.
Postavil jsem se do inkriminovaného těžiště: „Přišla už Romana?“
Z nějakého důvodu jsem předstíral, že tu neotálím kvůli nim, ale že jen pátrám uvnitř kavárny po vedoucí propagačního oddělení. Koneckonců to možní bylo, jelikož Romana už se před chvílí taky mohla protáhnout dovnitř a vždy ráda zašla na kafe. Jakuba i Joriku měla v oblibě ještě víc. I když asi ne tolik, aby se jako já i toužívala vtělit do Joričina kotěte.
„Romana teprv přijde,“ pípla sličná barmanka. Takže jsem se obrátil na obrtlíku a šel. „Počkej, Lorenci. Kam.. to letíš?“ řekl Kuba.
Zastavil jsem se na prvním z dvou bukových schodů, oddělujících vnitřní část kavárny od té vstupní, nekuřácké, kde stál mrazák, a vracel jsem se instinktivně do ideálního bodu, který jsem chápal jako ono těžiště. Za oknem se zatmělo. „Ještě máte něco v autě?“
Jakub potřásl hlavou. „Nic. Nic si nedáš?“
„Prosím tě. Ve službě?“
„Copak si u Joriky vždycky nekupuješ kolu? Vim o tom. Ty ji obluzuješ.“
„Pokud si vzpomínám, kolu si občas dává,“ hlesla Jorika a zadumaně mě pozorovala, což bylo jako se topit. „Pepsi!“ vystřelilo ze mě, i když jsem věděl, že mají jen tu druhou z kol, a Jorika se usmála, rozvážně obešla pult jako nějaká už starší, ale krásná dáma (bylo jí teprve dvacet), a mně se pult i ve střízlivém stavu zdál obdobně zakřivený jako ona sama. Byla ještě dítě, ale i ženou. A pokud popocházela po kavárně, stávala se vánkem nad Himálají. V roli horolezkyně rozhodně vystupovala proti všednosti. Už před nějakou dobou mě uhranula, ale byl jsem bohužel o dost starší. Staří jsme, jak se cítíme, ale neplatí to úplně. Pozoroval jsem ji a vlasy měla i dneska velmi romanticky rozpuštěné. Blonďatě zářily. Jižní louka na úbočí velehor! I když mi podala skleničku, pil jsem kolu jak barbar z láhve. „Nepospíchej,“ řekla a pro mě to vše bylo novum, vždyť během posledních týdnů mě vyhazovala. I proto jsem začal s návštěvami v &Sangri-La šetřit. „Mluvíme spolu?“ přeptal jsem se dokonce Joriky.
„Ne!“ A rozpustila mě jak cukr na lžíci. Ještě pořád jsem si to vybavoval, tu hrůzu. Stranil jsem se po tom slůvku kavárny jako čert kříže po čtrnáct dní. Teprve pak já sebral odvahu, i když ne dost fantazie. „Kolu,“ povídám zase banálně.
„Doufám s sebou.“
„Tady bych se, před tak hezkou dívkou, stejně na pití nesoustředil.“ A vypadl jsem na další týden. Ta chvíle s větou „doufám s sebou“ zůstala stejně nejhezčí chvílí za oněch sedm dní a stále jsem Joriku v duchu viděl, jak sedí v koutku &Sangri-la, anebo stála, cosi myla, anebo něco připravovala se skloněnou tváří. Asi můj jed. &Strúdl totiž sotva, nepouštěli se tu do vaření. Ani do podobných akcí. Kráčelo čistě o pijáckou kavárnu. Vytrhl jsem se ze vzpomínek. Vzhlédl. Jakub mě sledoval zpod přivřených víček a Jorika opravdu něco čistila. Existoval jsem v těžišti, aniž by se vykytovalo blíž jednomu či druhému z milenců, a přece nešlo o stejné vzdálenosti. Zato o vyváženost. O stejný počet mincí v obou kapsách, jak jednou řekl doktoru Watsonovi sám Sherlock. Připomínalo mi to i šťastné dětství s rodiči.

Ale potom jsem se probral úplně. Jako z hlubokého spánku, řekl by (pro změnu) Marlowe. „Ty tu dnes zůstaneš?“ přeptal jsem se Jakuba. Na to neřekl ani briliant a vyšel na chodbu. Osaměl jsem s krajně nebezpečnou servírkou.
I když to není krajta z Malého prince, věděl jsem. Ne, Jorindo, ty nejseš tygrovitá! Ale srdce mi bušilo. Srdce mi vyletělo krkem z pusy. Rozléhalo se kosmem jako vábnička nad těmi velehorami. Vyčnívali vůkol bez přestání z mnoha pláten od Lukáše Kudrny a Václava Maliny. Buch! Stejně asi srdce tlučou všem Joričiným obdivovatelům, ne? Podobně jim ta srdce asi i poletují. A zdravý rozum?
Sbírka předsudků získaných v osmnácti. Zdá se však, že dnes má femme fatale mého života dobrou náladu. Zeptal jsem se: „Nebyly minulý týden náhodou prázdniny?“
Přikývla. Osaměle domyla skleničku, jako by čistila naše vztahy, ale mlčela. „A nebyli jste o prázdninách někde s Jakubem?“
„Po tom ti nic není,“ pohrávala si se mnou jako s myškou. Ale ještě mě neusmrtila. Kotě prozatím spalo. „Kam šel Kuba?“
„Přijde... Neměj strach.“ Její tvář se vyznačovala roztomilými dolíčky. Sice mi od jisté doby tykala, ale nic to neznamenalo. Bylo to mechanické. Nekoukal z toho pomeranč.

Zamyslil jsem se: „Nebyly nakonec ty prázdniny pro vás dva až moc dlouhý?“
To bylo nejapné. Ale mě nenapadlo, že třeba trávili dovolenou až na Rhodu a dodal jsem:  „Vsadím křečka, že se vám zastesklo po kavárně.“ Skutečně jsem si to naivně maloval. Starosti s kavárnami mě totiž nepálily. Něco jsem o těch strastech přesto věděl. Úřady často podnikání nepřejí a jen barevný slunečník pod oknem před historickou budovou stojí majitele kavárny i čtvrt roku běhání. Pro mě bylo ovšem &Sangri-La ponejvíc úžlabinou vhodnou pro rande. Generátorem něhy. Azylem. I já sám se toužil stát kavárnou a tou jejich nejradši. I domkem pro ně. Ale muzeem ne.
Proč asi dneska přijeli s takovými zásobami? Aha, vzpomněl jsem. Bude přece vernisáž. „Ono to tu vlastně není zase tak osamělé, Joriko, co? Má-li člověk laptop...“

Minula mě cestou k oknu, shrnula si vlasy z hladkého čela, ostražitě si mě přes rameno přeměřila. Kuba přijde! slyšel jsem stále její varování. Ale vyslovila je velmi dětsky. Až komicky. Když se Kuba po chvíli skutečně vrátil, moc jsem se nepolekal. Ostatně kráčel rovnou k ledničce. „Ty jsi tu ještě?“ ohlédl se po mně ledabyle. Ani nevím proč, ale skoro jsem rozmáčkl skleničku. Přece jen mám bobky? Ani tu sebemenší nitku odpovědi jsem ze sebe nevysoukal, zato rozvlněnou Joriku jsem si bezděky představil bez nitek. Jakýchkoli. Zavřel jsem oči. Spolkl jsem poslední bublinky. Zakuckal se. „Ještě jednu?“ povídám.
„Tam byl otazník?“ opáčila Jorika. Ani páru neměla o tom, že ve snách usrkávám ne tady, ale až někde na Divokém západě, ne kolu, ale whisky. Se sodou. Byl jsem tak trochu Walter Mitty.

Jorika otvírala další kolu. Pemberton, stálo za ní. Ta jinak brilantní barmanka se přede mnou klidně i neomaleně drbala otvírákem pod bradou. Jakub usedl k baru. Začali se o něčem dohadovat. Neumím o tom referovat. Z nějakého důvodu v tu chvíli má zvědavost opadla. Zvědavost množná ne, ale indiskrétnost, a ty dva jsem jen pozoroval, a to ještě jen periferně. Jakub uchopil kotě, začal ho hladit, jenže ono uteklo právě ke mně. Uchopil jsem je a znovu snil, že já sám provozuji &Sangri-La a podobně jako Harry Houdini či David Copperfield tady vevnitř občas uspořádám cirkusové představení, přičemž týden předem po muzeu vylepuji plakáty. Právě podobné kejkle cíleně zvýší návštěvnost a hosti budou chodit na kafe i dál, snil jsem. I bez kejklí. Vzhůru touto cestou k nebi – z Machochy! Jen výš a výš k prosperitě.

Nicméně jsem ve snu nefungoval sám, ale právě s Jorikou. Na chvíli jsem se stal Jakubem a tedy rybou ve vodě. Hbitostí. Žádný v branži se mi nevyrovnal. Leda Jorika. A ta mi radí. A ta mi radí, snil jsem. Už nejsem sám.
Obdobně to prý měli rozdělené Jakubovi rodiče. V těchto svých představách jsem hrdinnou práci kavárníků poměrně i chápal a měl dokonce vychozenou hotelovou školu první kategorie, tu v Mariánských Lázních, kde taky bydlí Páral, a k ní jsem přidal i vysokou školu cestovního ruchu v Táboře. „No, nejsme šipky?“ ptávala se mě v onom světě Jorika. „Lorenci, já tě mi-lu-ju! Nezačneš?“ A vážila si mě i jako experta na limonády, míchání nápojů a všestrannou reklamu. Na fantazii jako takovou. Není snad fantazie naším posledním útočištěm? I tak jsem snil, zatímco jsem pil, a motaly se mi před očima barevné fotografie, na kterých se těsně před otevřením kavárny líbala Jorika s Kubou. Seděla na vysoké stoličce, Jakub stál před ní a byli zachyceni půl vteřiny před polibkem. „Tak vypadneš?“ vytrhl mě z bublinkových světů.
„Ale jo,“ hotovil jsem se zmizet jako dým, i když mě poněkud zarazilo, jak vyjel. Obyčejně se choval značně korektně. Snad ho i tomu v těch lázních vyučili a stejný byl jeho táta.
„Počkej, zrovna jsem na chodbě potkal Maršaka,“ řekl. „Možná se ti to všechno jenom zdá, ale smíš nám prý chvíli pomáhat tady s kavárnou, tedy jestli chceš. Co říkáš, bavilo by tě to?“
„Aby ne. Jenže o tomhle nemá Maršak co rozhodovat.“
„A kdo? Abraham Lincoln? Jo, aha, ty by ses nudil.“
„Ale ne. Jen jsem fakt čekal, frajere, že tu Joriku necháš samotnou.“
„Samotnou s tebou?“ Potřásl hlavou.
„A na co budem tři?“
„No, můžeš se s náma třeba i jednou mimořádně napít. Ne?“
„To jako koly?“
„To jako koly. Vážně, ty srabe, dej si něco! Připadáš mi stále napůl v pánu. Ty jsi chodící mrtvola. Žiješ ve snu. Proč se nesebereš. Najdi si nějakou holku.“
„Musím hlídat.“
„Vážně? Ale odstartovaly volby. Lidi dnes nebudou do muzeí moc chodit. Půjdou volit. A vůbec, kvůli lidem tu nejsme,“ připojil anarchisticky. „A nemáš náhodou dneska narozeniny?“ optala se navíc Jorika. „A co Zeťová?“
„Včera jsme se zrovna sešli,“ začal jsem jako na její pokyn střeleně pábit. Bylo mi to terapií. „Včera totiž točila nový díl Česko hledá superstar.“
„A bodovals?“
„Aby ne. I bez protekce. Postoupil jsem do semifinále.“
„Ó. A co jsi zpíval?“ zeptala se Jorika.
„Píseň pro Joriku. Tu od Neckáře.“
„Líp než on, ne?“ zahučel Kuba. „To vítězství tě ale, koukám, nechává chladným.“
„To víte, prvořadě jsem, když bylo po všem, číhal tam za studiem u schodů na Helenu, až si to pohasí domů. Haberu, ten byl taky v porotě, jsem kvůli ní dokonce musel srovnat do lajny.“
„Palo žárlil?“
„Jo, ale měl smůlu. Pozval jsem Zeťovku do kina. Na film Opravdická kuráž.“
„A šla?“
„Vy ale máte kuráž, řekla. Povídám: Mně můžeš tykat. Zeptala se: Nejel bys do Řecka? Povídám: To bych jel, ale přece máš v Řecku chlapa. Ne? Slyšel jsem o tom. Chlapa na Rhodu. Kolose. Ty jsi na to už zapomněla?
Byla do mě rozmarně zavěšená, procházeli jsme se parkem a ona po chvíli pípla: Víš, Lorenci, měla jsem skutečně v té zemi přítele, ale my se rozešli.
Vážně, kotě? Nezdálo se mi to nějak. Povídám: OK, jenže já radši chodím tady v Česku do kina. Ono je to takové rychlejší. Řekla:  A pozveš mě předtím aspoň na zmrzlinu? A já řekl: I potom. No, a fakticky spolu chodíme. Ani tahle Helena Trojská neměla větší kouzlo.“
„Ale máš Hely doopravdy rád?“ zeptala se Jorika, která možná instinktivně tušila, že miluji jenom ji.
„Nemám. Je to sex.“
„A to nestačí?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ale tuhle jsem kvůli Hely dokonce složil i Sagvana. Na zem. Tedy jako Tofiho. Neřád jeden, opruzoval. Vůbec netuším, jestli to má zrovna on zapotřebí, ale vím, že jakmile se mnou a Hely chce ještě někdo třetí na kriket, pokaždé se šíleně vytočím. A pokud by mě nedržela na řetízku jako Krakena, snad jsem toho Sagiho ručně zazdil do Klementina.“
„Ale tys ho ušetřil, viď!“
„Jistěže. Putoval do Vltavy. Koupe se ve studené vodě rád.“
„A ty to tedy s Hely táhneš dál?“
„Už je to tak,“ přitakal jsem poněkud zkroušeně. „A pokud, Joriko, s Jakubem okamžitě něco neuděláte, nejspíš si mě i vezme.“ „A dáš si pivo?“ broukla hezká barmanka a najednou jsme skutečně popíjeli dvanáctku. Sice mě možná i napadlo, zda s nimi neztrácím kapku čas, ale ve skutečnosti mě napadlo něco úplně jinačího. Zda ho se mnou neztrácejí oni dva. Ale kdy vlastně ztrácíme čas? Vždycky, když nevyděláváme? A pokud jsem čas utrácel s Jorikou a s Jakubem, co jsem utrácel všude jinde? Co jsem utrácel, když jsem doma osaměle snil? „Dneska jste nějací hodní,“ podivil jsem se.
„Ale to snad vždycky, ne, Lorenci?“ pousmála se dokonale nevyzpytatelná Jorika.
„Kdepak. Pokaždé ne.“
„Ale jsme. Jen jsi asi doteď nedával pozor a soustředil se přesmoc sám na sebe,“ usedla proti mně, až jsem se zachvěl jako struna. Zase se zvedla. Znovu jsem se radši napil. Připadala mi jednak útlá, jednak jako rostlina. Měla něco v očích - a prach to zaručeně nebyl. Jaksi cudně se chvílemi ukrývala za oblý pult, sama podobně oblá. A vysoká. Vlasy jí padaly přes oko. Ano. Jako modelce. „Ještě?“
Kuba přikývl. „Nalij. Nikdo cizí sem stejně nepřijde.“ A já namítl: „Podle předpisu...“ A nedořekl jsem, Jorika hmátla pod pult pro pár láhví. „A co whisky?“
„Kterou značku?“
„A co oblíbenou značku rum?“ vystřelila skoro dětsky.
„Nebo fernet?“ hlesl Kuba. Tak či tak jsme vyzunkli po sklínce, což se kupodivu opravdu stalo. A já povídám: „Počkat! Nebude některý z vás takhle náhodou řídit?“
„Bude. Až ve dvě, Lorenci. Času habaděj.“ A kdosi navrhl, že upijeme i ze zásob becherovky. Kdopak ví, snad pro to existoval i logický důvod. „Alhohol se ovšem nemá míchat,“ povídám školometky. „Míchání je proti všem zásadám.“ Ale Jorika jen vyvalila oči. Kuba je naopak opět zamhouřil jako Marlowe. Zapálil si novou cigaretu. „A proti dobrým mravům. Ne?“ A já na to: „Taky to říkám.“ Ale Jorika mě vybídla: „Napij se ještě.
Potom začala s Jakubem rokovat o něčem podstatnějším a já zas na chvíli ohluchl, takže nevím, co řešili. Byl koneckonců čas odejít, ale hovořili chvílemi i se mnou a mockrát jsem to předtím nezažil. Vlastně nikdy. Nikdy. Ve skutečnosti se mi možná i tohle jenom zdá! Ale třeba ne. Třeba ne. A pokud odsud včas nevypadnu a nezmizím, třeba ještě všecko pokazím, leda by... Leda by zásadovost vážně byla posledním útočistěm lidí bez představivosti.
„A co vodka?“ přisadil si někdo.
„Jo-o! Dáme!“ A slyšeli jsme slovo boží. A sice jsem vstal, ale jen abych zkontroloval stěny s náhle nedostatečně vertikálními obrazy oněch hor. &Sangri-La se naklánělo. I okna. Zda je Jorika včera dobře umyla? Nebo kdy že je budeš mýt? Až zítra? Že je občas mýt musí, jsem si pamatoval, ale ona právě nevědomky omývala mou duši.
Místo hadru svírala v prstech sklínku. Slušelo jim to. Hotové sousoší. Celý můj dosavadní život se vyjevil jako čekání. Ano, v téhle vteřině. Ale na druhé straně jsem vzpomněl, co napsal Robert Louis Stevenson. Je lepší putovat s nadějí, než dorazit k cíli. „Hele, vy dva, a neříkal jsem vám to už před rokem, že se k sobě hodíte a nikdy se nezradíte?“
„Řikals to,“ zasmál se Kuba. „Ale pověz, co by se stalo, kdybychom se zradili? A to by mě vážně zajímalo, co bys dělal? Hele, Joriko, on to neví.“
„Už se to přece jednou stalo, ne?“ vybavilo se mi stísněně. „Už jste se přece jedenkrát rozešli. A to pěkně zbrkle.“
„No, a zase sešli,“ pousmál se Jaskub Pašek. „To by mě vážně zajímalo, jestli bys kamarádil spíš se mnou a mou novou holkou, dejme tomu s nějakou Monikou, anebo zda bys někde popíjel s Jorikou a s jejím novým klukem, řekněme. Řekněme s nějakým Michalem.“
„A ty skutečně s nikým nechodíš?“ zeptala se mě Jorika. Zavrtěl jsem podle pravdy hlavou.
„Víš, ale my ti to moc nevěříme.“
„Vy?“
„No! Já a Kuba.“
„Tu Helenu ze Rhodu asi nesmím počítat. Co?“
„Ne. To je zpěvačka. Celebrita. Stojí mimo. Jo, a Lucku Vondráčků vynech taky, prosím. I Daru.“ A pila zhluboka. „A nekoukej ani po mé sestře.“
Po Katce?“ V tom se nemýlila. Skutečně mi kdovíproč připadalo, že má Kate hezčí nohy. „Já po ní přece nekoukám.“ lhal jsem, jako když tiskne. „Ostatně je zadaná.“
„A já snad ne?“ vyhrkla Jorika.
Chtěl jsem radši jít. Konečně.
„Kampak?“ vyhrkl Kuba. „Neutíkej. Kdo myslíš, že to zatáhne?“
„Ty?“
„Nechoď ještě. Dáme posledního bechera. Nebo to pletu? Nebo, Joriko, chlastáme od rána čistou vodku?“
„Tuzemák,“ usadila ho, sama stále podivuhodně střízlivá. Tu vstoupil mladý pár. Jorika vstala.

Skoro automaticky je oslovila, sotva našli stůl. Ital byl zaskočen jejím šarmem. Až tak zaskočen, že nepostřehl, nakolik se v kavárně konzumuje.
„Vy to zde vedete?“ ptal se Joriky. „Obdivuhodné. Nikdy bych si nepomyslel, že najdu muzeum a v něm uvnitř takovouhle krásnou kavárnici. Slunce, nezapadnete?“ Zavrtěla hlavou. Shrnula si vlasy. Řekla: „Kotvíme tu už roky... Nebo tedy rok. Předtím to vedli známí. Jakubovi. Ale lidi nechodí. Co si dáte?“ Franko a Ornella si objednali dvě pressa. Za tichého hovoru okukovaly štíty Nepálu, zatímco já zdůrazňoval, že na Kubu naprosto nežárlím a nikdy bych Joriku nesváděl. Leda v Benátkách. „Nad Ploučnicí.“ Ale tady? „Copak si nepamatujete, že jsem to nezkusil, ani když jste se tenkrát rozhádali?“
„Hm, jenže my se, Lorenci, rozhádali akorát na oko a kvůli tobě,“ ujistil mě Kuba. „Copak jsi to ještě doteď nepochopil?“
„Ne. Proč byste to dělali?“
„Protože jsme tě možná chtěli pozorovat jako brouka. Abychom viděli, co uděláš.“
„Protože, Lorenci, ty nechápeš vesmír,“ dodala Jorika, „a možná jsem skutečně chtěla prozkoumat, co všechno v takovém případě podnikneš.“
„Směrem k tobě?“
„Směrem ke mně.“
„Takže jsem zklamal?“
„Jak se patří!“ přikývla.
„Na celé čáře,“ dodal Kuba. Ještě se napil. Napodobil jsem ho a řekl jsem: „Jenže já tě, Joriko, nesváděl proto, že by to bylo legrační.“
„Neplácej. Nebo tě vážně praštím! A vůbec, tys mě sváděl. Jo. On mě sváděl, Kubo. Drze teď předstírá, že si to nepamatuje,“ rozhlížela se po pistoli i po Jakubovi, který se opět vypařil. Když jsem shlédl pod naše podrážky, tak tam taky neležel.
„A jo, támhle.“ zbystřil jsem ho u stolu Italů.
„Co si dáte dál?“ ptal se. A že prý Kapitána Morgana, to nás málem položilo. Ale Ornella se vesele smála.
„Joriko, naliješ jim?“ obrátil se ke své holce Jakub. Já seskočil ze stoličky, oběhl pult, stal se aspoň na pár vteřin barmanem, a než se vzpamatovali, našel jsem správnou láhev, začal nalívat, nerozlil ani kapku a ještě stačil neviditelně upít.
„Dej – to – sem,“ slyšel jsem Kubu. Plnil další tři skleničky. „Hej, proč to zunkáš z flašky, ty čuně? Jsi hluchej? Sedni!“ A já, on i Jorika jsme náhle drželi po sklínce. Ve vší slušnosti jsem se obrátil k italskému páru tam pod Everestem a optal se jich: „Napijem se všichni?“
Ale Ornella a Franko Nero už byli pryč.

*
Nejvíc to zmizení milenců zaskočilo Jakuba. „Zaplatili?“
„Předem,“ ubezpečila ho Jorika. „Chlapi, copak si to nepamatujete?“ Jako mlhou jsem sledoval, že někdo jako Kuba pochoduje k východu a podobně jako myška se protahuje čímsi vedle mrazáku ven a do haly. Předtím přeškobrtal pár schodů v místech, kde je kavárna navždycky zúžena jako přesýpací hodiny. A najednou se vracel s náručí kornet. „To jsem, lidi, blázen, ti Italové jsou vážně fuč. Ej, gazdina, copak se propadli?“
„Možná až do Říma,“ pravila Jorika. „Ústí tam prý všechny cesty. Velmi tě prosím, Kubo, vrať ty zmrzliny.“
„A proč?“
„Protože si je necháme na léto, viď, Lorenci? Viď, že si to necháme na léto? Lorenci?“
„Ano, Joriko?“
„Dáš si s námi v létě korneto?“

Dokončení příště




_{^{ikonka: betterthansurviving.me}}