Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 23.7.2017, svátek má Libor 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1754
Publikovaných článků: 12174
Komentářů: 10720


Měření



GENIÁLNÍ OMYLY - Od Darwina k Einsteinovi

07.04.2014   Stanislav Polauf   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Už název knihy hodně naznačuje. To, že všichni jsme bytosti chybující a že se každý z nás denně dopustí řady drobných i větších omylů asi nikdo nezpochybní. Nikdo není dokonalý. Naše omyly však nemají většinou dalekosáhlé důsledky, jako když se dopustí omylu třeba král či prezident nebo – jak poznáte z knihy Maria Livia – vědec a jeho geniální mozek.

U vědce je omyl o to složitější, že často nelze říci, zda se mýlí či ne. Prostě předkládá novou teorii, která musí být teprve prokázána a bud je přijata nebo zavržena. Zdálo by se proto, že každá teorie – i nesprávná – může být cestou k pokroku, k lepšímu poznání. Z tohoto pohledu mi název knihy GENIÁLNÍ OMYLY přijde velmi příznačný. Významní a skutečně přední světové vědci se mýlili, ale jejich omyly pomohly jiným k jejich překonání, objasnění a uvedení na pravou míru.

Astrofyzik a známý autor populárně vědecké literatury Mario Livio (*1945), od něhož zná český čtenář z překladů knihy ZLATÝ ŘEZ  a JE BŮH MATEMATIK?, si vybral pět velkých vědců a podrobně popisuje v čem udělali chybu a jak se s ní vědecký svět dokázal vyrovnat. Příběhy Charlese Darwina, lorda Kelvina, Linuse Pauluse, Freda Hoyleho a Alberta Einsteina byly osobními omyly ať již důvody pro ně byly u každého jakkoli odlišné. Možná by proto knize spíše slušel název Omyly geniálních.

V čem udělali chybu? Britský přírodovědec Charles Darwin (1809-1882) předložil svoji evoluční teorii v roce 1859 a stanovil základ pro všechny moderní biologie. Jeho teorie spočívala na tézi, že jak zvířata tak i rostliny dědí vlastnosti svých předků přičemž díky přirozenému výběru se některé vlastnosti upřednostňují a jiné potlačují, což může vést k dlouhodobé změně. Dlouhodobě by to však nemohlo fungovat. Bezprostředně po Darwinově publikaci „O původu druhů“ uveřejnil své dlouholeté pokusy skromný český mnich Jan Řehoř Mendel, který křížením rostlin hrachu v klášterní zahradě dokázal odhalit, jak dědičnost vlastně funguje. Darwin, pokud vůbec mohl, si zřejmě nikdy Mendelovy výsledky neuvědomil a chyboval tak možná v nevědomosti.

Jiný učenec, dvojnásobný nositel Nobelovy ceny (za chemii a cena míru) americký kvantový chemik a biochemik Linus Pauling (1901-1994) pyšnící se převratným objevem alfa helixu, trojrozměrného modelu struktury mnoha bílkovin, se snažil vyřešit hádanku stejně. Byl blízko, ale při hledání struktury DNA nebyl přesvědčen o tom, že právě ona je klíčem k dědičnosti a pro svoji pýchu nedomyslel model této kyseliny. To udělali až John Watson s Francisem Crickem. Dokonce Pauling ve spěchu udělal tak školáckou chybu, že jeho model vůbec nebyl kyselinou…

Velký fyzik a jeden z nejvlivnějších vědců devatenáctého století lord Kelvin (William Thomson – 1924-1907) byl až do své smrti tvrdohlavě  přesvědčen, že stáří Země lze stanovit v řádu milionů let. Vycházel přitom z termodynamických výpočtu jejího chladnutí.  Poznatky kvantové fyziky a objev radioaktivity jeho výpočty mnohonásobně překonaly. Otázky vzniku života jsou nevyhnutelně spojeny s otázkami stáří Země. Pro život, aby se mohl vyvíjet od náhodných chemických látek ke složitostem života, by relativně krátký čas Země nestačil. Lord Kelvin stáří Země „vypočítal“ asi na 90 až 450 milionů let. Dnešní věda věk Země upřesnila na 4,5 miliard let. 
 
Vůdčí osoba v astrofyzice a kosmologii, britský astrolog Fred Hoyle (1915-2001), významný tím, že ukázal, jak vznikla většina prvků vesmíru uvnitř hvězd, zase odmítl opustit svou teorii ustáleného stavu vesmíru (vesmíru ve stavu neustálého stvoření) a přijmout důkazy pro teorii tzv. Velkého třesku (což byl mimochodem pojem, který razil on sám). Podle Hoyleho a jeho kolegů se stacionární vesmír nerozvinul „velkým třeskem“ a zůstává stejný v každém okamžiku po celou věčnost. Důkaz rozpínavosti vesmíru však Hoyleho názory vyvrátil, protože je pravděpodobné, že rozpínavost začala právě od velkého třesku.   

A co proslavený Albert Einstein (1879-1955), oceněný Nobelovou cenou za fyziku, snad největší a nejznámější z géniů minulého století? Ten zase uvažoval o síle, která celý vesmír drží pohromadě a zachraňuje jeho zhrocení – jakési protisíle k vyrovnání gravitace. Navrhl tzv.kosmologickou konstantu a pokusil se ji zavést do obecné teorie relativity, přičemž vycházel právě ze statického vesmíru. Když poté Edwin Hubble objevil důkaz, že se vesmír rozšiřuje, Einstein si už byl vědom své chyby, litoval, že pojem kosmologické konstanty vůbec navrhl a dal jí velikost 0. Ani zde však neměl pravdu – v roce 1998 se začalo mluvit o temné hmotě vesmíru, způsobující jeho rozpínání a tím kosmologická konstanta nemůže být nulová.

Tolik stručně – a možná laicky nepřesně – to hlavní, co kniha s 275 stranami textu (a s dalšími 50 stranami poznámek a rozsáhlou bibliografií) přináší. Uvedených pět vědců – jak píše na zadní straně obálky český  nakladatel – rozšířilo naše vědomosti o životě na zemi, o evoluci planety samé a o vývoji vesmíru navzdory, anebo právě díky svým chybám. Každý z vědců zásadně ovlivnil vlastní obor novými objevy – ale každý z nich také někdy hrubě klopýtl. Ale uznejme si – i to je lidské…

Kniha je určena každému zvídavému čtenáři, byť není právě vyzbrojen vědeckými poznatky a znalostmi. Je srozumitelná a čtivá, což u autora jako Mario Livio je samozřejmostí. Spíše než k soustavnému čtení je určena spíše ke studiu některé z nadhozených problematik. Informuje o vědeckých chybách, ale přitom se nesnaží senzačně těžit z toho, že i velcí a geniální jsou jenom omylní smrtelníci. Autor navíc dokázal o každém problému napsat dokonalou studii včetně toho, jak různé teorie vznikaly a zanikaly a jaký je dnešní pohled. Tím poskytuje čtenáři dokonalý a fundovaný materiál ke studii dané problematiky.

Ne všechna témata vám napoprvé budou úplně srozumitelná – osobně třeba přiznávám, že díky absolutní neznalosti organické chemie bych kapitolu Vykladač života o nukleových kyselinách musel přečíst několikrát – a zdůvodnění proč Paulingova molekula nukleové kyseliny není kyselinou asi nepochopím nikdy. Ale přesto si troufám tvrdit, že kniha každého čtenáře obohatí o řadu poznatků a rozhodně je mimořádně přínosná. Možná i pro budoucí vědce, jimž v závěru Livio připomíná výrok slavného matematika a filozofa Bertranda Russella „Nebuďte si absolutně jisti ničím.“ Ani „omyly.“ Možná, že některé z nich nemusí být tak nesmyslné, jak se dnes vědě zdá. Může dojít k přehodnocení některých názorů či mohou vyprovokovat k postulování nečekaných a objevných teorií. I za cenu rizika dalších omylů.
************************************************
GENIÁLNÍ OMYLY – Od Darwina k Einsteinovi
Autor: Mario Livio
Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014
ve společnosti Albatros Media a.s.
Z anglického originálu Brilliant blunders: from Darwin to Einstein – colossal mistakes by great scientists that changed our understanding of life and the universe
přeložila Eva Kadlecová

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2798 s