Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 19.9.2019, svátek má Zita 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 504
Publikovaných článků: 12721
Komentářů: 10895


Měření



Temné stránky otce vlasti - střípky z historie

06.06.2014   Veronika Švarcová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Představovat Karla IV. asi nemá prakticky žádný velký význam. Dneska velmi populární panovník české i světové historie prakticky slouží za vzor cnosti. Existuje však událost, která rozhodně nepatří mezi panovníkovi velké činy. Jaké byly i temné stránky této velké osobnosti 14.stol. ?

Král Jan Lucemburský rád zatýkal "své" židy a propouštěl je po tučném výkupném. Král Václav IV., jeho vnuk, v roce 1385 zrušil dluhy měst vůči židům, které navíc dal uvěznit a jejich majetek zabavit. A jak si vedl Janův syn Karel IV.?

Evropa tehdy zažívala malou dobu ledovou s velmi krátkými léty, bohatými dešti a obrovskými povodněmi. Invaze hmyzu a epidemie moru byly na denním pořádku. Jak jinak mohl vysvětlit středověký člověk tak velké přírodní a společenské změny než tím, co bylo pro něho nejsrozumitelnější, a popravdě asi i nejpřijatelnější. Jak pravila kniha knih Bible, za všechno zlé mohou ti, kteří nechali ukřižovat Krista - židé.

Tvrdý byl život krále ve středověku, kdy schopnost vládnout musel stvrzovat aktivní účastí v bitvách, podnikal nebezpečné a velmi nepohodlné cesty napříč Evropou, aby posílil svou autoritu. A ještě náročnější bylo udržet plnou státní pokladnu. A právě z těchto souvislostí pochází hlavní kritika Karla IV. týkající se jeho vztahu k židům.

Ti se zhruba od 12. století stali zcela zvláštní skupinou obyvatel, postavenou mimo dosavadní hierarchický žebříček a zatlačenou na úplný okraj společnosti. Jako osobně nesvobodní byli podřízeni přímo panovníkovi. Ten si na ně dělal podobné právo jako například na ražbu mincí, na mostné a cestné. To patřilo vedle důchodu z vytěženého stříbra a z ražby mincí, platů z měst, celních důchodů, odúmrtí apod. k hlavním zdrojům panovníkových příjmů, a bylo tedy ve vladařově zájmu zajistit pokojné soužití křesťanských a židovských obyvatel země. Židé, kteří byli zbaveni práva na sebeobranu (nesměli nosit zbraně ani v ghettu), přešli pod přímou ochranu panovníkovu před útoky křesťanů. Kdo by nechtěl být pod ochranou panovníka?

V letech 1348–1350, brzy po nástupu Karla IV. na český trůn, proběhla západní Evropou „černá smrt“, asijský dýmějový a plicní mor. Strach před smrtí přicházející v takovém rozsahu (tehdy zemřela více než čtvrtina obyvatel západní Evropy) vyvolával hysterické chování z blížícího se posledního soudu. Židé byli obviňováni, že otravují dokonce studny. Ve Francii, Švýcarsku, Německu a Rakousku jich bylo vražděno tisíce a jejich majetek byl rozkraden. V Německu náboženští fanatici, řemeslníci, vojáci a žebráci v podstatě vyhladili 60 velkých a na 150 menších židovských obcí.
Morová rána zasáhla naše země jen okrajově roku 1349. Mnohem více byla zasažena Morava, kam se uchýlilo mnoho židů prchajících z Německa. Naštěstí zde nedocházelo k tak velkému vraždění jako v sousedním Německu. Velké pogromy vypukly jen ve dvou tehdy českých městech: roku 1349 ve Vratislavi a v Chebu.
V českých zemích původce násilí stihl většinou trest. Jinak tomu bylo v říši, kde tehdy vládnoucí Karel IV. teprve upevňoval svoji moc a kde byl zadlužen. S výjimkou Augšpurku nebyla říšská města potrestána a ještě během roku 1349 dostala generální pardon. Navíc nebylo výjimkou, že panovník omluvil vraždění dokonce předem. Podle českého historika středověku Zdeňka Fialy, Karel IV. ve finanční tísni vydával někdy městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka „zajištěna na židovském obyvatelstvu (tj. na majetku panovníka) s klauzulí, že její umoření může být provedeno při nejblíže příštím židovském pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo i převzít domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti. Není divu, že pogromy skutečně brzy vypukly. V městě Norimberk došlo k vraždění hned v prosinci 1349. Co je ale zarážející, už osm měsíců před tímto datem, vydal Karel IV. první z listin, které pak vedly k odpuštění vrahům! Půl roku předtím dokonce přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku (obr.1- obraz města ze 14.stol.) vybral pro sebe tři nejlepší domy pobitých židů.



Panovník proto hromadně zastavoval majetky "svých" židů, které by připadly věřitelům v případě "že by přišli o život nebo opustili říši". To už byl prakticky návod k násilí. Karel listinou "Markturkunde" městu povolil vybudovat na ploše stále ještě stojícího ghetta chrám a dva velké trhy. Městská rada v ní od něj dostala i výslovnou beztrestnost za všechno, co se během tohoto záměru přihodí.
Násilí vypuklo 5. prosince 1349 a trvalo dva dny. Z židovské komunity čítající přibližně 1500 lidí (tedy asi 10 procent všech obyvatel města) bylo zabito 562. Celé šílenství dosahovalo takových rozměrů, že celé rodiny měly na výběr, uhořet ve vlastním domě nebo se vydat běsnícímu davu. Ti, kteří přežili, museli Norimberk opustit. Židovská čtvrť byla zbourána, na jejím místě vznikly dva rozlehlé trhy Hauptmarkt a Obstmarkt a chrám Frauenkirche zasvěcený Panně Marii, jehož se Karel IV. stal patronem. Měl sloužit k uložení říšských korunovačních klenotů, k tomu ale nakonec nedošlo. Dnes jeho výzdoba uctívá oběti pogromu.
Později se Karel IV. snažil upravit právní postavení židů u nás, přesto lze vidět, že o jeho „osvícenosti“ můžeme alespoň z lidského hlediska přece jenom pochybovat. Ze své pozice zacházel s lidmi židovského vyznání jako se zbožím: zastavoval je, platil své dluhy na jejich úkor a také rušil jejich dlužní úpisy. Takový však byl zvyk. Podobně se k židům chovala i jiná vrchnost, krutě se zacházelo také s jinými vrstvami obyvatel.


Nejinak tomu bylo i u jeho syna, Václava IV., za jehož vlády vypukl největší pogrom v českých zemích (i tady se rozumí do příchodu nacistů), při němž o Velikonocích 1389 vybil dav podnícený fanatickým knězem na tři tisíce obyvatel pražského ghetta; král sice neměl na násilí podíl a jeho strůjce potrestal, majetek vyvražděných židů si však ponechal. 
Od 14. století do Čech z Německa doráží nový důvod v obviňování židů, a to z rituální vraždy, znesvěcování hostie, šíření moru atd. Vraždění začalo nanovo. Hořela Čáslav, Jindřichův Hradec , Třebíč, Znojmo i jiná menší města. Největší pogrom se odehrál v Praze roku 1389 na Velikonoce. Jeden z mála přeživších - rabi Avigdor Kara nám o řádění davu zanechal zprávu. Tato zpráva je v Praze dodnes čtena na židovský svátek jom kipur.
 
"Zlá rána postihla z Božího usouzení
Pragu, město korunní,
5149 let po světa stvoření.
Ach, ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není!

V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby
jarní, osmého dne našeho svátku Vykoupení.
Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako
beránek obětní.
Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení.

Běda dni, v němž spikli se hříšníci,
utečenci bezejmenní a blouznivci.
Vpadli k nám se zbraní smrtící
a se sekyrami jako dřevorubci…






Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2748 s