Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 24.6.2017, svátek má Jan 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1754
Publikovaných článků: 12143
Komentářů: 10714


Měření



Muž píšící jako žena aneb Nedotažený Mlsoun

08.09.2014   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

McEwana čtu od osmdesátých let, a ačkoli mě nalákal jako jinocha jistou morbiditou, uznávám ho dneska spolu s ostatními pro nesporné kvality. Jeho Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) mě nadchl a ve finále trochu zklamal.

Následující text není moc vhodný pro ty čtenáře, kteří román nečetli a číst hodlají.
 
V dopise, který tvoří jeho poslední kapitolu, se autor - alias jeho hrdina, spisovatel Tom – soustředí na to odhalení, že text před tím napsal jako žena. Obdivuhodné? Možná. A jen je samo sebou možné váhat, zda autorovi nějaké ženy s psaním a psychologií jeho hrdinky Sereny nepomáhaly. Nu, potřeba to jistě nebylo, sám McEwan je dobrý, a to i po Flaubertovu vzoru a i s jeho výrokem „Paní Bovary, to jsem já“, ale proč se tím potřeboval ve finále tak chlubit?

Závěrečnou kapitolu totiž já vnímám jako autorovo zbytečné bití se v prsa. A proč zbytečné, zdá se mi být jasné. Jako čtenáři jsme před McEwanovým talentem smekli dávno co se týká komplexu jeho díla i jen Mlsouna, a tak měl raději tasit z rukávu nějaký překvapivý finální obrat, myslím si, na místo toho, že „strhl volant“ do vlastní tvůrčí zahrádky, a totiž k odhalení, že to nevyprávěla Serena, nýbrž Tom, který se jen dokonale vžil do její dívčí kůže.
Vše sedí, zpětně si dokonce vybavíme pohřbený hrdinčin postřeh z prvního setkání s Tomem, podle něhož na ni chvíli působil jako transsexuál, ale Mlsoun měl i tak asi končit jinak, zdá se mi, a to dejme tomu tak, že... Na ostrůvku v Baltském moři překvapivě nezemřel dvojitý agent (a postarší Serenin předposlední milenec), jak se stalo, ale místo toho... živý přeběhl k Rusům.

Na nic podobného nedošlo, s tím jsem se rozloučil a špionážní román, jakým byl bezpochyby McEwanův Nevinný („obtočený“ okolo Berlínské zdi), tohle není. Jedná se tedy snad aspoň o parodii? Jakbysmet nikoli. Jde o zamilovaný, historicko-politický román „z prostředí“ MI5... pánové Frederick Forsyth a John Le Carré se asi „řezali“ smíchy, pokud je četli. Špionážní zápletku fakticky postrádá. Chystá se přesto a právem filmové zpracování. Bude úspěšné, ale... Jako bych Iana McEwana viděl.
On sám poznamenává, že příliš krátké romány jsou nemužné, i dofoukl svůj opus o sadu vlastních, dosud nepoužitých povídek a dotáhl ji i připsal na kontu svému hrdinovi: píšícímu profesorovi Tomovi. A Serena? Jen zdánlivě o tom vypráví, a to místy až skoro ve stylu známého románu Susan Isaacsové Záblesk. Vyrůstala co biskupova dcera a výtečná i posedlá čtenářka. Ale i s talentem pro matematiku, kvůli kterému vyslyšela máti a vystudovala na Cambridge právě tento obor. K MI5 je nicméně zverbována, aby v rámci své pracovní náplně opět četla, což zase připomíná hlavní postavu Šesti dní Kondora. A dál?

Pokud čekáte, že Serena zaměstnavatelům vytipuje začínajícího literárního génia, jste na omylu. To sama MI5 jí Toma „zadá“. A proč se vlastně to všechno semlelo? Inu, Serenin postarší bývalý milenec, který pak odjel zemřít i se svou chorobou na jistý ostrůvek, nebyl jen profesorem, nýbrž i doyenem MI5, ale taky zrádce. Nicméně svou milenku už naverboval, tak se služba bála, zda i Serena není „dvojitá“, a zaměstnala ji. Ano, na podřadném místě a aby ji měla pod dozorem. Ne, Serenu nenechali válčit s IRA, o čemž se však stejně hodně dovíme, a ani ji neposlali na jinou ze skutečných front studené války. Nicméně...

Nechali ji posléze dělat cosi absurdního už i v letech sedmdesátých, kdy se vše odehrává. Připustili ji totiž k akci Mlsoun a dovolili, aby inspirovala potenciálně pravicového profesora Toma, a ten má díky tomu dostávat přes krycí organizaci po tři roky takové množství liber, že může dát vale univerzitní kariéře literárního vědce a odejít psát na volnou nohu.
A co psát?: MI5 čeká, že něco jako byl román 1984. Také George Orwell totiž byl, máme-li věřit McEwanově knize, financován tajnou službou, která jeho mistrovské dílo iniciovala! Anebo má Tom tedy aspoň napsal cokoli, co nějak probere z naivity britské levičáky. A komunisty. A co ukáže v pravém světle i východní blok.

Serena se do Toma, jak čekáme, zblázní už skrz jeho povídky a následuje líčení jejich románku. Kdyby to psal někdo jiný, bude to červená knihovna, ale McEwan je pevný realista. Nezakolísá ani na vteřinu a cítíme: To se stát mohlo. Jak románek graduje?
Oba žijí, možná lidsky pochopitelně, ale nevím, na stále vyšší noze. I tak ovšem poněkud autistní Tom dokáže literárně tvořit a možná paradoxně, možná však spíš logicky stvoří ryzí opak vyžadovaného. Dekadentní dystopii. Ta trochu připomíná něco od Ballarda a nejvíc pak McCarthyho Cestu. Británie se zde válí v rozkladu, otec se svou dcerkou ve finále podléhají nemoci, to vše nejspíš právě v důsledku kapitalismu. Ale nejen to! Tom za tento svůj, navíc nemužně krátký, rukopis přebírá v konkurenci začínajícího Martina Amise prestižní literární cenu. A MI5?

Výtečníky promptně vyrazí a zastaví kohoutky, nechá je však na rozdíl od některých jiných žít. A to je vše. Tedy skoro. Protože je na místě zmínit se i o všem poutavém, co je v Mlsounovi vysloveno o literatuře, kterou oba hrdinové celoživotně nasávají a již Tom dokonce učí. Nu, a k tomu všemu dojde i na matematický Monty Hallův problém, který Serena jen tak nadhodí a podle něhož Tom sepíše... dosti špatnou povídku. Aby ji agentka mohla svým vylepšením přece zachránit. Ano, ano, matematik tu zajásá, vcelku se však jedná jen o další z vycpávek.
A nejinak je tomu s převyprávěním obsahů Tomových povídek. Jistěže jsou některé úžasné, o to nic, a představují jisté paralely k situacím v toku hlavního vyprávění, nicméně jsem se nezbavil pocitu, že se u těch asociací jedná a lépe i hůř zamaskované oslí můstky.

Za žádnou vycpaninu ovšem určitě nelze označit průběžné líčení politického vývoje raných let sedmdesátých včetně zkrácení zimního pracovního týdne na tři dny a uhelné krize. To vše sice hrdinové sledují hlavně prostřednictvím tisku, ale knihou to prostupuje i jako pozadí konfliktu MI5 s levicí. McEwan využil vlastní vzpomínky na své začátky a Mlsoun je nepochybně i autobiografická záležitost. Nevystupuje tu ostatně jen Martin Amis a není zmiňován jen jeho otec Kingsley. Jako „detektiv“ se zde uplatní dokonce i jistý Barnes. Atd.
 
Nicméně to nic nezmění na skutečnosti, že se autor ve finále spokojil s vtipem ohledně svého umu vyprávět jako žena. Možná tak zahodil šanci napsat i skutečnou špionážní šarádu a ne jen mistrný román z „pracovního“ a vztahového prostředí.

Mlsoun, Mc Ewan
nakl. Odeon, 2013
OBrázek: bux.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 8.9.2014 - 9:01

z toho se možná střílí
ale opravujeme nonšalantně: dYstopii

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2889 s