Asi dva měsíce jsem vydržela jen tak se na to dívat. Pak jsem si toho začala všímat. Pak jsem opakovaně urovnávala a správně umísťovala těžký železný kryt aby nespadl na zem.O horní kruhovou plochu shasínají kuřáci cigarety než nedopalek odhodí dovnitř koše,aby jeho obsah nezačal hořet. Podobné kamenné koše se instalují před obchodními domy v místech před vchodem nebo poblíž bankomatů.Železný kryt o němž píši, nedržel nahoře proto,že se od něho odlomilo spodní okruží,které kryt udržuje na otvoru koše vysokého asi stotřicet centimetrů, hrubým odhadem tak osm kilo železa. Neustále hrozil pádem na zem,přičemž pád z té výšky někomu na nohu by mu způsobil docela starost,a kdyby se nešťastnou shodou náhod jak se občas stává, ocitlo u koše malé dítě a železo mu spadlo na hlavu, mohlo by mít definitivně po starostech.

Dovedu si představit třeba TV Nova kdyby takový případ nastal,hemžení kolem a spekulace policistů, kdo je za nehodu zodpovědný. Toho vykrucování.Zajímavé je, že i když železný kryt byl viditelně havarijní,nikdo ho neukradl.Osm kilo železa a žádná námaha, sebrat a jít,žádné plížení se sem v noci a tak. A zrovna v naší vyhlášené městské čtvrti je divné, že neupevněné železo vydrželo na svém místě bez povšimnutí, a nejspíš pořád čekalo na zákrok zodpovědných míst,ale taky nic. Ani jedno ani druhé.Jasně,že čekalo na mně. Už nevím, proč mne posedlo nutkání být v té věci nějak iniciativní, ale nechtěla jsem být stejně netečná k možnému neštěstí jako všichni ostatní,kteří kolem rachitického koše chodíme téměř denně, a bojovala jsem sama se sebou, zda mám hasit co mně nepálí, nebo se mám na to vykašlat jako každej jinej normální a správnej občan.

Uvažovala jsem o písemném podnětu na příslušný úřad městského obvodu se sídlem jen o jednu stanici tramvaje dál než stojí havarovaný koš,přesto mi bylo jasné,že se úředník postižený mým podnětem nad věcí zadumá, a než můj dopis odloží do šuplíku,bude přemýšlet kde je ta ulice,kde je ten dům. Ale pak jsem měla štísko - vycházela jsem z obchodu zrovna když nějaký úderník v oranžové vestě čistil přilehlý chodník od odpadků a při té příležitosti prohlížel i stav igelitového pytle v koši pod krytem. Oslovila jsem ho s návrhem,že by bylo vhodné upozornit šéfy, a kryt nechat spravit.Podíval se na mně jako na muchomůrku zelenou. On ví, že ten krám je rozflákanej už dlouho, ale není to jeho starost, "od toho jsou tady jiný" a proč se do toho pletu. Řekla jsem té duté hlavě nad oranžovou vestou, že určitě pamatuje dobu, kdy bylo nařízeno že zaměstnanec na jakékoliv pozici je povinen ihned upozornit svého nejbližšího nadřízeného na podobný stav. Kdyby to někoho zmrzačilo,přišijou to jemu, že to nenahlásil. Nezabralo to. Na mou otázku kdo jsou ti, kteří "to maj na starosti" odpověděl že neví, a po cestě pryč si odplivával.

Jasně, že "ten krám" nespadne na nohu zrovna tomuhle trubci,když ví, "že je už dlouho rozflákanej" a taky je jasné, že písemný podnět psát nebudu. Váhala bych mezi odborem životního prostředí a správou veřejného statku, pak bych to poslala určitě nesprávnému subjektu a než si to mezi sebou přepošlou, uplynou další dva měsíce. Projevila jsem v rozhodování občanskou samostatnost,počkala jsem až se setmí, ten "rozflákanej krám" jsem z koše sundala, odvlíkla ho na protější ulici,hodila do kontejneru - a bylo vymalováno!

Místo činu: chodník před obchodním domem Albert, k činu se přiznávám zcela dobrovolně.






_{foto: nelso}