Byla dcerou svého otce. Říkalo se to o ní už od začátku. Především vypadala přesně jako Henry - Alma Whittakerová měla zrzavé vlasy, růžovou pleť, malá ústa, široké čelo a velký nos. Šlo o okolnost pro Almu spíš nešťastnou, i když bude trvat ještě pár let, než si to uvědomí. Henryho obličej se přece jen víc hodil k dospělému muži než k malé holčičce. Henry si na stav věcí ale nestěžoval, naopak se kochal pohledem na svůj obraz, kdykoli k tomu měl příležitost (v zrcadle, na portrétu, v dětské tváři), takže ho Almin vzhled uspokojoval. "Není pochyb o tom, kdo ji zplodil!" chvástal se vždycky.

Alma po něm zdědila i chytrost. A sílu. Pravý malý pivovarský valach - neúnavná a nenáročná. Zdravá a tvrdohlavá. Od chvíle, kdy se naučila mluvit, vyhledávala spory. Kdyby z ní její matka, pevná jako skála, vytrvale nemýtila její smělost, velmi snadno by z Almy byla dívka nepokrytě drzá. I tak byla velmi energická. Chtěla rozumět světu a stalo se jejím zvykem pronásledovat informace i do jejich nejtajnějších skrýší, jako by vždy šlo o osud všech národů. Nutně musela vědět, proč není poník hříbě. Nutně musela vědět, proč se rodí jiskry, když za horké letní noci přejede rukou po prostěradle. Nutně musela vědět, zda jsou houby rostliny nebo zvířata, a když už se jí dostalo odpovědi, musela také vědět, proč je to právě tak a zda je to jisté.