Na rozdíl od mnoha jiných filmů, jejichž lesk a divácká svěžest léty často vyprchají, je v hraném příběhu mladého listonoše, který rozváží na svém starodávném bicyklu poštu po rodném kraji, začarováno kouzlo té pravé umělecké tvorby. Juraj Nvota ve svém filmovém debutu hraje pošťáka Jakuba jako obyčejného, na pohled možná prostičkého venkovského chlapce, který každého obyvatele zná a každý zná jeho. Dokáže pomoci kde je potřeba, třeba chromou babičku odnese na zádech na záchod či jiné vesničance zastřelí škodícího tchoře. Nejen proto je ale oblíben. Jakub vesničany baví svými kaskadérskými, eskamotérskými a kouzelnickými kousky – dokáže polykat nože, dělat stojku na řídítkách či z prázdné kapsy vyčarovat kuře. Jeho láskou je cikánka Jolanka (Iva Bittová) z osady, kam také někdy zajíždí. Ta v něm vidí možnost uniknout ze svazujícího a zaostalého prostředí. Znamená pro ni svět, po kterém touží.

 

Dokázat vykřesat z obyčejného, na pohled nepříliš krásného Jakuba jiskru jeho osobnosti, jeho vnitřní krásu, či chcete-li onu hrabalovskou „perličku na dně“ v tom je Hanák skutečným mistrem. O jeho tvorbě se často vedly spory ohledně jejich bezvýchodnosti a „ošklivosti“. Již v debutu 322 ztvárnil Václav Lohniský člověka, který přehodnocuje svůj život tváří v tvář vážné chorobě. Hlavní útok se soustředil na režiséra po natočení filmu  JA MILUJEM, TY MILUJE&S, jehož hrdinou byl ošklivý, alkoholem a komplexy zmožený starý mládenec Pišta, který se sám považuje za „nulového člověka.“

 

Když se k tomu připočítal dokument OBRAZY STARÉHO SVĚTA inspirovaný fotografiemi starých lidí Martina Martinčeka, hovořilo se o „estetice ošklivosti.“ Jen pár citlivých kritiků dokázalo vyhmátnout to, co se skrývalo „za“ touto ošklivostí. OBRAZY STARÉHO SVĚTA také nedávno uvedla televize a mohli jste se sami přesvědčit kolik kouzla a osobité lidskosti bylo skryto v životem poznamenaných tvářích. I pod slupkou ošklivého Pišty z filmu JA MILUJEM, TY MILUJE&S se skrývá nešťastný člověk, který touží po lásce a uznání. I tento film, stejně jako jiné Hanákovy je (dle charakteristiky uvedené v csfd.cz) „apoteózou vítězství člověka nad sebou samým, vítězstvím mravnosti a citu nad životními podmínkami.“
 

 

Když si toto uvědomíte, pak pochopíte kolik zvláštního půvabu a osobitého poetického kouzla lze najít v cikánské osadě kdesi na východě Slovenska. A také jak „svobodní“ (ve smyslu civilizací nepřiliš dotčení) jsou její obyvatelé. Láska dvou mladých lidí – pošťáka a cikánky – je velká právě tehdy, odehrává-li se mimo rámec všední reality a naopak, ve střetu s všedností městského obyčejného života zákonitě bledne.

 

„Svět emocionálně otupěl,“ řekl kdysi Hanák. Vypjaté emoce se pokouší najít tam, kam světská lákadla blahobytu a s ním spojené závisti, chamtivosti a podlostí ještě nedolehla. Pro svůj – snad můžeme říci až kultovní – film našel dvojici vynikajících představitelů – Juraje Nvotu, herce a pozdějšího divadelního a filmového režiséra a tehdejší studentku brněnské konzervatoře, dnes slavnou herečku, zpěvačku a houslistku Ivu Bittovou.
Foto: csfd.cz, postor.erasvet.cz, mesto.slavicin.cz

*****************************************

RŮŽOVÉ SNY (Ružové sny)
SSR 1976, režie Dušan Hanák,
Uvádí ČSfilm v pondělí 8. prosince ve 20,00 hodin