Teprve doma jsem zjistila, že autorem je Ursula Poznanski, což slibuje napínavý příběh, který se čte vlastně sám. Pochopitelně mě to uklidnilo – bichle, která přede mnou ležela a vystavovala na odiv svých bezmála pět set stran, se najednou smrskla na polovinu. Podobně to bylo s románem EREBOS od stejné autorky. Jen motiv je odlišný a jaksi reálnější. U EREBOSU si člověk říkal´: „Je to jen sci—fi. To se určitě nemůže stát!“ Ale boj o život uprostřed lesů mi v dnešní době připadá aktuálnější než dřív…

Spisovatelka hodí čtenáře doprostřed děje a zmatek, který mu vznikl v hlavě, se nepokouší nijak osvětlit. Co si myslet o řinčení mečů, rytířích v brnění a vůni čerstvých kobylinců? Ve 21. Století?! O něco později mu všechno dojde, přesto jak pro čtenáře, tak pro hlavního hrdinu Bastiana začíná cesta plná nebezpečí a děsu. V první chvíli to vypadá na poměrně obyčejné vyprávění zážitků z prvního larpu. Nemastné neslané, ozvláštní ho teprve nálezy podivných tabulek, které dokonale zapadají do pověsti o vybraném místě. Každý z přítomných si navíc nese nějaké vlastní prokletí a záhadné vzkazy útočí právě na jejich pud sebezáchovy. Je Saeculum dobrodružný příběh? Horor? Nebo v něm autorka řeší zcela moderní sociální problémy?

Často spisovatelům vytýkám, že používají ostřejší výrazy bezdůvodně. Tentokrát se mi to naopak líbilo; dokonce bych jich možná snesla i víc, Ursula Poznanski nepoužívá vulgarismy jenom proto, aby byla sprostá, ale dokresluje jimi situaci a vůbec chování skupin historického šermu. Když pak navíc většina z účastníků propadne panice a v zoufalé snaze zachránit si vlastní život, vyjádřil by se tak i sebevychovanější člověk.

Netradiční prostředí, originální děj, jiný pohled na současné problémy… má kniha ještě něco dalšího, čím by mohla zaujmout? Není rozdělena na kapitoly! Pomyslné části příběhu odděluje pouze černá stránka s krátkým odstavečkem bílého textu (zpravidla přímé řeči), ve kterém nikdy nejsou jmenováni hlavní aktéři jménem. Nějaký význam to pochopitelně má – rozlousknout ho je ale oříšek.

Ukázka z knihy: Ralf se naklonil nad jámu a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. „Pro… pro.. promiň. Ale… podívej se.“ Držel cosi v ruce, kříž pomazaný něčím červenohnědým. Kosti. Bastian mu je sebral dřív, než se na ně stačil vrhnout Roderick. Byly krátké, tenké a svázané vybledlým vlněným vláknem. Možná záprstní kůstky, Bastian si nebyl jistý. Třeba jsou tentokrát zvířecí. „Kde jsi to vzal?“ „Bylo to na stromě, mezi větví a kmenem. Prosím, prosím, já chci domů! Je to ta kletba, vždyť je to jak v těch filmech. Najdou znamení, mizí jeden po druhém…“ Ralf se rozbrečel. „Dora to všechno předpověděla. Měli jsme ji poslechnout, měli jsme - “