Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. (Oscar Wilde)

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?
Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je - a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“
Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008). Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se moudrý Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.
Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.
„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá. Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.
Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.
Zatímco aforismy občas mimoděk produkují všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox. A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.
Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

2. část textu vyjde zítra.



_{Zdroj obrázku (Oscar Wilde): wiki.uiowa.edu}