Všechno začíná náhodným nálezem hromadného hrobu na statku. Nálezce volá muže zákona, na první pohled se nedá určit, jestli šlo o pohřeb po nějaké katastrofě, nebo tu došlo k hromadné vraždě. Ohledání místa činu se účastní jediná policistka v okrese, která si předsevzala, že pachatele odhalí i jestliže je zločin dávno promlčený. V tu chvíli se v příběhu začínají objevovat náznaky keltské mytologie.
Mladý univerzitní profesor přichází s nápadem, zda nebylo objeveno obětiště Morrígan, vládkyně zla a neštěstí vůbec. Lidské oběti se na statku naposledy konaly před osmdesáti lety, ale během pátrání z nejbližšího okolí mizí mladá dívka a její ostatky jsou později nalezeny rozloženy do rituálního obrazce na poli nad statkem. Pátrání sice bylo pozastaveno, avšak teď se zase rozebíhá na plné obrátky, nemůže být pochyb, že se někdo pokouší dokončit, co před necelým stoletím začalo.

Kdyby se příběh zabýval jen touhle otázkou, nemohl by se pyšnit takovou čtivostí a přímo návykovou dávkou napětí. Hlavní hrdinka – žena na vůdčí pozici policejního sboru – není žádným strojem na spravedlnost. V knize řeší svoje osobní problémy. Její manžel přišel o peníze, a aby krachující firmu opět postavil na nohy, neváhá se spojit s místním podsvětím. Děj nabírá na obrátkách, hlavní hrdinové nastoupili do rozjetého vlaku a prakticky nemají možnost události jakkoli ovlivnit. Čím víc se snaží najít alespoň trochu schůdné východisko, tím víc se musejí stýkat s osobami, které je stahují ke dnu. Žádná z postav není ani černá, ani bílá. O nějaké všední šedi se také nedá mluvit, obecně by se daly shrnout jako lidské – se všemi chybami jim vlastními. Každá má vlastní osud, který ovlivňuje její chování a názory. I poselství knihy je diskutabilní.
Napsal Graham Masterton „severský“ thriller? Nebo jsou Bílé kosti zástupcem urban fantasy? Jak jinak, než zásahy nadpřirozených sil, si vysvětlit některé události? Pro konečný dopad příběhu to nemá žádný zvláštní význam. Závěrečné drama se odehrává ve velice vypjaté situaci, kdy jediná aktuální otázka zní buď-anebo, ale ať se policistka rozhodne jakkoli, pokaždé se stane původcem tragédie.
Bílé kosti by rozhodně neměli číst ti, kteří odmítají jídlo po kusé zmínce o krvi, smrti a utrpení vůbec. Autor si užívá popisování rituálu, bez něhož Morrígan není schopná navštívit lidský svět. Brutální scény sice svědomitě prokládá zemitým humorem a romantikou, ale sotva si na jeho systém čtenář zvykne, zjistí, že se nemůže spolehnout vůbec na nic. 

Anotace: