Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 30.9.2022, svátek má Jeroným 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13280
Komentářů: 11316


Měření



Barborky a modré z nebe /vánoční fejeton/

24.12.2014   Dagmar Hermannová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

...a všechno bylo bílé, kolem poledne se ukázalo slunce, sníh se třpytil a nebe bylo modré...

Také letos jsem si přinesla z trhu několik větviček třešní, které by se měly do &Stědrého dne rozvinout, aby byl další rok plodný a příznivý, ale ty chudinky s malými a staženými pupeny na to nevypadají. Prý jim chybí sluníčko - řekla prodavačka. To bude ono! Uvědomila jsem si, že jsem už několik týdnů neviděla čistou oblohu a ani paprsek slunce, zato všechny odstíny šedé, tma je už kolem čtvrté hodiny odpoledne, ve městech a kolem nich není ani poprašek sněhu, a &Stědrý den už máme skoro přede dveřmi.

Vzpomínám na doby dávno minulé, kdy většinou už od poloviny listopadu poletoval sníh a všechno bylo bílé, kolem poledne se ukázalo slunce, sníh se třpytil, nebe bylo modré, a už kousek za městem příroda vytvářela pohádkové iluze. Vánoční čas u mých prarodičů na vsi býval jako nafilmovaný podle předlohy "ladovské zimy", s malým stromečkem v domku, kde kuchyňka i pokojík byly vyhřáté kamny v nichž praskalo dříví, a na &Stědrý den tam voněla černá omáčka a vanilkové rohlíčky. Televize nám vánoční náladu nezprostředkovávala, protože ji nikdo nepustil ke slovu. Ovládala se přímo na přístroji - nebyl to ještě ten mazaný typ, který lze ovládat z postele, ale ani ze spousty kanálů si nelze vybrat. Můj děd neměl rád mluvené pořady, výklady, rady a rozhovory ani z radia. Vždycky si naladil jen "muziku", rád si zpíval a říkal, že si se vším poradí sám a mediální poradce pro svůj život nepotřebuje.

Na &Stědrý den babička vždycky trvala na procházce na hřbitov přes les do sousední vesnice rozsvítit svíčku na hrob prababičce, o níž jsme věděli z vyprávění, že měla vesnickou hospodu a dvanáct dětí, ale když jsme se dívali oknem do opuštěného domku, nemohli jsme věřit, že tam někdo opravdu žil. Nejraději jsem měla příběh o "strejdovi Bohoušovi". Jeden z těch dvanácti dětí jako dospělý muž tehdy vyhodil do smetí švestkové knedlíky, protože nejsou jídlo pro chlapa, a chtěl maso. Jeho žena z toho byla moc smutná a prababička jí poradila, aby toho chlapa poslala k ní do hospody, že mu dá něco dobrého. Tam strejda Bohouš dostal od své staré mámy před celou hospodou facku, ale pořád si jí vážil.

Cestou na hřbitov a zpět jsme se brouzdali sněhem místy, kam jsme v létě chodívali na borůvky, a před večeří jsme ještě vypustili do rybníka kapra, který s námi nějakou dobu bydlel na chodbě v neckách, zatímco babička k večeři tajně usmažila jiného - přece nebude zabíjet našeho Frantíka nebo Káju z necek. Balíčky pod stromkem pro nás nebyly až tak podstatné, a i když jsem později viděla filmy o aranžovaných Vánocích, krásné pokoje, obrovské vánoční stromky, hromady dárků, nastrojené děti, křišťálové lustry a krásné koberce, nikdy bych je nevyměnila za naše obyčejné a krásné české vánoce.

Moji prarodiče mě v životě šokovali dvakrát. Podruhé, když jsem se jako dospělá dozvěděla, jaký měli důchod, a nepochopila jsem, jak z něho mohli žít, a poprvé, když jsem jako studentka zkoušela dědu z dějepisu a ukázalo se, že kromě prezidenta naší republiky neznal jménem žádného ministra ani jiného politika, a vysvětlil mi, že tyto lidi ke svému životu nepotřebuje. Jako vozmistr "na dráze" byl pyšný, že bez něho by byl nevyjel žádný vlak, a tím se žádný ministr pochlubit nemůže. Žili dobře, spokojeně, vždy v dobré náladě a spolu až do konce, jako Filemon a Baucis.

Nevím, jestli se mé barborky i letos rozvinou, když jim chybí slunce, jako ostatně nám všem. Možná doplácí na to, že jsme se asi "tomu nahoře" znelíbili tak,že nám předvádí člověčí nicotnost. I kdybychom si o sobě namýšleli cokoliv, nikdo z lidí nemá na to, aby rozsvítil slunce, zacloněné vzájemným nepřátelstvím, sobectvím a arogancí. Záporná energie lidí se také dostává do ovzduší a když je jí moc, zacloní i slunce.

Procházky do míst vzpomínek, třeba až tam, kde odpočívají naši předkové a jejich sousedé, se výborně hodí do vánočního času, a není to ani trochu finančně náročné, přestože je to ohromný luxus, protože tam přijdeme na to, co nám chybí nejvíc. A když se budeme podle toho chovat, dostaneme dárek nejcennější, který by nezaplatil ani žádný miliardář - budeme mít všichni stejný díl slunce, modré z nebe, a důvod změnit a zlepšit svůj život.

Zdroj obrázku: prozeny.blesk.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0336 s