FOTOPOSTŘEHY: Co stojí úsměv?
24.01.2015
Radim Cejnar
Společnost
V jednom z minulých fotopostřehů napsala Renata &Sindelářová, že je chronicky závislá na západech slunce. Jsem na tom podobně, moje závislost se ale týká úsměvu. Proč? Možná proto, že v poslední době se preferuje výkon a úspěch, a (po)city člověka jsou na okraji zájmu, že tam, kde převládá stres, se úsměv stává nedostatkovým zbožím…
Nemyslím na úsměv z reklam, toho je všude plno, stačí jen zapnout televizor nebo zalistovat v časopisech, jeho „cenu“ lze vyčíslit penězi, ale jaká je jeho skutečná cena, když ten úsměv je jen „nahraný“? Nemyslím na úsměv, který se dá „koupit“, i ten má své „ale“, nebývá pravý, ale falešný…
Nemyslím ani na úsměv klauna, vždyť kdo ví (nebo alespoň tuší), co ve skutečnosti skrývá pod červeným nosem a pomalovanou tváří, možná jen stesk po tom co bylo a už není, možná je to jen smutný klaun, i když na tváři má smích…
Myslím na úsměv, který se objeví někdy jen tak, mimochodem, když člověk zrovna dělá, co ho baví, někdy trvá jen okamžik a jindy jako by ani neměl konce.
Myslím na úsměv, někdy skoro nepostřehnutelný, který doprovází myšlenky jen tak honící se hlavou… a když jsem fotil správce Kateřiny z Redernu, napadlo mě, že možná oba myslíme na to samé - protože ty koláče vypadaly opravdu lákavě…
Myslím na úsměv, který se dá jen darovat, na … „úsměv, krásný dar duše, symbol vstřícnosti, který můžeme věnovat, aniž bychom museli skládat menší či větší oběti“ (Renata &Sindelářová). Jako tenkrát, když jsem u stánku zahlédl dívku ve slaměném kloboučku a zeptal se, zda-li ji mohu vyfotit. Dozvěděl jsem se od ní, že jsem ten den již druhý, a mile se usmála…
Na akcích připomínajících dobu, nejčastěji označovanou jako středověk, bývají různá vystoupení, někdy i divadelní. Pokud je autorem William Shakespeare a představením jedna z jeho komedií, asi vás nepřekvapí, že se tím baví herci stejně jako diváci a že úsměv lze zahlédnout nejen na improvizovaném jevišti…
Možná jsem snílek, možná idealista, ale pro mě má mnohem větší cenu, když člověk dělá třeba i obyčejné věci ne proto, že musí, ale proto, že chce… třeba „jen“ proto, aby udělal druhému radost. Celý dvoudenní program středověkého jarmarku již končil a na účastnících rytířského turnaje, kteří se pomalu řadili k závěrečnému průvodu, byla znát únava. Přesto jeden z nich, když viděl, že ho fotím, zvedl ruku k pozdravu. Nemusel, ale i tak to udělal… Na stejném místě a ve stejné době se jedna z dívek v průvodu na chvilku usmála. Mám rád ten letmý úsměv, kdy oči prozradí, že člověku je v té chvíli fajn, kdy to není povrchní ani předstírané, ale opravdové, kdy je to výraz duše…
Takže, co stojí úsměv?