Nemyslím ani na úsměv klauna, vždyť kdo ví (nebo alespoň tuší), co ve skutečnosti skrývá pod červeným nosem a pomalovanou tváří, možná jen stesk po tom co bylo a už není, možná je to jen smutný klaun, i když na tváři má smích…
 
Myslím na úsměv, který se objeví někdy jen tak, mimochodem, když člověk zrovna dělá, co ho baví, někdy trvá jen okamžik a jindy jako by ani neměl konce.

 

Myslím na úsměv, někdy skoro nepostřehnutelný, který doprovází myšlenky jen tak honící se hlavou… a když jsem fotil správce Kateřiny z Redernu, napadlo mě, že možná oba myslíme na to samé - protože ty koláče vypadaly opravdu lákavě…  

 

Myslím na úsměv, který se dá jen darovat, na … „úsměv, krásný dar duše, symbol vstřícnosti, který můžeme věnovat, aniž bychom museli skládat menší či větší oběti“ (Renata &Sindelářová). Jako tenkrát, když jsem u stánku zahlédl dívku ve slaměném kloboučku a zeptal se, zda-li ji mohu vyfotit. Dozvěděl jsem se od ní, že jsem ten den již druhý, a mile se usmála…

 

Na akcích připomínajících dobu, nejčastěji označovanou jako středověk, bývají různá vystoupení, někdy i divadelní. Pokud je autorem William Shakespeare a představením jedna z jeho komedií, asi vás nepřekvapí, že se tím baví herci stejně jako diváci a že úsměv lze zahlédnout nejen na improvizovaném jevišti…

 

Možná jsem snílek, možná idealista, ale pro mě má mnohem větší cenu, když člověk dělá třeba i obyčejné věci ne proto, že musí, ale proto, že chce… třeba „jen“ proto, aby udělal druhému radost. Celý dvoudenní program středověkého jarmarku již končil a na účastnících rytířského turnaje, kteří se pomalu řadili k závěrečnému průvodu, byla znát únava. Přesto jeden z nich, když viděl, že ho fotím, zvedl ruku k pozdravu. Nemusel, ale i tak to udělal… Na stejném místě a ve stejné době se jedna z dívek v průvodu na chvilku usmála. Mám rád ten letmý úsměv, kdy oči prozradí, že člověku je v té chvíli fajn, kdy to není povrchní ani předstírané, ale opravdové, kdy je to výraz duše…

 

Takže, co stojí úsměv?