Myslela jsem si, že když si nechám film Big Eyes v hlavě trochu uležet a nevrhnu se na hodnocení hned, abych neměla ukvapené názory, tak v něm zpětně jistě najdu ještě nějaké skryté zalíbení. Omyl. Ukázalo se, že film je opravdu takový, jaký vypadá na první pohled. Rafinovaný hlouběji ukrytý smysl se nekoná a chvíli po zhlédnutí na plátně pomalu (nebo rychle?) upadá v zapomnění.
Ale začněme od začátku. Na další film Tima Burtona se nešlo než těšit. Jeho příběhy a pitoreskní postavy jsou snad vždy zárukou dobré zábavy a závanu té příjemné temnoty, která mě zvláštním způsobem odnáší do dálek fantazie. Když navíc nahradily jeho dvorní herce „nové“ tváře, byla jsem velice zvědavá, jak se jim ve snímku podaří udržet burtonovského ducha. Moje chyba. Čekala jsem o mnoho víc, než jsem nakonec dostala.
Což o to, příběh sám o sobě mě oslovil (přestože nic promyšleného se neodehrálo). Coby moderní žena jsem se dokázala skvěle vžít do hlavní ženské hrdinky Margaret (Amy Adams), která to jakožto umělkyně a matka samoživitelka nemá v 50. letech vůbec jednoduché. Navíc budoucí manželství, nebo spíš obrovské tajemství – tedy to, že obrazy, jimiž se po celém světě proslaví její manžel Walter Keane (Christopher Waltz) ve skutečnosti maluje ona – ji požírají do morku kostí a utahují ji jako svěrací kazajka stále těsněji.
Problém pro mě osobně však nastává paradoxně u člověka (nebo spíš u role), který byl největším příslibem filmu – Christophera Waltze, muže, který tak dokonale a nesmlouvavě ztvárnil nacistického důstojníka Hanse Landu v Tarantinových Hanebných panchartech. Úlisnost, jež byla Panchartech tak žádoucí, se v Big Eyes stává naprosto neúnosnou. „Jak si ho ta ženská mohla vzít?“ napadlo mě během filmu mnohokrát. Přestože postava Waltera Keana se v průběhu snímku vybarvuje a dostává stále větší smysl, první polovinu filmu to už nezachrání. Amy Adams tak svým výkonem svého kolegu zcela zastiňuje, zejména svou uvěřitelností. Na obranu Waltze nutno podotknout, že Amy Adams má zkrátka o mnoho lépe napsanou postavu.
Stopáž filmu 106 minut se dnes zdá už jako poměrně krátká, v případě Big Eyes byla ovšem ažaž. Ne že bych se nudila, ale ani jsem se extrémně nebavila. Tim Burton se až příliš držel zkrátka a vytvořil v podstatě normální film, který neurazí, ale rozhodně (až na pár výjimek) ani nenadchne.