Je známo, že pan Poe byl vyhlášený sukničkář a s pěknou spisovatelkou Fany udržoval poměr, jeho žena to prý tušila a manželovu milenku často zvala na návštěvy k sobě domů. Prý to bylo tím, že umírala na souchotiny a toužila, aby se po smrti někdo o jejího manžela postaral. Tolik k historickým faktům. 
Autorka vychází ze známého příběhu a snaží se jej přiblížit čtenáři i s dobovou atmosférou a postřehy z tehdejší společnosti. To ovšem není všechno. Nejde ji jen o rekonstrukci příběhu, ale jde ještě dál, obyčejnému románku se snaží dodat tajemno a napětí.
Ze začátku se kniha zdá opravdu slibná. Době neodpovídají pouze reálie, ale i styl příběhu, napsaný košatým vypravěčským stylem po vzoru viktoriánských románů. Spisovatelka se pokusila o zajímavé dílo, přináší sice milostný příběh napsaný pro ženy, jeho zpracováním a intelektuálnějším předmětem se ale snaží zaujmout i náročnější čtenářky.
Od prvního okamžiku hraje autorka na city. Opuštěná a zneuznaná hlavní hrdinka, živící sama dvě děti, okamžitě získá čtenářovy sympatie. Není se ani co divit, že od prvního setkání a vášnivého vzplanutí ke slavnému spisovateli, čtenář hrdince Fany přeje štěstí.                                                            
Jenže pak nastává stagnace. Napětí a tajemno, které je v knize už od počátku, více příliš negraduje a po zbytek knihy stagnuje. Kapitoly se později zdají jedna jako druhá, milostná setkání a temná podezření jsou zaměnitelná, pořád ty samé emoce a téměř ta samá slova. Čtenář postupně ztrácí pozornost a když přijde velké finále, je téměř nerozpoznatelné od předchozích kapitol. Na konci se nedostaví žádná katarze, žádné ukončení a celý příběh tak nějak vyplyne do neurčita. Škoda, protože námět i styl, jaký autorka zvolila, dílo předurčoval k něčemu víc, než čím nakonec byl – dalším obyčejným ženským románem, který nijak nenadchne ani nepřekvapí.