V poslední době asi nebyl člověk v České republice, komu by při medializaci uniklo, že v době od 29.3. do 1.4. 2015 se naším územím pozemními komunikacemi projela tzv. jízda dragounů, konkrétně 3rd Squadron „Wolfpacks“, 2nd Cavalry Regiment a část 2nd Cavalry Regiment, prostřednictvím kterých Spojené státy demonstrovaly nápomoc členským státům NATO. Při takovéto jízdě najelo cca 500 členů armády a 118 vozidel od pobaltských států přes Českou republiku zpět na jejich základnu v Německu přibližně 1770 km.

31.3.2015 byl otevřen prostor ruzyňských kasáren s částí vozového parku, kde se veřejnost mohla osobně setkat s těmito americkými vojáky, osahat si Stryker, vyzkoušet si prostor v či si vyskočit na obrněný transportér, a to vše od 10:00 do 18:00. Dle prvních odhadů návštěvnost mohla dosáhnout až 20 000 občanů. Můj původní záměr strávit zde přibližně hodinku byl skrz naskrz, jak se říká, mimo mísu. Nakonec jsme někteří odjížděli po pěti hodinách, a to ještě jen z důvodu dalšího osobního programu. Díky tomu jsme měli možnost zažit areál v normálním počtu zájemců o tento nevšední zážitek, stejně jako velice exponovanou odpolední hodinu.

Američtí vojáci tam byli k dispozici bouřka nebouřka, vichr nevichr, jejich krásné bělostné úsměvy dokázali rozdávat kolem sebe. Trpělivě odpovídali na všetečné dotazy. V jejich očích bylo vidět, že cesta a jejich program je velice vyčerpávající, z jejich strany neskrývali překvapení a srdečnou radost z vřelého přijetí. Některé momenty jsem nestihla zdokumentovat, protože jsem se jen neschopna pohybu dívala. To když člen vojenské policie daroval malému klučíkovi snímatelnou náramenní výšivku, nebo když se kluci culili jako „malí Jardové“, když přebírali od jedné maminky upečené buchty. To jsou momenty, kdy opětovně po malém krůčku začínám věřit v lidské dobro, ochotu a solidaritu. Jen mě mrzí, že to bývá k vidění pouze v podobných výjimečných případech. Český národ to určitě má v sobě! Proč to tedy většinou zašlapáváme, místo abychom tyto naše kladné vlastnosti nechali přirozeně vyplynout při běžných lidských interakcích?

Musím přiznat, že překvapením bylo, jak vysocí vojáci jsou. Když jsme ale měli možnost vidět prostory v autech, bylo nám jasné, proč tomu tak ve velké většině je. Dále pak každý jediný měl nádherné zuby. Velká většina byla velmi mladého věku. Osobně jsem viděla 3 vojandy.
Obecně vzato měli výdrž a trpělivost, ochotu sdělovat své pocity, místo odkud pochází (ať už to byl Michigan, Kalifornie nebo Tennessee, což byli, pro mě překvapivě velmi rychle, schopni definovat). Na otázku odkud pochází, totiž nemusí být pro Američana tak jednoduchá odpověď, zatímco u nás jsme zvyklí převážně na možnost tří míst (narození, studium, práce), a to v různých kombinacích. Mrazilo mě v zádech, když popisovali, kolik jim zbývá při jejich umístění, někdy to bylo 1 rok, někdy 2, ale byl tam i muž, který měl před sebou 10 let. Několik vojáků se stihlo i v tak vymezeném čase vydat poznat základní krásy Prahy (Karlův most, Pražský hrad). T.R., velice milý řidič Strykeru, se kterým jsme měli klid hovořit delší dobu, litoval, že nemá zrovna u sebe fotky domoviny, jinak že by nám je ukázal. Odhaduji, že je má s sebou v srdci, a fyzicky na základně v Německu. Byla jsem svědkem výměny „civilních“ emailových kontaktů. Přirozený lidský networking v celé své kráse. A jestli se pánové a dámy cítily jako rokové hvězdy, jsem velice ráda, že jsem tomu trošku přispěla. Proč rokové hvězdy? Svorně totiž oznamovali, že na koncerty, které jsou pro ně zorganizované, již půjdou v civilu. Odpoledne totiž začal před vstupní bránou přirozeně zorganizovaný Koncert pro Konvoj, který ještě umocňoval pohodovou atmosféru tak, že i já jsem po blátivé cestě již ven z kasáren nahlas zpívala s Davidem Kollerem „OHEŇ, OHEŇ…“, a že se budu muset celá vyprat mě vůbec, ale vůbec netrápilo. Část jich poté večer zamířilo na další koncert v La Fabrice. Doufám, že si to pořádně užili. Ostatně takovou nálož piv, kterou byli obdarováni, si myslím budou užívat ještě hodně, hodně dlouho.

Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Já jen vím, že musíme mít na paměti, že se jedná o lidské bytosti z masa a kostí, s jejich konkrétními zkušenostmi, zážitky, starostmi; vojáky, kteří jsou ochotni nasadit své životy, kteří jsou daleko od své rodiny, kterou nevidí mnohdy celou věčnost. Já jsem byla nejdéle bez fyzického kontaktu s rodinou jeden rok a můžu říci, člověk již poté není nikdy stejný. Já se naopak modlím a přeji si, aby naše setkávání v budoucnu probíhala v takové atmosféře, jakou jsem zažila 31.3.2015 v prostorech vojenských kasáren v Ruzyni a mohli jsme se i nadále při setkávání fotit, smát se, vyměňovat si dary, volně se pohybovat a vůbec si předávat mírovou a pozitivní energií. V neposlední řadě přeji všem takovýmto vojákům, aby prožili svůj život co možná nejuspokojivěji, dlouze, zdravě, vesele, s převažujícími úsměvnými zážitky a s co možná nejvíce bezpečným a bezproblémovým návratem do klasického civilního života. Věřte nebo ne, poslední dobou se mi potvrzuje, že co si člověk přeje, to se splní!

________________________________________ 

I believe, there has not been a person in Czech Republic recently, who would miss information about the Dragoon Ride through Czech Republic scheduled from 03/29/15 till 04/01/15, namely 3rd Squadron “Wolfpack”, 2nd Cavalry Regiment and part of 2nd Cavalry Regiment. This was to reassure U.S. allies of its commitment to the NATO. For approximately 500 soldires and 118 vehicles it ment about 1100 miles all the way from Estonia through Czech Republic back to their base in Germany.

On 03/31/15, the premises of Prague Ruzyně Barracks have been open to public together with the part of the carpark and the public was able to meet face to face with these soldiers and was able to touch the Stryker, get in the armored transporter or literally hop on the vehicles and all that from 10 AM till 6 PM. According to the first estimates, the number of visitors reached close to 20 000. My initial plan was to look around for maybe an hour, which, in the end, turned out to be completely and utterly wrong estimate. Some of us were leaving after good five hours and only due to other private plans. On top of this, we had the opportunity to see the premises during normal capacity, as well as when the capacity during the afternoon rush hours was far beyond comfortable.

American soldiers were available come rain come shine, during the storms, giving out their pearl white smiles all around. They answered patiently all curious questions. Their eyes reflected the fact the journey had been tiring, but they did not hide the surprise from such a warm welcome. I sadly did not manage to capture some of the moments on camera just due to the fact it left me speechless and all I could do was motionlessly watch. For instance when member of Military Police gave away his arm patch to a little boy, or in other case when two soldiers were boy-like happy after receiving home made cake from a Czech woman. These are the moments when I feel a small step towards human goodness, willingness, solidarity. I only regret one can come across this only in these once-in-a-lifetime situations. I am sure Czech nation has it deep down inside! So why do we mainly crush this ability at the expense of letting these positive qualities bubble up during natural human interactions?

I have to admit it was quite a surprise to learn how tall the guys were. Having the ability to look inside the vehicles though, it was clear why it was so. Every single one had pearl white teeth. Majority was of very young age. I personally saw three woman soldiers. They all had endurance and patience, willingness to share their feelings, place of origin (be it Michigan, California or Tennessee, which they were, to my surprise, able to quickly identify). As it happens, for the American person the question about the place of origin, birth if you wish, does not necessarily have an easy answer. For we Czechs are mainly used to identifying three places max (birth, studies, work) with its individual combinations. I had goosebumps when they shared each had like one, two or even 10 years till the end of their deployment. Some managed to use the little free time to see the beauties of Prague (Charles Bridge, Prague Castle) T.R., a very lovely Stryker driver we had quite some time to chat with, was sorry, he did not have pictures of his home country on him, otherwise he would have gladly shared them. I trust he is carrying these in his heart and physically he has them at his German base. I was witness to exchange of email contacts – natural human networking in its beauty. If the men and women felt like rock stars – I am very glad I had a little say in it. Why rock stars? They were stating, that they would be present at the concerts held on their behalf in their civil clothes. There was a „Concert for the Convoy“, which intensified easy-going atmosphere so well, that even I was walking along the muddy road back from the Barracks while singing out loud together with the rocker on the stage „FIRE! FIRE!“ and the fact I would most probably belong into the washing machine did not bother me in the least. Part of the guys also, later in the evening, visited another concert in the club located in Prague 7. I really hope they all enjoyed it. After all, the ammunition of beers they were given should last for a looong loooong time.

We may not like it, we may disagree, but that is about all we can do about it. All I know from a personal experience, these guys are human beings of flesh and blood with all their pieces of experience, adventures and worries; soldiers, who are willing to put their lives at risk, who are away from their families, members of which they do not see for ages. I personally had been without a physical contact with my own family for one year back in 2003 and I can say after that person is never the same again. On the contrary, I pray that our next encounters in the future bear the same pleasant atmosphere I experienced on 31.3.2015 here in the Ruzyně military barracks premises. So that we could, when meeting, continue having the luxury to take pictures, laugh, exchange gifts, move freely and basically exchange peaceful and positive energy. Last but not least, I do wish for all these guys to live as much satisfactory life as possible, live long, healthy and happy life with majority of experience that put smile on their face and what is also important – so that their return to civil life is as much smooth as possible. Believe it or not, life has given me a lesson recently that one will get what one wishes for!