Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 22.7.2017, svátek má Magdaléna 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1754
Publikovaných článků: 12173
Komentářů: 10720


Měření



Vonnegutova temná matka

12.04.2015   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Je málo tak univerzálních autorů, jako byl Kurt Vonnegut; ani nenajdete příliš tak neupovídaných. Jedním z nejlepších jeho děl bezesporu zůstává tenký román Matka Noc.
Poprvé vyšel již šestnáct let po válce a zfilmována byla roku 1996. Nelze ovšem než varovat před jistou jeho syrovostí. Nejděsněji pak asi utkví sekvence, ve které hlavní hrdina (rozhlasový demagog amerického původu ve službách Adolfa Hitlera) navštíví již před drtivým pádem Německa rodiče milované ženy Helgy (která bohužel zmizela na východní frontě).

Přichází za tchánem vlastně jen proto, že si tohoto nacistického policejního náčelníka oblíbil. Hrávali spolu šachy. Ale čeká jej šok, když je zaskočen jeho zpovědí. Náhle zví, že prý jej připravil o dceru, která měla spíš náležet nějakému německému důstojníkovi.
„Ale byla s tebou šťastná,“ řekl.
„Doufám,“ řekl jsem.
„O to víc tě nenávidím,“ řekl. „Štěstí nemá ve válce co dělat.“ (překlad Zbyněk Ryba)
Tchán se zeti Campbellovi navíc přizná, že se pokoušel najít důkaz o jeho práci pro Spojence. Následuje střih a my čteme brutální reportáž otištěnou údajně v jakémsi americkém erotickém časopise. Líčí detailně mnohonásobné věšení tohoto policejního náčelníka na jeho vlastní třešni. Autor článku Westlake u popravy (blížící se lynči), zdá se, byl a konstatuje, že katové dozajista ani netušili, koho likvidují, ale jen se chtěli mstít se s koncem války na komkoli „důležitém“.
Pokud bychom na tomto místě románu vyškrtli pár vět, byla by Matka noc použitelná i jako školní četba, jsem si jist, a to navíc poutavá. S nadsázkou, ve zkratce kniha přiblíží samu podstatu nacismu. Ano, známe mnohé realističtější knihy na totéž téma, ale také Vonnegut je působivý. Byť... Některá jeho naučení jsou jistě diskutabilní.
Anebo snad je špionáž opravdu nejúčelnější sama sobě, jak z textu vyplývá?
A vskutku ji agenti provozují přečasto i ze skrytě iracionálních důvodů?
O co v Matce noci vlastně jde?
Campbell, původně apolitický spisovatel, žije v Říši od svých dětských let, byť je z USA. Těsně před vypuknutím války je zverbován americkou tajnou službou. Je současně i zaměstnanec Hitlerova ministerstva propagandy a obdrží tajný úkol, který se má stát nakonec jeho životním posláním. A to?
Své štvavé, protispojenecké řeči v rozhlase musí prokládat nenápadnými pauzami, zakuckáními, zívnutími a smrknutími. Američané z toho dekódují různá sdělení. Ale jsou tyto zprávy opravdu tak podstatné pro porážku Německa? Otázka!
Šokující finální odhalení je, že principu za oceánem roky nerozuměli víc než tři muži, a to včetně Franklina Delano Roosevelta, číhajícího u vlastního rozhlasového svého aparátu, zatímco ve Státech žijící Campbellovi rodiče umírají s tím, že syn zradil vlast.
Aby Campbell mohl z Berlína vysílat, musí si ovšem udržet důvěru Josepha Goebbelse, Hitlera i ostatních pohlavárů Říše. Na tom i permanentně pracuje, a to pomalu tak pilně jako (Bonselsova) včelka Mája, takže přínos jeho konspirační činnosti se stane zanedbatelným!
Přesvědčivý, agilní agitátor a moderátor Campbell poskytne Říši přesmíru užitku, když se neumí naprosto zastavit a nenajde správnou míru. Byť on sám ani nezná zakódovaný obsah vlastních vysílání.
Matka noc ovšem předestírá i další (diskutabilní) myšlenky.
Například tu, že si každý inteligentní člověk vybírá vlastní osud sám. Většinou. Kurt Vonnegut to i věrohodně předvádí a nezapomíná ani na lidi s opačným znaménkem, a tedy kráčejících jak stádo na popravu. Už v titulu jedné z prvních kapitol je nazývá briketami.
Campbell ovšem žádnou laxní briketou není. Právě že ne. Nikoli, shořet netouží. A je (naštěstí?) nakonec aktivní až tak, že se léta po válce sám vydá Izraeli.
A když sám důstojník, který ho kdysi naverboval (ve filmu John Goodman), opět zasáhne jako deus ex machina, volí Campbell místo úniku do USA sebevraždu oběšením.
V čem vlastně tkvěl jeho problém?
Ne v tom, že by v sobě (a v srdci Třetí říše) potlačil přirozenou inteligenci, kterou mnozí nacisté postrádali (názorné předvedení Eichmannovy tuposti), ale v tom, že se až moc přizpůsobil roli. Uhnětl tak sám ze sebe jakousi groteskní figurku, která paradoxně připomíná i pozdější prosťáčky z knih Jerzy Kosinského (Byl jsem při tom), Winstona Grooma (Forrest Gump) a Jonase Jonassona (Stoletý stařík, který vylezl oknem a zmizel).

***
Důležitým prvkem Matky noci je však i přehánění, a když si Campbell konečně uvědomí zrůdný dosah své vlastní činnosti (na svět) a jeho nepoměr s tím, co je do vysílání vkódováno, začne do určité míry sám sebe parodovat. A zkouší, kam až beztrestně dojde. Přehání, riskuje a vytvoří dokonce osobně propagační nacistické logo, které však schválně nakreslí polopaticky přehnaně. Pak už jen čeká.
Nic se mu nestane. Vše je přijímáno. Nadšeně. Neexistuje lepší metaforické znázornění vlivu fanatismu v literatuře než v Matce noci. Vonnegut stvořil frašku a současně parodii na špionážní žánr, ale parodii natolik mazanou a tak mistrně zasazenou do historických kulis, až to parodie už není.
Slabým bodem nápadu ovšem zůstává přímo ústřední myšlenka s kódy, vkládanými do toku brutální propagandy, chrlené do světa. Jest to dobrý vtip, ale fungoval by skutečně? A v reálu? A prakticky? A pokud ano, jak dlouho? Ani Vonnegut tu ostatně smysl nevidí a zdůrazní (právě) zvláštní samoúčelnost špionáže a její pohádku. Ve výsledku tak příběh dělá dojem, jako by většinu demagogie za války Němcům do hlavy vlastně lila sama americká tajná služba, a to skrz Campbella „Horlivého“.
Aby Vonnegut oslovil maximum čtenářů, snaží se je však i sám získat jako demagog, takže Matku noc sepsal i jako zamilovaný román. Campbell a jeho žena si tu vytvářejí vlastní, skrytý mikrosvět a natolik se nechají pohltit láskou doma, až jim je jedno, co dělají v práci. Ano, a i tak to v Německu fungovalo.
Trochu samoúčelným se mi oproti tomu zdá být motiv mladší sestry Campbellovy manželky, kterou ve filmu hraje mladá Kirsten Dunstová.
Autor ten motiv do knihy možná umístil i s pomyšlením na (tehdejší) úspěch románu Lolita (1955) a snad jen proto, aby mohlo dotyčné teprve desetileté děvče hrdinovi v říci, že ho miluje. Respektive: Sní o tom, jak je svou vlastní starší sestrou (Helgou).
A Campbellovou ženou.
Ta ovšem opravdu mizí na Krymu a jen zdánlivý její návrat se postará o jeden z největších šoků knihy (omlouvám se za toto vyzrazení).
Vraťme se však až do německého dětství mladší z obou sester. Jen ona vyslovila tehdy v souvislosti s Campbellem slovo špión, takže se jí začal vyhýbat; ale došlo k oné osudové návštěvě u tchána (před apokalypsou) a hrdina dostává od otce své ženy poslední úkol. Jaký? Zabít nehezkého jezevčíka této mladší z jeho dcer.
Právě vylíčením oné „drobné popravy“ pak autor v geniální metafoře předvádí hned několik přístupů tehdejších Němců k zabíjení.
„Ne, nemám toho psa ráda. Mám s ním jen soucit,“ říká budoucí Campbellova partnerka (zatím desetiletá) a taktéž budoucí ruská špiónka s oním psem v klíně.

***
Vonnegut napsal velmi věrohodnou, i když obsahuje hned několik fatálních náhod, ale taky život jsou přece náhody. Jednou takovou stává se ostatně už prvé Campbellovo setkání s americkým verbířem na lavičce v parku, toto setkání jak z Grahama Greena. Další náhodou pak je i moment, v němž - po letech nenápadného života v New Yorku - spontánně vyřeže šachovou hru a - stejně náhodně - navštíví souseda.
Tím je zakuklený ruský špión.
Nepravděpodobné? Jistě. Ale... Právě podobnými kousky nás Někdo Nahoře občas častuje a „život je absurdní, tak je vždycky naděje,“ jak utěšoval zmiňovaný Greene.

***
A osobně mě Matka noc poučila minimálně o tom, že máme být opatrní, pokud předstíráme, kým jsme, neboť se lehce může stát, že se staneme tím, co jsme předstírali, že jsme. Například?
Veselými klauny.
Či zábavnými demagogy.
Třeba v Hitlerově rádiu.

A dovětek?

Režisér a scenárista Petr Zelenka ve své monografii o Vonnegutovi (1992) věnoval Matce noci pět stran vč. několika ukázek, které sám přeložil.
Ne, to není moc - a znovu jsem jeho kapitolu pročetl teprve po napsání tohoto článku.
Autor mj. upozorňuje, že Vonnegut svého hrdinu pojmenoval podle známého redaktora sci-fi časopisu Astounding Johna W. Campbella, Jr. (1910-1971), který kdysi odmítl jeho povídky. Dodává, že právě v Matce noci Vonnegut prvně užil pověstnou větu „haj hou“. I Zelenka místně akcentuje hrdinův dialog s tchánem a zběhle si navíc všímá, že většina figur v knize projde třemi zvraty, z nichž všechny jsou absurdní.
A proč se vlastně pan Campbell ve finále zabíjí? ptá se Petr Zelenka.
Opravdu proto, že se před světem nelze ukrýt „ani v kůži schizofrenika“?
Tak odpovídá, ale jde spíš o drobné přeřeknutí. Campbell totiž páchá sebevraždu z jiných důvodů, a to s vědomím, že nakonec vždycky budeme tím, čím se být jevíme, a ne tím, kdo opravdu jsme.

***
Tato kniha,“ praví ostatně už úvod, „je věnována H. W. Campbellovi, Jr., muži, který sloužil zlu příliš otevřeně a příliš skrytě dobru, zločinu jeho doby.
A my tuto knihu můžete dnes číst i třeba zoufalí a v temnotách, ale zrovna tak klidní a snad i zachráněni.


Vonnegut Kurt, Matka noc
Nakladatelství Argo, 2008
Fotografie obálky: www.kosmas.cz

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2893 s