Tři hlavní hrdinky knihy, tedy sestry Olina, Blanka a Kristýna, se spolu se svými čtyřmi dětmi, domácím mazlíčkem a iPadem ocitají v sedmimístném Volvu XC, kterým odjíždějí na narozeninovou oslavu svého otce. Již po krátkém úseku cesty je však všem jasné, že tohle rozhodně nebude klidná jízda.

Cestování se již od začátku nese v ne zrovna idylickém duchu, při kterém vyplouvají na povrch nepěkné pravdy o vzájemných sesterských vztazích a názory na své způsoby života. Že by nejstarší Olina byla přece jen sebestřednou rozmazlující matkou? Blanka vždy snažící se tvářit jako hlavní záštita rodiny; jaká je však pravda? Co je za vztahem vegetariánky Kristýny a ženatého muže? Sestry vzpomínají na své dětské zážitky a dávné sny, atmosféra se stává stále neklidnější a nepříjemnější. A to ani jeden z pasažérů auta netuší, že ukrytá tajemství na ně čekají i na narozeninové oslavě.

Přejde do koupelny a trošku si přečistí zuby, jen proto, že jde ven, jinak samozřejmě ví, že čistit si zuby před snídaní je k ničemu a pitomost, a jasně, že si je vyčistí, až přijdou z kavárny, znovu, učeše si rychle vlasy a trochu je nalakuje, lesk na rty, šáteček a náramek, jde se obout, Oliver tam už sedí v botách a bundě, ale bohužel bez mikiny, Olga v duchu rychle rozhodne, že ne, neřekne mu to, na tu chvilku cestou do kavárny to nevadí, zas taková zima tam není, ona už nemá náladu na další scénu, která by prostě rozhodně nastala, jako kdyby vzít si na sebe mikinu byl nejhorší trest, každý ráno před školkou to samý přemlouvání, jak u blbejch. (strana 17)

Petra Soukupová je v současnosti České republiky považována za jednu z nejúspěšnějších spisovatelek, jméno si vydobyla především díky svému povídkovému souboru Zmizet, který mimo obrovský úspěch u čtenářstva získal i prestižní ocenění Magnesia Litera. Vyjma již zmiňované stylistiky a ponurého podání svých příběhů vyniká Petra i tím, s jakou přesností dokáže vystihnout lidské osudy.

Ač jsem se ze začátku (inu, vlastně to byla více jak polovina knihy) prala s formulací textu, nemohla se přenést přes předlouhá souvětí - jež mi připomínala nezáživný styl Bohumila Hrabala -, toto jí odepřít nedokážu; postavy, respektive jejich životní příběhy, jsou podány velice zdatně a občas jsem i věřila, že postavy jsou živé. Občas, jak praví anotace, jsem si vskutku připadala jako další z členů cestovatelů zimní krajinou.

Jak jest již zmíněno, Pod sněhem není knihou šťastnou. Děj je prostý a odehrává se pouhý den, i v něm se však odehrává tolika věcí a otiskuje se tolik lidských pocitů. Kapitoly klasicky stylizované er-formou jsou několikrát protnuty částmi ich-forem s myšlenkami sester, rodičů, i dětí, kteří přemítají nad tím, jak se všechno mohlo stát tak, jak se stalo, a veškeré dialogy – ať už jen ty vnitřní, kdy se protagonista rozhoduje, zda své myšlenky vyslovit či nikoliv, tak i ty skutečné – na nás působí deprimovaně a stísněně.

373 stran plných zoufalství a skrytých hádek nám nedá možnost uvažovat o knize jako dílu fikčního světa. Ani po dočtení vlastně nevíme, jak příběh těchto tří ztraumatizovaných sester a jejich nenaplněných ambicí dopadne. Vydařený román o každodenních počinech, který nás nenechá chladnými.
 
Pod sněhem
Autor: Petra Soukupová
Nakladatelství: Host, 2015
Počet stran: 373
Vazba: pevná
 

Více informací o knize na stránkách nakladatelství Host