Kapitola druhá: Za dveřmi
Svět je plný očí a milenci lásku rádi vystavují. Je to jejím znakem a milenci bývají i vzrušenější, když mají svědka. Ale to je láska. Sex, ten chce naopak být skrytý.
Ještě ale k té lásce. Jednou si přivedla i kamarádku a pak se s NÍM před ní políbila. A kamarádce to možná stačilo, možná ne. &Sla. Snad za svým klukem, kdopak ví. Nebo i sama kamarádka zůstala, ale myslela na Joriku a jejího přítele. Když se k ránu budila, i se hladila, "ale lepší je stejně starý kluk, " říkala si. "Hrdina Stmívání, ha ha..."
Ale to jsme se dostali za nepatřičné dveře, jsme v bytě X. Jorika a její přítel a to, že ji OPRAVDU miluje, poznala z toho, že na ni za dveřmi hned neskočil a nestrhal džíny a triko, ale miloval Joriku i tak celým srdcem.
Chtěla akt oddálit. Ráda si povídala. Nebyl sice Brad Pitt, ale oblíbila si jej, i když naším osudem nebývá ani tak náš mozek jako vzhled.
Kapitola třetí: Zase po čase
Vidíte, ani nevíme, jak dlouho se scházeli. Dost možná rok nevinně. A pak rok co rok "vinně". Jsme tak špatní, že ani nevíme, kdy se poprvé milovali, ale víme, že poprvé. A že se políbili tam a tam.
Jednou, hodně dní, týdnů, měsíců a let už uplynulo, zase byli v bytě X. Jorika i zamilovaná. On taky. Už byl večer, vládlo šero a jednoduše seděli na kraji lůžka, on ji pusinkoval. "Závidím někdy tvému synovi, jak mu povídáš a čteš."
"Měl bych víc!"
"Chtěla bych být na jeho místě."
"Mezi muži a ženami však vzplává vášeň."
"Ano. I tu potřebuji," přitakala Jorika. "Tak co s tím uděláme?"
"Tak co s tím uděláme je klišé. Otázka z filmů a slova jsou náhodné nálepky."
Líbali se na ústa a to lidi spojovalo. Jeho prsty ji tiskly v pase. Dotýkaly se jejího těla. Vzal ruku Joriky X a položil si ji na místo, kde ho to vzrušovalo. "Abys měla dokázané, že na mne funguješ."
Koneckonců to nebylo proti její mysli, ale jsme takoví, že ani nevíme, zda se víc svlékala sama nebo jí to dělal a pomáhal on.
Vlastně to však nedělali poprvé a my vám poprvé odepřeli (to nelze popsat).
Už to je po několikáté a... "Nebudeš říkat rodičům a ani nikomu, co jsme dělali?" ptal se.
"Nebudu, asi nebudu."
"Člověk se pak trochu bojí. Víš?"
"A já myslela, že se nebojíš ničeho. Opustím tě."
"Možná se opustíme tak jako tak, ale já tomu nevěřím a nikdy neuvěřím, Joriko, a ty tomu teď přeci taky nevěříš."
"Ne."
Už neměla na sobě skoro nic, ale v hlavě toho měla spoustu. Když se kdysi mazlili poprvé, byla nahá, ale dnes to bylo nemravnější, anžto měla černé punčochy a přes ty punčochy (náročnost!) boty skoro ke kolenům, boty, které kupovaly s tou kamarádkou.
"Pokud mě miluješ, nezáleží ale na botách!"
"Ne, to ne, ale je stejně zajímavé, že některé ženské na botách ujíždějí. Čím to, Joriko, nevíš to?" škádlil.
"Boty jsou hezký, ale netřeba brát si je do postele."
"Až na výjimky?"
"Až na výjimky."
Hladil ji. Joriku pokaždé překvapovalo, že je na pohled (a většinu času) něžný tvor, v takové chvíli však "pro změnu" vášnivý. Se spoustou síly. Čím to?
Miloval nejvíc na světě ji. Miloval ji dokonale. Nedržel Joriku jenom za boty, ale každopádně si ověřoval, nakolik se jí zamlouvá, co zrovna dělají, a někdy mu odpovídala. Taky ho milovala něžně, ale ta představa, že jen trochu méně pevná postel... by už spadla, se Jorice líbila.
A co ještě je zvláštní?
Když někoho opravdu milujeme (a on ji miloval), můžeme to udělat hodněkrát.
"I jednou až třikrát ale stačí," řekla. "A víš, co se mi líbí?"
"Tobě se líbí, že mi záleží na tvém orgasmu."
„Ne. Mně se líbí, že ty si to všechno neumíš jenom napsat.“

ZDroj obrázku: pixabay.com