Jistě – zdaleka ne pro každý film platí, že „čím starší tím lepší.“ Ale jsou výjimky, opravdová filmová klasika, kterou by měla i dnešní spěchající generace mladých lidí poznat. Ale musí k tomu dozrát sama, nikdo – kromě sítě filmových klubů – ji k tomu nepřivede, protože o filmové výchově ve školách se už léta jen žvaní a „skutek utek.“ Své nezastupitelné místo má zde televize – ale výběr skutečně kvalitních titulů je zcela nahodilý a chaotický a řada vážnějších titulů by si zasloužila zasvěcený lektorský úvod. Takto je televizní program pln do nekonečna omílaných banalit, blbostí a komerce a najít v něm skutečné umělecké dílo je pro málo znalého diváka téměř nemožné.

Proč tento úvod? Protože vedle skutečných děl filmového umění z dílny třeba Felliniho, Bergmana, Pasoliniho či Kurosawy, které se sporadicky na obrazovce objevují, je celá skupina děl, které sice nepatří k vrcholům uměleckého snažení, ale mají stále co říci a mohou diváka překvapit a přinést mu divácký zážitek. Právě sem patří prvotina režiséra Vladimíra Čecha DIVÁ BÁRA z roku 1949, natočená podle známé povídky Boženy Němcové. Pro titulní roli si režisér vybral absolventku brněnské konzervatoře Vlastu Fialovou, jejíž mladistvá krása dodala postavě Báry přesvědčivost a opravdovost. Vitální venkovská dívka přivádí svými kousky do varu celou vesnici. Mezi pověrčivými vesničany se o dceři obecního pastýře vyprávějí podivné věci, především o „nadpřirozených“ okolnostech jejího narození. Když se pokusí kuriózním způsobem pomoci své kamarádce Elišce (Jana Dítětová) zbavit se vtíravého nápadníka (Jan Pivec), trpělivost zaostalých vesničanů přeteče a Bára málem přijde o život. Ještěže se v poslední chvíli objeví tajemný myslivec (Roman Vrchota)… V téměř pohádkově (nebo lépe baladicky) pojatém snímku najdete silnou a dodnes působivou linii o předsudcích, tmářství, zlobě a nenávisti vůči všemu, co se odlišuje od běžného průměru a zakořeněných zvyků. Lze zde najít obecnější výpověď o intoleranci, která je potencionálně skryta v každém z nás. Film je varováním před honbou na člověka, který se svými vlastnostmi a chováním odlišuje od přijímaného průměru. Jako by tím film předjímal i pozdější „hony na čarodějnice“ v gottwaldovsko-stalinských procesech.

Za zmínku stojí i to, že film je jediným dochovaným filmovým svědectvím jak vypadala někdejší vesnice Hůrky poblíž šumavského jezera Laka, vesnice, kterou při vzniku pohraničního pásma tehdejší mocipáni nejprve vystěhovali, nechali zpustnout a armáda ji pak úplně zlikvidovala. Film zaznamenal mimořádný ohlas v kinech jak u nás tak i v zahraničí (především v Latinské Americe a v Sovětském svazu). Režisér Vladimír Čech (1914-1992) si s ním nasadil laťku nesmírně vysoko a ve své další poměrně bohaté tvorbě se mu ji nikdy překonat nepodařilo. Z jeho filmů si připomeňme alespoň válečné drama ČERNÝ PRAPOR, trojici detektivek se slovem ALIBI v titulku či drama z heydrichiády KLÍČ. Po roce 1970 se zcela zaprodal normalizačnímu vedení kinematografie, což z průměru vedlo až k tendenčním, dnes těžko sledovatelným agitkám.