Můžete se dočíst, že jedním z prvních filmů bylo SLNKO V SIETI &Stefana Uhera, jiní jdou až k Vláčilově HOLUBICI a většina zapomíná třeba na trochu přeexponovaný debut Čestmíra Mlíkovského OKURKOVÝ HRDINA. Shodneme se ale na tom, že průlomovými díly v kinech (a v myslích diváků) byl Formanův KONKURS a ČERNÝ PETR, v dokumentech pak Chytilové PYTEL BLECH. A pak také film, na který mnohdy – neprávem – zapomínáme – KŘIK Jaromila Jireše natočený v roce 1963.

Každý ze jmenovaných autorů byl od počátku jiný. Forman byl vtipný místy až sarkastický, Chytilová zase dokázala jít za svou pravdou tvrdě a nekompromisně. Jireš se nebál být poetický (vzpomeňme na jeho povídku ROMANCE z PERLIČEK NA DNĚ). „KŘIK i ROMANCE mu zjednaly pověst romantika, jenž svět kolem sebe vnímá raději tykadly svých smyslů než očima skeptického rozumu,“ napsal Jan Žalman (vlastním jménem Antonín Novák).

Vedle debutů Chytilové či Formana byl KŘIK možná námětově skromnější a výrazově jednodušší ale přesto upřímný a svěží. Do českého filmu vnesl tolik potřebnou autentičnost, opravdovost a upřímnost. Během jednoho dne v něm – podle námětu Ludvíka Aškenázyho - sledujeme peripetie mladého manželství. Opravář televizorů Slávek (Josef Abrhám) odváží ráno svoji ženu Ivanu (neherečka Eva Límanová) do porodnice a pak jde za svojí prací. Setkává se s řadou lidí a zákazníků a přitom je v myšlenkách u své ženy. V napětí, vyvolaném čekáním na narození potomka, citlivě a nově vnímá věci, lidi a události kolem sebe. Jeho vzpomínky na dosavadní manželský život se prolínají s reminiscencemi mladé rodičky. Oba tak v jakémsi zjitření smyslů prožívají vše co se okolo nich děje, poddávají se impresivním vjemům a náladovosti chvil. Pro někoho nic víc. Pro citlivého diváka naprostá pravdivost vidění, poetický pohled na svět spjatý s postupy tehdy módního cinema-vérité, filmu-pravdy. Však také Jirešův styl byl srovnáván s Agnes Vardovou a jejím filmem CLÉO OD PĚTI DO SEDMI. U Vardové čeká populární zpěvačka na lékařský verdikt, u Jireše manžel na narození dítěte; Vardové film se odehrává v rozmezí dvou hodin, Jirešův v průběhu jednoho dne. Přitom oběma filmařům se podařilo do filmu „vtáhnout“ realitu všedního dne a ozvláštnit ji individuálním pohledem. V Křiku stojí za zmínku černobílá kamera Jaroslava Kučery, pro dnešního diváka možná „normální“, ale v době vzniku filmu nekonvenční: dynamická, nervní, v mnoha záběrech subjektivní (pražské ulice pohledem Slávka). Jak napsal Jacek Dziduszko: „Jireš obratně pracuje s dynamickým střihem, dlouhé záběry prokládá zastavením obrazu a do většiny rolí, pro realističtější vyznění, obsadil neherce. I po letech film vypadá jako nedávno natočený, vždyť "avantgarda nestárne".

Jirešův KŘIK na první pohled jakoby klouzal po povrchu reality – přesto po jeho zhlédnutí se vám vryje do paměti a jakýmsi zázrakem tam zůstane. Nemůže být nikdy zapomenut.
Foto: fdb.cz, web.nfa.cz, bonjourtristesse.net, hawkmenblues.blogspot.com