A potom jsem se snažila na Fern už nikdy nemyslet. V době, než jsem odešla na vysokou, jsem se k tomuto cíli přiblížila překvapivě blízko. Stalo se to přece tak dávno. Byla jsem úplně malá. Bez ní jsem prožila víc let než s ní a většinu těch roků, co jsme byly spolu, si beztak nepamatuju.

Z domova jsem odešla jako poslední z dětí. I když se máma smířila s tím nesmyslem, že jedu studovat do jiného státu, během prvního roku zněla po telefonu zoufale. Kdybych odjela na prázdniny domů, ztratila bych kvůli bydlišti v jiném státě nárok na nižší školné v druhém ročníku, a tak jsem zůstala v Davisu. 

Máma s tátou mě přijeli v červenci navštívit. "Ještě že je tu jen suché horko, a ne parno jako v prádelně," opakovali pořád, což je do chvíle, kdy teploměr vystoupá bezmála ke čtyřicítce, jen plané tlachání. Když jsme jezdili po kampusu, míjeli jsme nevědomky dějiště onoho požáru. Teď už byla laboratoř zase plně funkční.