Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 23.5.2017, svátek má Vladimír 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1753
Publikovaných článků: 12108
Komentářů: 10712


Měření



ROBERT SCHUMANN: HUDBA PRO KLÁRU – román Elizabeth Subercaseauxové

17.09.2015   Stanislav Polauf   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Osud geniálního skladatele Roberta Schumanna a jeho životní lásky Kláry, rozené Wieckové. Po přečtení knihy byste to možná otočili – Osud geniální pianistky Kláry Schumannové a jejího manžela skladatele Roberta Schumanna. Příběh napsaný pravnučkou Kláry a Roberta Schumannových  je podle recenzentů „dojemně krásný příběh velké lásky a nadání hudbě…“ případně „román o vášni, šílenství a hudbě…“ 

Životopisné romány o velkých osobnostech ať již dějin či umění musí splňovat několik základních požadavků. Musí být pravdivé v detailech géniova života a doby, v níž žil či tvořil. Proto musí autor prostudovat velké množství materiálu a vybrat z něj ty nejpodstatnější a nejcharakterističtější rysy. Román musí být ale také poutavý a vzbuzovat zájem čtenáře po každé stránce. Přitom život významných veličin nebývá vždy bouřlivý a nemusí být plný skandálů a senzací. A měl by také přinést něco nového, podívat se na život titulního hrdiny či hrdinky novýma očima, z jiného úhlu než bývá obvykle prezentován.

Když se ponoříte do románu ze světa Schumannových dočkáte se splnění řady zmíněných požadavků. Jak Klára tak i Robert jsou představeni opravdu plnohodnotně, máte před očima přesně popsané charaktery i přesně vystiženou dobu, v níž žili. Je to pohled dokonce dvojí – autorka volí jak vlastní vyprávění Roberta, který se již léčí na psychiatrii a prolíná ho s vyprávěním asi osmdesátileté vzpomínající Kláry. Obojí se často vzájemně protíná, takže máte možnost se na jednu událost podívat dvojíma očima, dvojím metrem a doplnit si tak svůj pohled. Postavy jsou plné života, vyvstanou před očima jako svébytné osobnosti, s nimiž budete zajisté soucítit.

Zatímco však vzpomínky Roberta jsou již zakaleny psychickým onemocněním, Klářiny jsou zase poznamenány věkovým odstupem od doby jejich společného života. Zatímco Robert, kromě chvil, kdy je „mimo“, žije hudbou a jeho mysl je plná lásky k ženě, kterou stále čeká a která do sanatoria  nepřichází, Klářiny vzpomínky zahrnují mnohem širší paletu vztahů i zážitků. I to je jedním z důvodů proč budete mít dojem, že román je spíše o Kláře nežli o Robertovi.

Když se ti dva poprvé setkali v domě jejího otce, kam Robert přišel jak žák, bylo Kláře třináct a Robertovi o devět let více. Šlo o osudové setkání a o lásku na první pohled. Lásku, která musela překonat tvrdou nenávist Klářina otce, který dělal vše možné i nemožné, aby vztahu zabránil. A také láska, která vydržela i přes nepřízeň osudu a dala manželům Kláře osm dětí.  Tuto vzájemnou lásku a oddanost z románu cítíte.

Pak je zde druhá láska – láska k hudbě, která je pro oba příznačná.  Do děje vstupují všechny osobnosti tehdejšího života, od hudebníků jako Paganini, Mendelsohn, Schubert, Liszt, Brahms, Chopin přes nesmrtelné literáty Goetheho, Heineho, George Sandovou a mnoho dalších. A také procházete s autorkou místy, kde jednak, často se stěhující Schumannovi žili nebo kde Klára koncertovala – ať je to již Paříž, Vídeň, Praha, Petrohrad či Moskva.


Ilustrační foto z televizní incenace Evy Sadkové MĚSÍČNÍ TÓNINA - viz text v závěru. Na obr. Viktor Preiss jako Robert Schumann a Jana Preissová jako Klára Wiecková.

Při čtení románu – alespoň pro mne – jsou velmi přesvědčivé všechny pasáže, týkající se vzájemného láskyplného vztahu obou hudebních velikánů, tady můžeme mluvit až o milostném románu, v němž vztah je poznamenán dobou i osudem. Tyto osobní vztahy tak trochu zastiňují události z koncertního života – jak úspěšné a obdivované Kláry tak často zneuznaného Roberta, jehož dílo Klára prosazovala,  jak nejlépe mohla. Ale v podobném románu bych očekával ještě jedno vyznání, vyznání lásky k hudbě, něco, co při poslechu děl Roberta Schumanna cítíte, ale co se v záplavě slov se tak trochu ztrácí. Čekáte, že bude popsána inspirace skladatele k jeho dílu, vyplývající nejen z jeho smutného osudu. Přečte si slova Kláry určená dětem(str. 151): „Vše, co váš otec cítil, četl a pozoroval, proměňoval v hudbu. Když četl poezii, vymýšlel k básním hudbu. Sledoval vojenskou přehlídku a složil pochod. Když se probudil v melancholické náladě, vložil svou nostalgii do sonáty. Pozoroval vaše pohyby a úsměvy, zatímco jste si jako malí hráli, a najednou sedl ke klavíru a zahrál krátké skladby inspirované vaší hrou… Zajímavé však je, že o věcech, jež ho inspirovaly, nevěděl, bylo to, jako by mezi realitou a jeho hudbou bylo neviditelné vlákno, které nikdo neviděl, ani on sám.“ Ale to jsou jen slova, skutečný pocit, skutečný prožitek, poznání taje inspirace a následné tvorby, jaký od románu o hudebníkovi čekáte, však hledáte jen obtížně. Skoro souhlasíte s dvěma slovy na obalu knihy, že jde o „stíny vášně.“

Na řadu tak přicházejí otázky. Byl Schumann tak oddán hudbě, že se nervově vyčerpal?  Byl na vině necitlivý přístup lékaře? Nebo si nesl stigma špatného přijetí svých skladeb, které jakoby předcházely svou dobu|? Stavy deprese úzkosti a smutku jsou pro mnoho citlivých umělců běžné. Jak a v čem se promítly do jeho díla a nakolik ta která událost či depresivní sen ovlivnily jeho život?

Těch otázek si jistě položíte mnohem více. Třeba jaký byl vzájemný vztah Roberta s dětmi. Ten svůj Klára rozvádí pečlivě a podrobně. Jak děti nesly odloučení od otce zavřeného v sanatoriu, odkud se již nedostal? A opačně: Proč Klára ani jednou nenavštívila svého milovaného chotě, i když ji od toho lékař odrazoval?

Román Elizaberth Subercaseuxové vychází z pečlivě sbíraných střípků vzpomínek pamětníků a studia materiálů, jemuž se věnovala plné čtyři roky. Je jistě poctivý v náhledu na události té doby i na často až intimní detaily obou svých aktérů. Přesto to není román o hudbě jako takové, ale jen dokonalý životopis lidí, kteří hudbě propadli, kteří ji milovali, skládali a provozovali.  Což však nebrání tomu aby si jej s chutí přečetl každý, kdo má hudbu rád, kdo ji miluje a komu přináší plné uspokojení.

Škoda jen, že román nekončí druhým dílem a smrtí Roberta. Autorka přidala ještě třetí část, v níž se Klára zabývá vzpomínkami na život poté, co ji Robert navždy opustil a kdy se jejím souputníkem stal „přítel rodiny“ Johannes Brahms. Právě pro tuto partii, pro vztah mezi Brahmsem a Klárou je možné konstatovat, že Subercaseauxové román je více o Kláře než o Schumanovi, jehož má v názvu.  A tento Klářin nový vztah – alespoň pro mne – tak trochu ruší dojem z prvních dvou částí a odvádí pozornost čtenáře jinam než bylo zřejmě autorčiným úmyslem, byť možná odpovídá skutečnosti. Je to nový, jiný příběh o (zřejmě nenaplněné) lásce dvou osobností hudebního života. Kniha jistě měla být románem o lásce, ale především o lásce k hudbě, jíž oba umělci obětovali všechno – Klára rodinu, výchovu dětí, domov, Robert zdraví.

„My skladatelé vždy slyšíme hlasy, hlasy andělů i démonů. A kdybychom nebyli schopni oddělit své pocity od toho, co slyšíme, nebyli bychom schopni složit žádnou symfonii.“ Posluchači, zvláště ti bohem nadaní, dokáží tyto „hlasy“ z děl skladatelů také slyšet. Ovšem vtělit je do literatury, do psaného slova je zřejmě úkol nadlidský a nesplnitelný. Takže berme knihu jako inspiraci k dílu velkého Roberta Schumanna a pusťte si některou z jeho skladeb či navštivte koncert, kde budou jeho díla na programu.


Clara Josephine Wieck Schumann (1819 – 1896) byla německá klavírní virtuózka, hudební skladatelka a pedagožka. Od dětství koncertovala v hlavních evropských městech a za krátkou dobu se stala velmi známou interpretkou. Významnou roli v její kariéře sehrál její otec, který jí byl zároveň učitelem a manažerem. Plánoval koncerty, zajišťoval setkání s významnými osobnostmi (Klára koncertovala před takovými osobnostmi, jako byl například Johann Wolfgang Goethe).
Na obr. Klára v roce 1835




Robert Schumann (1810 – 1856) byl významný hudební skladatel evropského romantismu. Rodina ho nutila ke studiu práv, jeho však zajímala hudba. Byl geniálním umělcem a jeho díla jsou uznávaná a hraná do dnes. S Klárou cestovali a vystupovali po celé Evropě před významnými politiky a dalšími vlivnými osobnostmi té doby. Kvůli trvalým problémům s pravou rukou nemohl koncertovat, byl však geniálním skladatelem. Jeho dílo významně ovliňovalo jeho duševní onemocnění.
Na obr. Schumann v roce 1838



 
Nakonec – jako doplněk – si jako filmový fanda nemohu odpustit informaci tom, že příběh Roberta a Kláry Schumanových jste mohli již dvakrát zhlédnout. Televizní adaptaci románu Věry Adlové připravila v roce 1981 režisérka Eva Sadková. Do hlavních rolí snímku MĚSÍČNÍ TÓNINA obsadila Viktora Preisse jako Roberta Schumanna a Janu Preissovou jako Kláru Wickovou. Ve filmu pak osud obou umělců sledoval režisér Peter Schamoni v roce 1983. V jeho filmu JARNÍ SYMFONIE vytvořili hlavní role Nastassa Kinski a Herbert Grönemeyer.  
Informace o Schumannových čerpány z článku Jany Procházkové v generace21.cz.
Fota: ceskatelevize.cz, cs.wikipedia.org, documentamusica.de
******************************************************
ROBERT SCHUMANN: HUDBA PRO KLÁRU
životopisný román Elizabeth Subercaseauxové
Ze španělského originálu přeložila Jana Suchánková.
Vydalo nakladatelství Metafora, spol. s r.o. v Praze roku 2015

 












 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2852 s