Odkdy píšete? Co považujete za své první kloudnější literární dílo?
Někdy ve třetí třídě jsem napsal, ilustroval a sešil dohromady svou první knihu, dobrodružný příběh o mluvícím papouškovi a jeho cestách. Vyrobil jsem ji vnákladu dvou exemplářů, ale ani jeden znich se nedochoval. Těžko říci, jestli to pak byly nejprve mikropovídky, které jsem psal do rubriky Táborový oheň v časopise Mladý svět za studií na gymnáziu v Roudnici nad Labem, nebo delší prózy &Stěně a Dvanácterák. Ty uspěly v letech 1986 a 1987 v trampské soutěži Trapsavec a vyšly v samizdatu, Dvanácterák i v mé první povídkové sbírce Nenalézači pokladů. Až tuhle bych nazval prvním svým kloudnějším literárním dílem.

Není snadné psát, ale možná ještě těžší je knihy diktovat. Mnozí to uměli, ale my asi musíme dodatečně dost škrtat, ne?
To je pravda. Pro mě navíc dost nepříjemná, protože jsem postižen nervosvalovým onemocněním, které postihuje nohy i ruce a spěje k tomu, že dřív či později budu texty opravdu muset jen diktovat, což by mi docela vadilo. Potřebuji text uchopit a pracovat sním. Představte si třeba malíře, jak někomu dává pokyny, kudy vést tahy štětcem. Na druhou stranu se ale technika vyvíjí, klávesnice u počítače jistě bude čím dál míň nezbytná, a než mi ruce odejdou úplně, snad je k psaní již nebudu potřebovat.

Jak jste se, Mirku, dostal k jazykům?
Na gymnáziu. Dnes už nemá smysl vyprávět, že za minulého režimu a že nebylo jen tak, aby kluk na vozíku gymnázium studoval.

Možné to ale bylo.
Soudružka ředitelka to ale v mém případě viděla skepticky a testovala mě zpočátku tím, že jsme měli v budově bez výtahu třídu ve druhém patře. Ale určitě tehdy někde v blázinci scházela klika, protože tu jsem měl já. Na spolužáky. Bez nich a toho, že mě čtyři roky tahali z patra do patra, by má studia skončila dřív, než začala. - Samozřejmě i bez podpory rodičů. Odmítli doporučení, abych nestudoval gymnázium, ale střední školu některého z ústavů pro postižené děti, jak tehdy bylo zvykem. - Měli jsme skvělou profesorku francouzštiny, já si ji okamžitě zamiloval. Jak francouzštinu i Francii, tak pedagožku, a možná si trochu oblíbila i ona mě, protože mi kdoví odkud půjčovala francouzské noviny, časopisy a knihy. Nezkoušejte za podobných okolností začít překládat.

Proč ale nejvíc science fiction?
Pročetl jsem se k tomu. Od chvíle, kdy jsem se číst naučil, čtu rád a brzy jsem kromě pohádek začal s Foglarem, Mayem a Setonem. V deseti jsem měl přečtené Tři mušketýrya vstřebával verneovky. Taky jsem měl a mám strašně rád filmy Karla Zemana Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Na kometě a Baron Prášil; ten hlavně. - Časem mi ale k srdci přirostly i knížky Karla Čapka, bratrů Strugackých, od Londona a Farley Mowata. Mezi oblíbenými přibývala sci-fi a fantasy. Tolkien, Robert Howard, Asimov, Bradbury, Neff, Douglas Adams, TerryPratchett, Poul Anderson.

A dostal jste se mezi fanoušky fantastiky, tzv. fandom?
Ano. To se však musím vrátit k francouzštině do let osmdesátých, kdy Jarda Olša, dnes vyslanec na Filipínách, připravoval zahraniční povídky pro neoficiální Ikarii. Nešlo o samizdat, ale vycházela v šedé zóně co tiskovina pro vnitřní potřebu u jedné organizace Svazarmu. Olša sháněl někoho, kdo přeloží v Číně zakázanou sci-fi přeloženou už do francouzštiny, a tehdejší jeho přítelkyně se náhodou zeptala kamarádky, což byla moje sestra. A tak jsem se setkal s českým fandomem a povídku přeložil.

Stála za to?
Ne. Je neuvěřitelně naivní. Ale měla sladkou příchuť zakázaného ovoce. S Ikarií jsem zůstal v kontaktu, a když se po revoluci stala profesionálním měsíčníkem, nabídli mi, abych pro ni překládal. Ta spolupráce trvala do roku 2010 a skončila teprve v době, kdy majitel časopis zastavil. Připadá mi komické, že mi tam vyšlo padesát překladů z angličtiny a ani jediný z francouzštiny. Ta čínská próza zůstala první i poslední sci-fi, kterou já překládal z toho jazyka.

A jak jste pronikl mezi své tábornické kamarády?
Mezi ty jsem se takřka narodil. Dřív, než jsem začal chodit do školy, jsem začal jezdit do Krušných hor na boudu, kterou tam postavil strejda s kamarády. Osada Dlouhá louka. Dni tam strávené se pro mě stávaly obrovským zážitkem i dobrodružstvím. - Představte si chatu bez elektřiny, po večerech se svítí petrolejkou, pro vodu se chodíte do lesa do studánky, před chatou totem, ohniště. První táborák v životě jsem zažil tam. Někdo si třeba pomyslí, že to pro mě byl krásné útěky z tehdejší reality života invalidního kluka, ale jezdil bych tam stejně nadšeně, kdybych byl zdravý jako řípa; občas se tam vypravím ještě dnes, i když městečko z rekreačních domků nemá už s osadou mého dětství nic společného. Ale krušnohorské lesy a planiny mi učarovaly napořád. Dá se říct, že všechno, co jsem zatím napsal, se v Krušnohoří tak či onak odehrává. - Netvrdím, že se nic dalšího nepřihodí jinde, zvlášť když jsem si po přesídlení do Plzně zamiloval horní Berounku, Manětínsko a trať bezdružické lokálky, ale pro Krušné hory mi v srdci navždy zůstane kus místa.

Jenže příběhy jsou hlavně o lidech.
Jistě, a svět kamarádů trempů pro mě celý život hodně znamenal i znamená. Při zabydlování v Plzni mi ohromným způsobem pomohli. Začal mi díky nim úplně nový život vč. toho, že se naplno mohu věnovat psaní. Za těch deset let v Plzni mi vyšlo sedm knížek a potkal jsem svou ženu Hanku, člověka, o kterém se mi ani nesnilo. Jenže to už není o kamarádství, ale o lásce a soukromí.

Co všechno jste už překládal a čeho si považujete?
Kromě padesáti povídek pro Ikarii a dalších pro jiné časopisy (Pevnost, XB-1) jsem překládal knihy, většinou zase science fiction, ale i horory, z nichž stojí za zmínku antologie Hlas krve (1996) sestavená Ivanem Adamovičem. Dokonce jsem přeložil jeden detektivní román P. D. Jamesové, ale pro něj už pěkných pár let marně hledám nakladatele. Ze sci-fi vzpomínám rád na Muže v labyrintu Roberta Silverberga (1992), Odysseu na Marsu Stanley Weinbauma (1992), Minority Report Philipa Dicka (2002) a postkyberpunkovou antologii Singularity (2009) či sbírku Henry Kuttnera Roboti nemají ocas (2010).Tu jsem překládal s potěšením a zároveň pocitem ztráty motivace.

A pohnutky ke změně?
Tak nějak se nastřádaly, našlo by se jich víc. Čím dál víc mě lákalo vyprávět vlastní příběhy. Tou dobou jsem měl vydané tři sbírky vlastních povídek Claim, Kanady pro vílu a Ukrutně blízká setkání a pracoval na prvním románu, který loni vyšel pod názvem Vlčí pouto s podtitulem Pikareskní román o Bohu a jeho smyslu pro humor.

Dá se charakterizovat ještě lépe?
Určitě jako příběh o sudetském zmaru, uhrančivé krušnohorské krajině a pevném poutu kamarádství. Psaný je v první osobě. Vypráví takový grázlík. Vede partu dospívajících, až za hranou zákona operující kluků. V krušnohorských lesích potkají tajemnou dívku, která tvrdí, že je na útěku z domova. A když poznají, před čím utíká doopravdy, je pro všechny zatraceně pozdě.

Více neprozradíme?
Ne, a pokud vím, pořád lze knihu koupit, i když jen v některých knihkupectvích, v Plzni například na Bílém nároží ve Valhalle (rohu Prešovské a Sadů Pětatřicátníků), ve WZ v Gerská 15 v podloubí pod Penny, v Kosmasu na Borských polích, u Dobrovského v obchodním centru na Rokycanské a v obchůdku Liman Sport, Slovanská 31.

Možná jste často doma: Jaký máte vztah k rozhlasu, televizi a filmu?
K filmu a divadlu jednoznačně dobrý. Věci si řadím spíš podle toho, o jaký jde příběh, a dokážu si představit, že strávím večer u rádia či televize. Ale zvlášť jako televizní divák se často ocitám na hranici nepoužitelnosti. Jak to? Když mi zapnete televizi a budou vysílat některý z nekonečných seriálů, můžete se vsadit, že nejspíš neuhodnu, který sleduji. Tím se nechlubím, ale ani mi nepřipadá, že bych o něco přicházel; prostě to tak je.

A jsou i kvalitní seriály!
Ze všech jsem ale od začátku do konce dokázal sledovat snad jen Městečko TwinPeaks. To ovšem mělo třicet dílů, což je z dnešního pohledu trapná minisérie. A za třešinku na dortu mé televizní lajdáckosti pokládám rozhovor, který se mnou natočili v ZAKu, když vyšlo Vlčí pouto. Vysílání toho deset minut trvajícího rozhovoru jsem totiž prošvihl a pracně si je pak stahoval z internetu. - Takže asi takovýhle mám vztah ktelevizi.