Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 17.10.2017, svátek má Hedvika 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 1758
Publikovaných článků: 12267
Komentářů: 10738


Měření



O nových povídkách od Munro Sakiho

19.12.2015   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Některé knížky nutí vrátit se k jejich předchůdkyním. I povídky „krutého“ Munra Saki vyšly u nás počínaje rokem 1961 již ve čtyřech výborech vč. letos pořízeného Vola v chryzantémách (Pistorius a Olšanská). Odlišuje se ovšem Vůl od těch dosavadních (Kruté šprýmy, Léčba neklidem, Hranaté vejce). Jak? Tou zvláštností, že každou z 25 povídek přeložil někdo jiný (v rámci projektu Translating Saki Ústavu translatologie). 

Nu, a takto zní úvod nejznámějšího Sakiho hororu Sredni Vaštar, díla podobného prózám H. P. Lovecrafta, v originále, dle Fr. Vrby (1968) a dle Jana Tichého (2015): 1. Conradin was ten years old, and the doctor had pronounced his professional opinion that the boy would not live another five years. 2. Conradinovi bylo deset a doktor o něm odborně usoudil, že nevydrží naživu ani pět let. 3. Conradinovi bylo deset let a lékař vyslovil odborné stanovisko, že se nedožije patnácti. Vyberte si.

Nezajímavé přitom není, jak se mladí překladatelé vyřádili i jen v titulech. Ztracené batole je nově Pátráním (dle Anny Fazekašové) a místo Otevřených dveří máme Otevřené okno. To ovšem plným právem: původní překlad nezohlednil tzv. francouzská okna. Ta povídka už je klasikou, i zkoumejme klíčovou sekvenci. 
A. Vrba kdys: V houstnoucím soumraku kráčely přes trávník k zaskleným dveřím tři postavy; všechny nesly v podpaží pušky a jedné z nich splýval přes ramena bílý plášť. Nehlučně se blížili k domu a pak najednou z šera zazpíval drsný mladý hlas: „Povídám, Bertíku, cože tak skáčeš?“
B. Vít Jakeš dnes: V prohlubujícím se pološeru kráčely napříč trávníkem směrem k oknu tři postavy; každá z nich nesla pod paží pušku a jedna byla navíc obtěžkána bílým pláštěm přehozeným přes ramena. V patách jim držel utahaný hnědý kokršpaněl. Nehlučně se blížili k domu a vtom ze soumraku zahlaholil chraptivý mladý hlas: „Povídám, kam tak letíš, člověče?“
Srovnejme však i poslední větu: A. Vrba: Romantické výmysly z okamžitého popudu byly její specialitou. B. Jakeš: Historky na počkání byly její specialitou.

- Inu, prastaré dilema: Smí překladatel vylepšovat? A pokud ano, nakolik? -

Jsme „v tom“, i srovnejme i závěry (mistrného) hororu Vetřelci.
A. Vrba (1968): „Kdo je to?“ vyrazil ze sebe Georg napínaje zrak, aby uviděl postavy, které by jeho společník raději neviděl. - „Vlci.“
B. Zdeněk Huml (2015): „Tak kdo je to?“ vychrlil ze sebe Georg a napínal zrak, aby spatřil to, co by jeho společník raději neviděl. - „Vlci.“
Přeji mládí, přeji. Ale pocitu, že byly obě Vrbovy verze působivější, se nezbavím. Tak třeba slovo postavy. Do poslední chvíle asociuje postavy lidí. Tedy zachránců. Ti zpod kmene jistě osvobodí oba od věků znepřátelené muže, čekáme. Ale poslední slovo odhalí, že jde o postavy vlků. Kontrapunkt tedy Huml někde ztratil.

Jak vám již došlo, studenti často transponovali už přeložené (a původní překlady dokonce někdy nazvali zastaralými). Fajn; a my se ptejme, je-li vůbec ve sborníku povídka, kterou jsme neznali. – Naštěstí ano. Dokonce sedm je jich. I odhalujme teď, zda jsou přínosem vlastní nové povídky, neboť to, že Saki je klasik a nešťastník (roku 2016 uplyne sto let od chvíle, kdy padl), přece negarantuje, že neprodukoval i rutinní díla.

Hned Šero (překlad Markéta Jirkovská) mi nepřipadá domyšlené. Je to próza ve stylu O. Henryho, dobrá, a „Bagdád na Hudsonu“ nahrazuje „Bagdád na Temži“. Sledujeme komunikaci s bezdomovcem. Ten zarputile tvrdí, že netrefí do svého hotelu, kde má hotovost. Historku špikuje detaily. Rozuzlení je nečekané, ale divné. – Taky Sedmilháři (překlad Viktorie Lexová) mají bezdomovecký námět a loudil práší a práší. Jenomže potkal pábitele. Z vnitřní potřeby si oba radostně lžou; dva kohouti na tomtéž smetišti. Pokud si však odmyslíme, že Saki tu chválí Baskervillského psa, je to jen záznam v parku zažitého momentu. Bohatý umluvil chudáka.
To Dveře do spíže (překlad Adéla Králová) jsou lepší. Vypráví je častý Sakiho hrdina Clovis. Text připomene příběhy P. G. Wodehouse. Je o podléhání hazardu i pokusu manipulovat bohatou tetu, ta se však vymkne. „Otevři dveře do spíže a...“ Úsloví dokončete sami.

Též povídka Čaj - o námluvách – snad spadla se stolu O. Henryho (autora Sakiho časů), nicméně pointa je nepravděpodobná. Proč by se pracovitá žena hned zkazila jen tím, že se vdá? Příběh přeložila Šárka Zouzalíková.
Zmíněný O. Henry odkazoval rád na Tisíc a jednu noc. Saki tak činí v chestertonovské historce Příležitostná zahrada (překlad Helena Hradilová). Pointa? Plna sufražetek, tedy dobová, ale hrdinčina mazanost je i nadčasová a převezení zbohatlice uspokojí. - Bohužel se řeší jen pseudoproblém bohatých, což není u Sakiho unikum. A víc je to tedy od světa odtržený Wodehouse než O. Henry!

Předposlední z poprvé přeložených je Žena, která mluvila pravdu, opět podaná Clovisem, i když v Sakiho starší verzi ještě Reginaldem, podobným hrdinou. Tento pohádkový příběh je jakýmsi Dostojevského Idiotem v malém a jeho hrdinka lidem servíruje z nudy holé pravdy. Že nečiní dobře, je nasnadě, a Shaw říkal, že nejlépe šokujete přímým předestíráním pravd, v praxi ale tak chceme šokovat výjimečně; netoužíme se totiž zbavovat přátel ni pracovních míst. Ocituji však rovnou překlad Evy Ullrichové: Žádná skutečně prozíravá žena s manželem pravidelně neobědvá, pokud pro něj chce zůstat překvapením k večeři. Muž musí mít nějaký čas, aby na ni zapomněl; jedno odpoledne na to nestačí.
Jiná zde přítomná myšlenka, že vyslovit pravdu se často zdráháme kvůli dětem, obstojí, nicméně právě ony regulující ji ratolesti hrdinka postrádá. A kdy pohoří? Když začne být upřímná i k vlastní švadleně a kuchařce. „Ženy a sloni urážku nikdy nezapomenou,“ ví Saki, který tu na moment sahá na paty O. Wildeovi.

A jsme u posledního nového kousku. Chvalozpěv (překlad Anna Štádlerová) nám představuje Clovise naloženého v turecké lázni a vsadil se, že napíše ódu na korunovaci. To taky činí, ale jako snob. Ryzí. Snad byl takový občas i Saki a jeho alter ego prosty plytce plká s kamarádem jako napařený nabob a ani to, že je je jeden časopis následkem otištění jeho veršů zrušen, neodvane odér jisté trapnosti z téhle bohorovné povídačky. –

A přece ty povídky přínosem jsou. 11 dalších ovšem vyšlo už v Léčbě neklidem, pět (v překladu Marty Staňkové) v Hranatém vejci (1997), Slepá skvrna (zde v překladu Jitky Mlčochové) v Krutých šprýmech (původní překlad Bedřich Fučík) a figuruje ve Volovi i povídka vydaná jak ve Šprýmech, tak v Léčbě neklidem. Je přeložena již potřetí.
O kterou se jedná, nechme na odhalení laskavého čtenáře.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0743 s