Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 21.9.2017, svátek má Matouš 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 1757
Publikovaných článků: 12240
Komentářů: 10733


Měření



Sbohem lásko

02.12.2015   Jan Alexander   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Takový tmavý podzimní den. Ne nadarmo dušičkový. Pošmourné nebe a všudypřítomné kapky mírného deště utváří prostředí smutku, nostalgie či lítosti. Žluté listí již ztrácí své barvy a vítr je vrhá do všech stran. Silnice, po níž přijel městský autobus, je mokrá a šero přikrývá krajinu kolem.

Tím autobusem přijel Petr, tak jak byl již kolik let zvyklý, aby navštívil Janu, tu, která dokázala s ním spoluvytvářet ony prchavé chvíle štěstí, okamžiky vypjaté touhy a zapomenutí na nepřízně okolního světa. Tweplo vzácné blízkosti dvou spřízněných duší a vzájemného dávání.

Jana bydlila v předměstské vilce na okraji města. Naučeným pohybem Petr otevřel tiše branku zahrady a pomalu stoupal do mírného svahu. Tady opět stiskl tlačítko zvonku na domovních dveřích. Tak důvěrně známé. Bylo pro něj klíčem ke chvilkám štěstí, tak těžce kradeným ze svého všedního života. Tady ještě mu probíhal hlavou film pracovního dne, v něm zaměstnání, rodina, manželka, starost, aby vše alespoň obstojně fungovalo. Nechyběly ani myšlenky na rozdělení času mezi nemocnou manželku a čekající Janu. Spíš než myšlenky vlastně stálé pochybnosti, pocity viny z toho, že nedokázal oběma vytvořit to, po čem tak toužily. Vědě, že tyto tužby ani nejsou identické, vždyť každá byla naprosto jiná. Jen jedno měly bezpečně společné. Obě jej chtěly mít bytostně pro sebe, bez jakéhokoli dělení. Ale to bylo právě to nejtěžší a navždy nesplnitelné. Avšak život je stálá volba a to Petr věděl. Vždyť celý život trávil v domě se svými rodiči a matka na něj svůj nárok také uplatňovala a nezbývalo než trvale vyvažovat svůj vztah právě mezi ní a manželkou Evou. Ženy již takové jsou a je třeba s tím počítat. To si často pro sebe opakoval, aby nakonec znovu a znovu zjišťoval, že nalezení této rovnováhy se nachází kdesi v nekonečnu. Dobrý úmysl nestačí.
V tom se otevřely dveře a ze vstupní místnosti pronikl do tísnivého šera proud nažloutlého světla. Silueta ženy, zralé, avšak stále si udržující mladistvé proporce. Za vzorným držením těla je vidět pravidelné cvičení a sportovní zaměření. Klid ve tváři svědčí o koordinaci pohybů i celého chování.

"Vítám tě, Petře, myslila jsem, že dnes již nepříjdeš" řekla Jana bez stopy výčitky, byť nějakou tu chvíli již čekala a nakonec úterý byl smluvený návštěvní den. Ten se již neumlouval a oba respektovali jeho výjimečnost.
"Tak zdravím krásně, Jani, moc se omlouvám, ale nějak jsem to nestihl dříve. Jana se ani nesnaží zaujmout stanovisko k těmto banálním starostem. Ty ona přece dobře zná, sama se s nimi potýká na každém kroku a není kdo by toto břemeno s ní nesl. Bydlí sama v celém domě, topení sice ústřední, ale na tuhá paliva, voda z vlastní vodárny. Někdy jí problémy s tím ani v noci nedají spát. Zejména když dojde k nějaké poruše. Jediná výhoda snad spočívá v tom, že osamělé ženě muži-řemeslníci se snaží vyjít vstříc, ale je to vždy opravdu nezištné? Ta myšlenka Petrovi někdy proběhne hlavou. Vždyť Jana i ve svém věku patří k ženám žádoucím a o kouzlu její přítažlivosti ví Petr svoje. A s touto myšlenkou se snaží rukou přitáhnout kolem ramen Janu k sobě, tak aby ucítil její měkkost, její vůni. Ale ta se z jeho ruky vymaní a vykročí napřed do obývacího pokoje. Nenápadné gesto neunikne Petrově pozornosti. Vždy přece právě Jana první vyhledává jeho blízkost a vnější splynutí. Něco se děje? Mimoděk se zeptá:
"Jano, ty ses unavila tím dlouhým čekáním, ale věř mi, teď jsem tady a tolik ti chci všchno vynahradit. Miluji tě dnes stejně jako tenkrát před léty, i když vše bylo tak jiné. A netvař se tak vážně, usměj se na mě přece, víš jak jsme se i sami siobě dokázali vysmát. Neschází ti nic? Já vím."
"Ne, Petře, to je v pořádku. Nejsem nemocná, ani unavená, víc než jindy. Jde o vážnou věc. Musím ti něco vážného říci a nevím jak budeš schopen to příjmout."
"Ale s tím si vůbec starost nedělej, tvé problémy jsou i moje problémy, vždyť víš, že jsme se vzájemně žádným z nich nevyhýbali."
Jana zvážněla ještě více a pohlédla Petrovi přímo do očí.
"To je ale všechno trochu jinak. Týká se to pouze mé osoby. Slib mi ale, že budeš rozumný." Petr přisvědčil.
"Abych nechodila zbytečně kolem, musím se ti přiznat, že jsem kohosi poznala."
"To ale snad je v pořádku" namítne Petr.
"Já vím, jmenuje se Václav. Ale to poznání by mělo změnit můj život. Aspoň jsem o tom mluvila se svými dcerami, a ony samy mě přemluvily k tomu kroku."
"Ale vždyť já nevím k jakému?"
"Vysvětlím ti to, ale nechtěj na mě více podrobností než jsem sama schopna podat. Uvědomuji si již delší dobu svoji neutěšenou situaci. Nemohu sama takhle žít, naše vztahy jsou pouze milenecké, ty máš svoji rodinu, kterou opustit nemůžeš, a na ten praktický život jsem stále sama. I dcery mi to zazlívají. A teď se tu objevil Václav - z turistiky- a nabídl mi tu možnost. Celý svůj neutěšený život tím mohu vyřešit. Protože i na tobě mi tolik záleží, musím se tě zeptat, jak se k tomu postavíš. Toto jsi jistě nečekal, ale chtěla bych upřímnost za upřímnost."
Janina tvář byla vážná, trochu pobledlá. Byla si vědoma vážnosti chvíle. A Petr se najednou dostává do úzkých. Jeho intelekt se zastavuje. Neví jak dál. Co udělat a obstát. Nezradit svou lásku a zachovat mužskou hrdost. Není to snad porážka? Ale ne, vždyť tady nejde o boj, tady nemůže být vítěze ani poraženého. Tady jde o nejvyšší zkoušku lásky, výstup z jejího sobeckého pojetí, najít skrze lásku to nejlepší pro milovanou bytost. Ale je to opravdu ono? Já vím, říká si Petr, vždyť ten Václav jí poskytne všechno to co já nemohu. Říká se tomu - postará se o ni. Bude s ní sdílet stůl i lože, není to snadné. A co má mužská ješitnost? Vím, že to je dobré pro ni, ale co pro mne? A jak je to tedy s láskou?
Teď se Petr ozve nahlas: "Je to šok. To tedy znamená, že byste spolu žili, spali, nu a tak podobně?"
Jana nezapírá:" Ano, se vším všudy, a nemysli si, sama si to ještě neumím představit. Teď na vánoce za ním pojedu a pobydu několik dní. Vlastně na nátlak mých dcer jsem mu už vše slíbila."
"Takže mezi námi to je vlastně - konec-. Nemám již za tebou chodit, možná ani na tebe myslit, tebe si vždy a všude představovat. Tedy asi tak nějak přebývám."
"Ne, tak ne, ty už nikdy, Petře, z mého života nevymizíš, ale snažím se jen od tebe odpoutat. Můžeš-li, prosím, pochop to!"
Jana si sedla na pohovku a vztáhla ruku k Petrovi. V jejích očích se objevila mlha, ústa stočena k úsměvu. Nebylo v něm ale radosti. Petr přijal podávanou ruku a pochopil. Přitáhl nejen ruku, ale celou Janu. Tu žádoucí Janu, která se mu tak nenávratně vzdaluje. Snaží se jí pevně obejmout, očekává její odpor, avšak místo toho cítí jak ona sama se vine do jeho objetí, ano, je to ona kdo touží po tomto objetí. Petr přejede rukama celou postavu a polibky prší, ani se Jana nebrání, zná svou lásku. Vždyť je to naposled. A musí být na Petra hodná.
Vědomí konce vnáší do milování vášeň dosud nepoznanou. Oba se pohybují v extazi ducha i těla. Vše kolem přestává existovat. Síla okamžiku vyplývá z jeho jedinečnosti. Ale tady záleží na všem. Jaké bude poslední setkání lásky, taková budou všechna předešlá. Síla milování spočívá v jeho neopakovatelnosti. Nebude žádné příště. A co zůstane?
Jen takový smutný podzimní den  ...

Jan Alexander


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0601 s