Nejde se hned na úvod nezeptat. Co vy a literatura? Miloval jste knihy od dětství, nebo jste si k nim hledal cestu až postupem času?

Knihy pro mě byly důležité od dětství stejně jako hudba, filmy, seriály, sitcomy, audioknihy, divadlo nebo obrazy, budovy a společnost kolem mě.

Nemohu nezmínit větu z vaší přihlášky do literární soutěže, kde jste uvedl, že jste chtěl od mládí tvořit komiksy. Ještě vás to drží?

Drží. Mám na papíře několik námětů pro komiksové knihy, ale také třeba jen pro pouhé obrázkové anekdoty. Baví mě následná spolupráce s výtvarníky, kteří jsou schopni mé vize přenést do obrazů.

Pracuji v současnosti také na básnické sbírce, která v podstatě používá komiksový styl vyprávění. Jsou to takové ty střípky, podobně jako v románech psaných formou dopisů nebo deníku, kdy vám nikdo neříká: Petra byla hezká slečna s vadou řeči, neměla ráda zelené papriky a svého strýce. Musíte na to přijít sami.

V Čechách není vášeň pro komiks úplně obvyklá, kdy se ve vás tohle nadšení zrodilo?

Zájem o komiksy v Čechách roste společně s rostoucím počtem vydávaných (především zahraničních) titulů, jež je navázán na zájmy porevoluční generace, která je více ovlivněna západní popkulturou a pro kterou komiksy nejsou jen ty infantilní obrázkové sešity.

U mě osobně se tak stalo pravděpodobně vlivem večerníčků a animovaných seriálů My z Kačerova, Simpsonovi nebo obskurních Strážců vesmíru někdy v polovině devadesátých let minulého století. Nesmím také opomenout Rychlé šípy nebo Čtyřlístek z dětských pokojů mých rodičů.

Jste jedním z vítězů literární soutěže PANA NAKLADATELE. Kdy vás napadlo zkusit štěstí, a tušil jste od počátku, že by to mohlo vyjít?

Každou literární soutěž beru jako cvičení. Nové téma a termín odevzdání jsou pro mě samy o sobě motivací k napsání textu.

Vaše vítězná povídka „Tribunál“ má skvělý nápad v podobě absurdního soudního procesu. Věděl jste hned, jak soutěžní téma „nervy v čokoládě“ uchopíte?

Proč tak kafkovské? Pravděpodobně mi nedá spát evropská kultura založená na alkoholu coby jediné správné droze.

A k čokoládě – pozornému čtenáři jistě neunikne, že hlavní obžalovaný i jeho obhájce v mé povídce se jmenují Koláč.

Jedné z vítězek předešlého ročníku literární soutěže PANA NAKLADATELE (M. E. Veselá, Strůjce snů) brzy vyjde první kniha. Vidíte pro sebe podobnou literární budoucnost?

Píšu to, co chci. Nebudu ztrácet čas přemýšlením o svých minulých, současných nebo budoucích ne/úspěších na uměleckém poli. Fascinuje mě představa přenosu vlastních myšlenek skrze čas. Nezáleží na tom, budou-li mé texty za padesát let znát statisíce čtenářů, nebo je zapomenuté ve skříni objeví má vnoučata a začtou se v nich na pouhých pět minut, poněvadž si pak všimnou něčeho mnohem zábavnějšího, co papíry ve skříni zakrývaly.

Máte pro sebe nějaký nesplněný literární sen?

Sex s Allenem Ginsbergem a přečtení kompletního Leninova díla. Protože opačně by to nebyla žádná výzva.

Kdo nebo co vás při psaní nejvíc inspiruje? Máte nějaké literární vzory?

Inspirují mě lidé – lidé v autobusech, hospodách, na ulicích, ve školách, divadlech, galeriích a doma. Jsme to my, kdo vytváříme svět svými představami o něm.

Z umělců mě dlouhodobě drží např. již zmíněný Allen Ginsberg, Charles Bukowski, Bryan Lee O´Malley, Karel Poláček, Wes Anderson, Martin Scorsese, Igor Stravinskij, Vasilij Kandinskij, The Velvet Underground, The Doors nebo tvůrčí tým seriálu Spongebob v kalhotách.

V dnešní době se hodně diskutuje vztah mladých lidí/dětí k literatuře. Nečtou… knihy je nezajímají. Je podle vás něco, co by zásadně pomohlo, aby si ke knihám znovu našlo cestu více lidí?

Pravděpodobně by to bylo zpomalení životního tempa nebo zavedení totalitního režimu, přičemž první je nepravděpodobné a druhé kacířské. Co se smířlivější odpovědi týče – jsem pro maximální nabourávání hranice mezi elitním a nízkým uměním. Znovu se musím vrátit ke komiksům, jelikož takovým crossoverem nabourávajícím tuto hranici jsou například (podobně jako filmová) komiksová zpracování klasických literárních děl. Otázkou je, jestli tyto artefakty dovedou někoho ke čtení klasické literatury. Druhou otázkou je, zdali je záhodno pokoušet se někoho nutit číst Němcovou s Jiráskem, když nikoho nebaví – čímž nemyslím nutně zábavu ve smyslu smíchu.

Koho vy sám nejraději čtete a jakou knihu byste čtenářům doporučil?

Nebudu nudit nějakými klasikami, abych také trochu zaexhiboval: Eric Powell – Goon.