Ano, jistě lze spekulovat, jaké by dnes bylo jeho místo, kdyby jej kdysi na začátku osud neučinil spolužákem a kamarádem Zdeňka Svěráka, nicméně spekulací zanechme a rovnou řekněme, že se Čepelka díky knize Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech vyjevil co třetí nejvýznamnější figura Divadla Járy Cimrmana, která bezpochyby zastiňuje i tak charismatické zjevy, jakými zůstávají (také literárně a navíc výtvarně činný) Jaroslav Weigl, Petr Brukner (podle Miloše Formana jeden z nejlepších herců-neherců, jakého poznal) či už zesnulý Pavel Vondruška.

Znám řadu knih „obalených“ okolo Zdeňka Svěráka i Ladislava Smoljaka, nicméně po přečtení tohoto víc než dvousetstránkového rozhovoru Aleše Palána s Čepelkou mám teprve pocit, že jsem si ocitl „uvnitř“ a zvěděl víc.
Jistě, je to pocit; nicméně publikace je vedle sumy černobílých i barevných fotografií vskutku nabita postřehy, vzpomínkami, názory i fakty, a to často poměrně překvapujícími.

Aleš Palán se s Miloněm Čepelkou loni delší dobu scházel a natočil okolo pětatřiceti hodin záznamu, který pak novinář přepsal či nechal přepsat. Vysoce čtivě i logicky výslednou hmotu poté strukturoval, než ji předal k autorizaci, a rozdělili celek do čtrnácti kapitol. Úvodní dvě se věnují založení Cimrmanova divadla a také podstatnému rozkolu Svěráka a Smoljaka s Jiřím &Sebánkem a režisérkou Helenou Philippovou. První z nich &Sebánek se přitom, ale taktéž v rámci zbytku knihy vyjeví bohužel jako postava až tragická.

Ve třetí kapitole se pak oba autoři obrátí do Čepelkova (*1936 v Pohoří poblíž Opočna) do jisté míry i traumatického dětství a pokračuje se životem za času únorového převratu i časů Stalinových. Miloň se stal učitelem, ale podobně jako jeho přítel Svěrák dost brzy uprchl do rozhlasu. V klíčových šedesátých letech se navíc do jisté míry etabloval jako básník a uchytil se rovněž jako schopný textař popu (mj. třeba napsal Dobrodružství s bohem Panem pro Martu Kubišovou). S rozhlasem si bezpochyby hlasově výtečně porozuměl, ale stal se i zcela nepostradatelnou oporou Cimrmanova divadla a jeho nezpochybnitelným „mužem číslo tři“. On jediný přitom ovšem dokázal paralelně vystupovat i se &Sebánkem.

V podobné souvislosti nemůže také nezaujmout či nezarazit jistá animozita mezi Čepelkou a Smoljakem, který z knihy nevyjde neposkvrněn, a dokonce je otázkou, zda by bylo vše zde přítomné vysloveno, kdyby Ladislav Smoljak ještě žil. Patrně nikoli. Miloň Čepelka se naň rozhodně dívá poněkud skepticky, a to i jako na režiséra (divadelního, ale i filmového), a vidí jej rovněž jako člověka, který si občas vyloženě odporoval.

Týká se to jak některých Smoljakových náhledů politických (například na Václava Klause či kdysi na Gustava Husáka), což je jistě odpustitelné, tak však i - méně odpustitelněji - Smoljakových představ o takzvaném nehraní. A Čepelka jako by v té souvislosti chtěl dokázat, že i ústřední herci Cimrmanova souboru museli být „pány herci“, herci skutečnými, a kdyby jimi nebyli, ani úspěch by tak dlouho nevydržel. „Nebarvi,“ opakovával Smoljak zarytě na zkouškách a nutil tím členy divadla takzvaně nehrát, nicméně někdy to byla chyba a nezbylo než jej ignorovat. Ostatně sám Smoljak si často odporoval, „barvil“... a hrál až dost (například v Dobytí severního pólu). A pokud ne, a pokud se skutečně chtěl řídit onou svou diskutabilní představou a jen mechanicky interpretoval text (namlouvaný kupříkladu na gramodesku), nebylo to až tak ku prospěchu věci a ve studiu na to byl asi po právu upozorněn (minimálně režisérem &Srámkem).
Velice příjemně působí kniha na přátele dechovky, jejímž horlivým zastáncem i opět textařem Miloň Čepelka nadále zůstává, a zřejmě je pravdou také to, že k ocenění tohohle typu muziky musí mnozí skutečně zestárnout.

Jinou ovšem věcí už je vyhodnocení Čepelkova díla literárního, které sestává z básnických sbírek, ale i próz, těch často až překvapivě pochmurných. A také z filmových scénářů (např. ke snímku Stůj, nebo se netrefím). Snad jenom jako dramatik neměl Čepelka ambicí a hned od začátku to plně nechal na trojici S+S+&S, z níž se ovšem už vzápětí stala pouhá dvojice S+S.
Aleš Palán kriticky nehodnotí Čepelkovu literární tvorbu, což by jejich společné knize ostatně asi ani neslušelo, a tak si počkejme na budoucí verdikty literárních historiků, ať už má smysl něco podobného průměrovati či nikoli. A je bezpochyby možné, aby někomu, kdo se takříkajíc proslavil jinde i jinak, vydávali s narůstajícím zájmem takřka vše, co napíše, a to i prostě „na jméno“ (tj. díky jeho známému jménu), a chodí to tak, nicméně podobná situace ještě nemusí znamenat (a v případě tvůrců dost odpovědných) ani neznamená, že tímhle způsobem zveřejněná díla posléze nevyvstanou třeba i co to nejcennější, co nám po dotyčném zůstane.

Aleš Palán / Miloň Čepelka: Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech. Vyšehrad 2016. 264 stran. 268 Kč.
ISBN 978-80-7429-683-3