V "Nejlepším příteli člověka" Jamese Saunderse vstupujeme do vlaku k mladým novomanželům cestujících na svatební cestu. Zatímco "nevěsta" stydlivě kouše čokoládu, ženich přemítá nad budoucností a znervózňuje svou partnerku neustálými pokusy naladit kytaru. Ve chvílích, kdy jejich rozhovor klouže k drobné rozepři, nevěsta se snaží situaci svou naivní dobrotou uklidnit. Jakub &Spalek v roli ženicha působil přirozeně, ale nevěsta Evy Elsnerové nikoliv, neboť její novomanželka je sice plná dychtivých očekávání, ale její dychtivost vyznívá strojeně.

"Od desíti k pěti" Alana Ayckbourna nás přivádí ke kuchyňskému stolu, kde manželé po společných jednadvaceti letech manželství prožívají jeden ze svých obvyklých večerů s již dávno zaběhnutými rituály. Dialog postav je vtipně proložen vnitřními monology manželů, které ještě více umocňují jejich vzájemné nedorozumění, které může mnohému připomenout realitu vlastního života. Evě Elsnerové se podařilo ztvárnit manželku středního věku přesvědčivě a rovněž Jakub &Spalek s obligátními novinami ukázal, i přes čistě anglickou předlohu postavy, typického českého "taťku".

"Není nad slanečky" Davida Camptona se odehrává na lavičce na hřbitově. Staří manželé se zde zastavili, aby poseděli a odpočali si. I tento "příběh" nepostrádá vtipnost předešlých, nicméně se od nich přeci jen drobně liší svou naléhavější tragikomičností, neboť tito manželé i přes vády způsobené finančními nedostatky, prošli životem bok po boku, aniž by ztratili k sobě úctu, pochopení i lásku. Toto poselství je přímo symbolické, zvláště pak v kontrastu k předchozím dvojicím. Eva Elsnerová a Jakub &Spalek se zhostili svých rolí "starců" přímo excelentně.

"Audience" Václava Havla se zařadila za poměrně krátké éry doby porevoluční k již klasickým "divadelním kusům" Vzhledem k tomu, že má většina z nás v paměti představení, kdy sládka hrál Pavel Landovský a Vaňka Josef Abrhám, bylo zajímavé sledovat sládka Jakuba &Spalka (alternace za nemocného Tomáše Kargera) a Vaňka Jana Potměšila. Samozřejmě nechyběla nezbytná kulisa basy s pivem a nezapomenutelná otázka: " Znáš Bohdalovou." Nicméně s odstupem dvanácti let nám hra kritizující a poukazující na nešvary komunistického zřízení může připadat trošku vyčpělá, spíše nám symbolizuje muzeum "tehdejších totalitních pořádků". Což může dnešní divák, zvláště ten mladšího věku, vnímat jako neaktuální a nepůsobivé téma.

Představení spolku Kašpar, bezesporu obohatilo kulturní život města, diváků přišlo sdostatek a tak lze doufat, že se zas s repertoárem divadla na půdě Společenského domu opět někdy setkáme.