Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

ISSN 1802-2863 . Tiráž ... Dnes je pátek 19.4.2024, svátek má Rostislav

Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy

Autorský web
Nejnovější příspěvky
Próza
Poezie
Miniškola tvůrčího psaní

Ostatní
Redakce

Autorský web

Tvůrčí psaní - Slovotvorba Setkání Slunce na besedě Když ne do března...Lípa v nás Podstata nelidskosti

Nejčtenější za 14 dní

HELIMADOE – TV tip – Co skrývá podivný název?Z PEKLA - TV tip – Jack Rozparovač zdraví z Prahy Zimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikoho Poslední naděje pro legendárního tvora Začala se natáčet Zlatovláska, i tentokrát s Petrem Štěpánkem Tady Havel, slyšíte mě?Nezlomní: Příběh o přátelství, které překoná i džungli Jen jeden svět: Kdo je vrah?Festival Mezinárodní týdny tance a mladé talenty Čerti nejsou Birgusovy kontrasty Surfování, rafting nebo kayak cross v centru Prahy

Sociální sítě

Spolupracujeme

Nabízíme mediální partnerství

Staré časy

03.08.2016 Jan Alexander Próza

Staré časy ... když podle kalendáře slavíme státní svátek a ve skutečnosti nikdo nic neslaví...

Fotografie: pixabay.com, autor: brenkee

Připadá mi poněkud divné,
když podle kalendáře
slavíme státní svátek
a ve skutečnosti nikdo nic neslaví,
s výjimkou politiků,
kteří to mají v popisu práce,
tak trochu ještě televize,
jak říkáme veřejnoprávní,
ale zase ne tak moc,
aby stačila nahradit prapory,
radost dospělých a jásot dětí,

když to vše chybí.
Ještě tak církev svatá,

jak dává zvonit všem zvonům
a v kostelích liturgií,
dokáže navodit atmosféru
slavné výjimečnosti,
a také rodná strana naše
se svými průvody
a charismatickou přípravou
na lepší zítřky,
aby měl člověk opravdu pocit,
že se něco slaví,
třeba když na Velkou říjnovou
byl spuštěn ohňostroj,
nemohl i její slávě, výstřelu z Aurory,
opravdu nikdo pochybovat.
Ale dnes?
Myslím, že leckomu bylo by dokonce trapné
vyvěsit praporky tak,
jak jsme byli zvyklí,
když to ještě bylo povinné.
A přece: Jak jsme se na to těšili.
A kam se poděla všechna ta radost,
toužebná očekávání,
plány a velká předsevzetí,
když zvonili jsme klíči.
Byli jsme asi při tom nepoučitelní
a vše si představovali jinak,
a když to pak přišlo,
nevíme si s tím rady.
Jenže ono to přichází stále, dál a pořád,
a někteří z nás se cíti vytěsněni,
nebo zatím vytěsňováni,
tím během světa,
který nás předbíhá,
opouští schémata našeho stylu,
chová se k nám arogantně
a dává pocítit změněné podmínky
na každém kroku.
A my ve své naivnosti
hledáme původce těchto změn,
kterým jsme tolik věřili,
jen proto, abychom je měli na koho svést,
a přitom nevidíme,
jak ony hýbají světem,
který je jiný než jsme si představovali
a stále dál se nám odcizuje
i při globálním sjednocování.
My ve své bezradnosti
obracíme oči zpět
a idealizujeme si dobu
reálného socialismu
a současně zapomínáme,
že celý svět je dnes jinde
a že vracet se není kam,
není žádné imperium
velkých politických náboženství,
ti jejich hnědí či rudí pohrobci
jsou jen nástrojem k manipulaci těch,
kteří jejich funkci nechápou..
Nesmí nás postrašit jejich existence,
stejně příjdou jiní mocnější,
mapa světa se stále mění
i když my její vývoj vždy nepozorujeme.
Nové mocnosti nahradí ty staré či dosavadní,
příjdou nové objevy a vynálezy,
poznamenají tvář světa tak,
že nám zbyde jen nostalgie
po starých časech,
v nichž jsme se tak dobře vyznali.

Nakonec ty staré časy
si jednou s sebou i odneseme ...

1.srpna 2016
Jan Alexander

Komentáře čtenářů

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0746 s