Píše se rok 391 po Kristu a Egypt se nachází pod nadvládou již upadajícího římského impéria. Místní pohanský kultu se stále více střetává jak s židovskou vírou tak se stále rychleji se šířícím vlivem rostoucím vlivem křesťanství. Jedním z měst, které si ještě zachovávají svůj lesk je Alexandria. Pyšní se svým majákem, jedním ze sedmi divů světa a největší knihovnou na světě. Ve zdech knihovny tráví svůj čas vynikající astronomka a filozofka Hypatia (Rachel Weiszová). Ta zde učí pohledné mladé muže, proč její šátek padá k zemi a jak se pohybují nebeská tělesa. V podstatě to byl takový antický kříženec Koperníka a Newtona v sukni. Chytrá, krásná žena vyřešila mimo jiné problém Země obíhající kolem Slunce, a to v elipse, nikoli v kruhu, dokonce několik století před Johannesem Keplerem.Agora (skutečná historická postava) byla navíc i krásná ženská, ale protože byla moudrá a učená, chtěla být nezávislá. Přesto se do ní řada mužů zamilovávala a o její lásku bojují dva muži: vtipný, bohatý a privilegovaný Orestes (Oscar Isaac) a mladý otrok Davus (Max Minhella), který se zmítá mezi tajnou láskou ke své paní a vidinou svobody, kterou by získal, kdyby se přidal k nepřátelským křesťanům...
Po oscarovém snímku Hlas moře a hororovém dramatu Ti druzí se režisér Alejandro Amenábar pokusil atraktivním způsobem přiblížit život ve starověku. Jeho monumentální výpravný velkofilm je inspirován skutečnými událostmi, které nikdy předtím nebyly ve filmu zachyceny. Má ambice podívat se novým pohledem na začátky křesťanství. Na první pohled je to velkofilm podle všech pravidel. Veliké, bohaté dekorace i kostýmy, davy statistů i 70 milionů dolarů, které stálo natočení, jistě zaujmou. Dokonce se můžete divit, že dekorace vypadají dražší a mohutnější než v Gladiátorovi. K oživení bájné Alexandrie přispěly určitě počítače, ale na filmu to moc vidět není.

Ale velkofilmová lákadla, láska, starověké reálie a ani učení "pohanky" Hypatie nejsou tím nejdůležitějším pro film AGORA - alespoň ne pro diváka artových filmů. Zajímavější je jakýsi druhý plán filmu. Režisér Amenábar v něm láme představu o křesťanech jakožto nositelích světla v pohanské temnotě. Ať se vám to bude líbit nebo ne (kupodivu ani Vatikán, když film zhlédl, jej překvapivě neodsoudil) - film líčí tehdejší události úplně naopak. Křesťané jsou oproti tolerantním, zvídavým a filozofujícím "pohanům" fanatičtí zpátečníci, záměrně připodobnění k dnešnímu obrazu muslimů na obrazovkách západních televizí – scéna, v níž dav nepříčetně huláká „Aleluja, aleluja!“ připomíná záběry na kalašnikami vyzbrojené fanatiky vyřvávající „Allah akbar!“. Jakoby nám tvůrce chtěl říct: Neopovrhujte jinými náboženstvími. My křesťané jsme byli stejní. Dejte muslimům ještě tak 1500 let a možná se z nich vyvine jakžtakž vyspělá civilizace, která uzná ženu jako lidskou bytost. Pro Amenábara jde především o obraz fundamentalismu jako takového. Děsit by nás nemělo to, že jsme dědici takového smýšlení, ale že se po světě i dnes prohánějí davy podobných oči třeštících kamenovačů, jako v Agoře, připravených sedrat myslící ženskou z kůže. Pojďme ale ještě dále. Nejpozoruhodnějším prvkem, který režisér vytvořil, je jakýsi „ateistický Bůh“. Jakmile se začne dít něco dramatického (třeba útok fanatického davu na knihovnu), kamera najednou vzlétne a vzdálí se, někdy až na oběžnou dráhu. Dění dole se v tu chvíli zrychlí a z lidí se stanou mravenci, nesmyslně se hemžící na kouli z vody a písku. Jakmile jde v příběhu o život, Amenábar jako by o to ztratil zájem a šel si zalétat do vesmíru. Je to pohled Boha? Pokud ano, tvůrci ho obviňují z hrubého nezájmu o dění dole, což je v příkrém rozporu s křesťanskou, či jakoukoli náboženskou koncepcí. Bůh tedy ve filmu vystupuje – ale je to ignorant. Co je vlastně Agora? Podle Homéra to znamenalo lidové shromaždiště uprostřed starověkého města. V tomto novém Amenábarově snímku to však představuje důležitou pohanskou knihovnu v egyptské Alexandrii, kde se soustředila veškerá moudrost „pohanů" - právě proto musela být těmi, kdož představovali "nový řád světa" zničena.