Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 27.4.2017, svátek má Jaroslav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1752
Publikovaných článků: 12080
Komentářů: 10708


Měření



Poměrně děsivé horory tří bratří Bensonů

10.09.2016   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Chtěl jsem původně pojmenovat tento článek Opravdu děsivé horory bratří Bensonových, ale pak jsem si připomněl Islámský stát, přičetl okoralost průměrného čtenáře dneška, který se sice ještě umí bát, ale potřebuje k tomu vhodné prostředí, a nazval jsem text raději POMĚRNĚ děsivými horory.
Můžete si je vyhledávat a pročítat v knižní novince nakladatelství Plus Muži, kteří zašli příliš daleko, do které je sestavil letos právě padesátiletý spisovatel, překladatel a redaktor Ondřej Müller jako svůj specifický výběr z povídek tří titulních bratří, jehož těžištěm je devět textů Edwarda Frederica Bensona (1867-1940).

Tento do letošního roku v našich končinách takřka zapomenutý Angličan napsal za svůj dlouhý život na sto knih včetně té ... o golfu (1903), o krasobruslení (jemuž se činorodě věnoval, 1908) či o Německu (Deutchland über Allah, 1918). Taky je autorem portrétu Charlotte Brontëové (1930), viděno pragmatickýma očima dnešních anglosaských editorů nicméně prvořadě asi sta kratších i delších příběhů s nadpřirozenými motivy, které se částečně nebo dokonce úplně vrátily do rukou čtenářů na přelomu milénia v úctyhodném pětisvazkovém vydání (1898-2005). „Jaké ty povídky jsou?“ ptá se nejen šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek, jinak také autor rubriky U knihovny. Odpověď je zřejmá; někdy se nepochybně potýkáme s literárním brakem. Jindy méně. Z Bensonových šedesáti románů je jich každopádně jen devět nějakým způsobem fantaskních, přičemž ten pro děti David Blaize a modré dveře (1978) je variací Alenky. Ale věnujme se raději česky teď vydaným Bensonovým povídkám. Náleží mezi ně i klasika Průvodčí (1906), která se i s větou „vevnitř je místo jenom pro jednoho, pane“ proslavila jako věru působivá součást kvalitního britského filmu Přízraky noci (1945), ale jinak, myslím, neznamená mnoho, když povídku Muž, který zašel příliš daleko (1904) pochválil sám Howard Phillips Lovecraft; jde o variaci na Obraz Doriana Graye (1891), takřka o nic víc.
Zato ta druhá z Lovecraftem zmiňovaných a Müllerem vyrýžovaných próz (Negotium perambulans, 1922) je skutečně perlou perel, a to i po těch takřka sto letech. Nezbývá než ji přečíst, vážení. Takto má vypadat skutečný a současně umělecky únosný horor.

Další solidní text Druhá postel (1912) disponuje zřídkavým motivem lůžka, ve kterém přespává strašidlo (či něco ještě horšího) a Komnata ve věži (také 1912) je možná mírně pokleslý, ale určitě velice působivý upírský příběh. Nicméně česky vyšel poměrně nedávno v antologii Z upířích archivů. Co se ovšem týká Paní Amworthové (1922) alias „jednoho z nejslavnějších vampýrských příběhů všech dob“, nelze než konstatovat, že se dočkal své pověsti celkem oprávněně. Přejdu-li pak opravdu nechutné Housenky (Caterpillars, 1912), připadá mi z páru samotným Müllerem do českého jazyka převedených Bensonových povídek lepší tradičně pojatý Příběh prázdného domu (1925), zatímco Svatyně je asi až příliš odrazem Huysmansova (1848-1907) románu Tam dole (1891) líčícího mimo jiné průběh černé mše.

Právě komentovanou devítici povídek až poněkud grafomaniakálního Edwarda Bensona obklopují v Müllerově precizně vypravené antologii Muži, kteří zašli příliš daleko ještě celkem čtyři texty Arthura Christophera Bensona (1862-1925) a tři nábožensky až snad moc zabarvené prózy Roberta Hugha Bensona (1871-1914).

Arthur je jinak taky autor dodnes nejlepšího výboru z dopisů ctihodné královny Viktorie (1911), a zatímco jeho výplody Chrám smrti, Rudé tábořiště a Šedivá kočka jsou podobenstvími ve stylu klasických pohádek a legend, Zavřené okno (knižně 1903) vás opravdu může rozhodit, neboť je podle mého názoru tou vůbec nejzlověstnější povídkou v celé knize. Ano, rozhodí vás, a to i mimo „vhodné prostředí“, takže si kvůli němu Muže dozajista nemusíte nosit na hřbitov ani do sklepa.

K motivu průniku do paralelního světa (plasticky předvedenému v Zavřeném okně) se Benson vrátil ještě ve (v této knize neuveřejněném) Basilu Netherbym, jehož hrdina rovněž pronikne do jiného světa, a to obyčejnými dveřmi v rohu pokoje... a platí za takovou drzou opovážlivost životem.
Konečně se dostáváme ke třetímu bratrovi. Ze tří povídek Roberta Bensona je bezpochyby nejzajímavější strohý Pozorovatel z jeho sbírky Neviditelné světlo (1903, česky 1914). Zpracovává fakticky motiv stalkera, nedopřávajícího odpočinku pronásledovanému; motiv, který ovšem již lépe zpracoval geniální Joseph Sheridan Le Fanu v Pronásledovateli (1851) a v jistém smyslu už před ním také nedocenitelný Gogol v Podobizně (1835). U nás pak týž motiv variovali například Ignát Herrmann či Karel Schulz. – Nejnábožnější z tří bratří Robert Benson napsal „jen“ třicet nadpřirozených příběhů shrnutých ve dvou sbírkách, z nichž i druhá (Zrcadlo ze Shalottu, 1907) již (kupodivu) vyšla česky, i když teprve před čtyřmi lety. Jde, pravda, o poněkud únavně tezovité příběhy, které si navzájem vypráví skupina kněží během jakéhosi sympozia o nadpřirozených zkušenostech. Bensonova předchozí sbírka Neviditelné světlo přitom byla šňůrou patnácti na sebe navazujících příhod plných sentimentu, které prý prožil starý kněz, aby je postupně lovil z paměti a reprodukoval před našima očima svému mladému nástupci. Tato kniha diskutabilní umělecké hodnoty vychází česky dokonce opakovaně a objevila se již čtyřikrát – v letech 1914, 1930, 1970 a 1997.

Dodejme, že se překladu do češtiny dočkala kupodivu i mnohá další Bensonova díla, a to třeba dystopický román Pán světa (1908, česky 1913) či optimistická próza V rozbřesku budoucnosti (1911, česky 1926). Zběsilý hon na anglické katolíky líčí v ryze historickém románu Královo dílo (1905, česky 1919) a z osobní zkušenosti s pokušením a vlastní konverzí ke katolictví vytěžil romány Zaklínači (The Necromancers, 1909, česky 1921 v překladu Karla Weinfurtera) a Obyčejný člověk (1913, česky 1929). Byl navíc spoluautorem ve svém čase oblíbené dětské knihy Abeceda svatých (1905).

Ondřej Müller doplnil knihu doslovem, kterým se pokusil po studiu až příliš rozměrného materiálu zachytit něco z tragických osudů Bensonova rodu, ale například pracuje poněkud nedůsledně s přiznáním i nepřiznáním pohlavních orientací příslušníků této rodiny a osobně se domnívám, že právě přehnaná korektnost povede některé čtenáře doslovu k určité zmatenosti. Sám už jen připomenu, že otcem bratří Bensonových byl arcibiskup z Canterbury a oblíbenec královny Viktorie Edward White Benson (1829-1896) – a že to s ním jeho synové bezpochyby neměli lehké. On s nimi rovněž ne.


Bratři Bensonovi: Muži, kteří zašli příliš daleko.
Sestavil Ondřej Müller.
Přeložil kolektiv šesti autorů včetně autora komentáře, vysvětlivek a doslovu Ondřeje Müllera. Odpovědná redaktorka Barbora Klimtová. Ilustroval David Švejda.
Vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media.
Praha 2016. 288 stran. ISBN 978-80-259-0165-6



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2774 s