Argentinec Carlos María Domínguez (*1955) uveřejnil roku 2002 v Montevideu (Uruguay) brilantně napsanou novelu La casa de papel, která se dočkala od té doby překladu do několika desítek jazyků a začíná památnými slovy, jež se, řekl bych, plným právem okamžitě stala součástí pomyslného kánonu nezapomenutelných, ne-li přímo legendárních prvních vět.

Zní: Na jaře roku 1998 si Bluma Lennonová v jednom knihkupectví v Soho koupila staré vydání Básní Emily Dickinsonové, a když na prvním nároží dospěla ke druhé básni, přejelo ji auto.

Co víc, raději neříkejme. Bylo by totiž jen podlým podrazem prozrazovat těm, kdož Dům z papíru až doposud nečetl, cokoli dalšího; nicméně se odvážím prohlásit, že v rukách méně zdatného spisovatele by příběh jinak OPRACOVANÝ snadno mohl zapadnout, a to nejen v rámci celosvětovém, nýbrž i jenom v jinak velebném rámu literatury španělsky psané.

To se naštěstí či díky Bohu nestalo a tato čtyřdílná próza bude vždy znovu překvapovat nové zvědavce co metafora, co zúčtování, co vyznání a určitě i jako výkřik. A také proto, že je tak neuvěřitelně krátká a natolik spádně a fakticky až detektivně napsaná.

Působí silným dojmem, to ano, i budete také vy dumat: „Stalo se to?“ Na tom samo sebou nezáleží a výsledná vize zůstane i poučením a varováním. A co víc, jako všechna opravdu velká díla je i milostným příběhem, i když poněkud implicitně. Je milostným příběhem hned několika mužů a jimi milovaných knih (to jistě), ale především je milostnou story jediného záhadného muže a jediné záhadné ženy, která je, jak už naznačeno, hned na první stránce zabita autem.

Proč? Náhodou? A stojí snad za to opatřit si onen výtisk Básní a hledat slova, při kterých...? Možná ano, možná ne – a nechme toho! A ač i mě Domínguezova novela uchvátila, nemohu si tu odpustit i varování či, chcete-li to tak brát, přímo soukromé upozornění, na něž samozřejmě nemusíte dát, pokud nechcete, ale...

Ale tuším to byl Truman Capote, kdo krátce před smrtí sice pochválil i Borgese, nicméně vzápětí také podotkl, že se v jeho případě dozajista jedná o spisovatele zajímavého, nicméně „okrajového“. A zrovna tak já bych rád; a to ač to v důsledcích může vyznít jako poněkud podlé vůči knize, o níž referuji; alespoň částečně rozfoukal onen omamný odér, který vás při četbě nebo určitě po dočtení obklopí a opije. Proč? Muž, po kterém se tu pátrá a který vybudoval onen „papírový dům“, je zkrátka a dobře a dosti jednoduše vymykající se a navíc ne moc pravděpodobný šílenec.

A dost, více ni slova, anžto toto báječné vyprávění stojí i za několikeré přečtení. A krom toho do sebe zapracovalo i další báječnou knihu, jíž je klasická Conradova Hranice stínu.

A Domínguezovi (jinak dost možná geniálnímu) bych pak ještě vytkl, že místy (tak např. na straně 63) až příliš odhlíží od vlastní dřeně alias podstaty knih, kterou je prostě vždy jejich obsah, který nemá naprosto nic společného se způsobem svého uvedení do světa, a to zvlášť v čase internetu.

Už naprostým nesmyslem pak je samo sebou i předestřená tu vize o tzv. „chodbičkách“, které nalézáme mezi slovy na stránkách ve směru vertikálním a ve směrech různě dolů sešikmených. Jistě, tohle znají či znali tiskaři, nicméně... „Spisovatel bez jazykového rytmu je vytvořit nedokáže,“ prohlašuje na straně 64 jeden z hrdinů se smrtelnou vážností. Právě však, že to říká JEN jeden z hrdinů; jde nepochybně o nesmysl. I ten je ovšem díky autorovu umu v knize Dům z papíru podán s pozoruhodnou věrohodností!

Interpretovat novelu, o níž vám tu záměrně tak nejasně vyprávím, lze jistě řadou způsobů, ale já raději nabídnu pouze jediný. Převeden do banální poučky zní:

„Knihovna bez katalogu ztrácí pro skutečného jejího milovníka smysl.“

Citace
Asi víte, že při tiché četbě vydáváme v nepostřehnutelné frekvenci zvuk písmen. Zvuk však zcela neutišíme. Hlas nepřestává znít, a třebaže je tichý, nikdy nezaniká. Interpretuje každou řádku jako hudební nástroj partituru, a ubezpečuji vás, že sluch je stejně tak nepostradatelný jako zrak. Utváří tón, melodii ze slov a vět, takže když to celé podbarvíte tichou hudbou, v hlubinách bubínku se mezi vaším vlastním hlasem a tónem reproduktoru utvoří harmonický kontrapunkt. Pokud se to s hlasitostí jen o několik decibelů přežene, hudba váš hlas přehluší a zvuk textu umlčí. A nejen to, ona ho i ošálí. &Spatná próza podbarvená dobrým koncertem se nakonec může zdát mnohem lepší než ve skutečnosti.

Carlos María Domínguez: Dům z papíru. Překlad Jan Machej. Ilustrace, obálka, grafická úprava a sazba Radek Macke. Odpovědná redaktorka Markéta Hofmeisterová. Nakladatelství RUNA. Praha 2016. 108 stran. ISBN 978-80-87792-18-6