Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 28.6.2017, svátek má Lubomír 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 497
Registrovaní čtenáři: 1754
Publikovaných článků: 12146
Komentářů: 10714


Měření



Postmoderní kniha od DeLilla zaujme i unaví

03.04.2017   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

To, že přítomnost literárního díla v mnohé poličce známého řetězce Levné knihy není ostuda a nesvědčí ani vzdáleně o případné nekvalitě díla, je dnes už samozřejmostí. A je to tou samozřejmostí, kterou by jistě za samozřejmost považoval (a to s velikým poklidem) i sám Don DeLillo (*1936). Pokud by se tedy o prodeje svých knih v Čechách ještě dnes vůbec a sebeméně zajímal, o čemž si dovoluji mírně pochybovat...

Jeho Bod Omega stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010) a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho, což byla inovace postavená dosti jednoduše na krajně zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu z roku 1960, které trvalo právě jeden den. Nato bylo možno začít s produkcí nanovo. Hloupost? Jak pro koho. V létě 2006 se tento dlouhý film stal kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku.

Byl to extrémní experiment a psali o něm mnozí, nicméně jenom Don DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou a nelze popřít, že ji napsal dobře, ba v intencích Trumana Capote, který by mu ze záhrobí snad i zatleskal. Ale není to vše a DeLillo není „troškař“. Výsledkem jeho úsilí rozhodně nebylo žádné nové Chladnokrevně, i necítil svůj výkon jako dostačující. Udělal ho tudíž jenom úvodem a závěrem jakési dovnitř (i do vyprahlé pouště) zapuštěné beckettovské prózy existenciálního střihu, možnosti jejíž interpretace umocňují konotace s šokujícími pohledy na zpomaleného Anthony Perkinse.

Co by tomu všemu asi řekli už zesnulí Robert Bloch (autor původního a literárně nijak hodnotného románu) či Alfred Hitchcock? Inu, Bloch se toho dožil, pokud vím, a věc schválil, ale Hitch se asi obracel v hrobě. - Sám se bohužel nedokážu bránit pocitu, že DeLillo sice skutečně píše bravurně, ale tady už za hranou samoúčelné bohorovnosti.

A stará dobrá rada „interpretujte si sami“? Jistěže i zde obstojí, nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může dle mého názoru znít následovně: „Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic. Izolace a kontemplace mohou být pustými floskulemi a jen symfonií bez barev. Význam mají, ale jen jako doplnění Batesových sekvencí okolo.“
Jiní, pravda, interpretují někdy až šokující DeLillova díla (jako Padající muž či právě Bod Omega) co štkající přitakávání momentálnímu světovému vítězství násilí, před kterým jako by nebylo úniku. A před kterým umělec není s to zavřít oči, takže i staré Psycho nově odhalí jako „tenkrát zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.

A kdo je DeLillo? Není, řekl bych, pesimista a není ani optimista, ale umí čarovat a příběhy přesmoc nekonstruuje. Nevadí to. Naopak. Získal už medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii i Jerusalem Prize. Bez přestání jako by vnímal zlo coby cos takřka totožného s realitou a provokativně i rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do zákulisních služeb sil tíhnoucích k armádě a válce. Zlo navíc registruje jaksi zevnitř a nemusí je ohmatávat jako mnozí. Podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní. Asi vědomě, ale na tom nezáleží. Pro většinu čtenářstva to představuje totéž a je pro ně stejný, jako by zlo vzýval. Pro ty, co umějí dobře číst, je přitom i patrné, že zůstává odevzdán nevyhnutelnému konci světa a neskrývá se před tím světem (jako někteří). Česko oficiálně navštívil poprvé a naposled rok po vydání Bodu Omega a jelikož je „pouze“ spisovatel, nebyl tu nikým ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). Přežil tu cestu a je to dobře, neboť spisovatelé jeho kalibru jsou vzácnější než modré azalky. Jejich dekadentní dech bývá ve skutečnosti obrodou, a to nejspíš proto, že píší, a nejsou třeba politiky.

Krátká ukázka: Reálný čas nemá smysl. To slovní spojení (reálný čas) je samo o sobě nesmyslné; nic takového neexistuje. Norman Bates na plátně pokládá telefon. Zbytek se ještě nestal, ale on si ho přehrává v předstihu v obavě, že muzeum zavře, než scéna skončí. Závěrečné hlášení zazní celým muzeem ve všech jazycích hlavních muzejních národů a Anthony Perkins jako Norman Bates bude pořád ještě stoupat po schodech do ložnice, kde jeho matka leží dávno mrtvá. Druhý divák vyjde ven z vysokých dveří. Teď je tu už jen on a hlídač, i představuje si, jak se veškerý pohyb na plátně zastaví, obraz se roztřese a postupně zmizí. Představuje si, jak hlídač vytáhne z pouzdra u pasu zbraň a střelí se do hlavy. Promítání skončí. Muzeum zavře a on zůstane sám s tělem hlídače v temné místnosti. Za tyto myšlenky nenese odpovědnost. Ale jsou to jeho myšlenky. Nebo snad ne?
Obrátí pozornost zpátky k plátnu, jež intenzivně znázorňuje vše takové, jaké to je. Vše takové, jako to vždycky bylo. Jaké to i vždycky zůstane. Dívá se, co se děje, a chce, aby se to dělo pomaleji, ale zároveň se v duchu řítí vpřed k okamžiku, kdy Norman Bates ponese matku v bílé noční košili zpátky dolů ze schodů. Vyvolá to v něm vzpomínky na jeho vlastní matku, s níž žil, než zemřela, v malém bytě stravovaném okolními mrakodrapy. A už je tu stín. Už je tu stín Normana Batese stojícího přede dveřmi starého domu, stín, který je vidět zevnitř. A pak? Dveře se začínají otevírat a muž se oddělí od zdi a čeká, až jeho tělo všemi póry splyne s postavou Normana Batese, který vejde do domu, kráčí opravdu nahoru po schodech v nevnímatelném čase dvou obrazů a za nekonečnou jedinou vteřinu. Pak se obrátí ke dveřím matčina pokoje. Někdy sedí u její postele, něco říká a pak se na ni dívá a čeká na odpověď. Někdy se na matku jen dívá. Někdy přijde před deštěm vítr a žene kolem okna přízračné ptáky, kteří vládnou noci, podivnější než sny.


Don DeLillo: Bod Omega.
Přeložila Lucie Mikolášková. BB/art 2010. 120 stran.
ISBN 978-80-7381-823-4



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Kulturní akce . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2017 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3096 s