Pro pomstu si vybere svého kamaráda Apostolka (přesvědčivý Pavel Landovský), řeckého přítele a emigranta, s nímž se seznámil v nemocnici. A protože Janička touží ve skrytu své dušičky po kariéře, představí jí ho jako slavného dirigenta. Jenže vše se zvrtne úplně jinam a jinak a tak platí to, co je nahoře za titulem z pera dramatika Alfreda de Musseta Neradno s láskou zahrávat si.

U zrodu filmu stála jedna povídka z mimořádných SMĚ&SNÝCH LÁSEK tehdy Čecha a dnes Francouze Milana Kundery. Povídka přesně ilustrující Kunderův styl ironického zpodobení lidské touhy a výsměch banalitě a hlouposti. Někdo ji nazval „melancholickou anekdotou“, spíše však by bylo správné říci, že jde o ironicky krutý žert (což ostatně sekunduje i s Kunderovým pozdějším románem s příznačným názvem ŽERT).  Tady však jde "jen" o zhrzenou sebeúctu na jedné straně a šestákovou lásku nerovného páru, jako vyšitou z pamětnické červené knihovny, na straně druhé...  Film režiséra Antonína Kachlíka vznikl v době, kdy vrcholila (a násilně končila) celá slavná éra československé nové vlny. A jakoby symbolizoval celou tu rozporuplnou dobu – veleúspěšný svůdník (stejně jako slavní čeští režiséři té doby) naráží na nepochopení a nezájem a naopak objekt jejich zájmu (dívka resp. autorský umělecký film) zplaní a dostane se do rukou podvodníčků (jako Apostolek) a neumětelů a bůvíodkud se vyrojivších podivných postaviček, které ovládly skoro na dvě desetiletí český film (jména si jistě sami doplníte).

Přestože cítíte, že režisér Kachlík (který je i spoluautorem scénáře) měl vyšší ambice, nakonec zůstalo „jen“ dobře vypointované, skvěle zahrané, inteligentní  a divácky stále upoutávající dílo. Je to opravdu jen “málo“? Vždyť se k kinech ohřálo jen krátce - jak Kundera tak Landovský se stali pro režim brzy vyvrheli a tak režisér, který pak svojí jasně levicovou politickou angažovaností ve prospěch nového režimu (kdo dnes vzpomene třeba na film DVACÁTÝ DEVÁTÝ oslavující nastoupení Klementa Gottwalda na 5. sjezdu do čela KSČ?) se také dočkal trezorového filmu. Nevyrovnané dílo Antonína Kachlíka (*1923) ale je tak trochu pozapomenuto neprávem. Možná si divák připomene film BYLO NÁS DESET (1963) s písničkami Suchého a &Slitra a památným objevem „první české dívky z Playboye“ Olgy Schoberové. Pohádky BAJAJA (1971) a O ZATOULENÉ PRINCEZNĚ (1987) jsou také oblíbené. Dost se Kachlíkovy vyčítaly filmy O MORAVSKÉ ZEMI  nebo NÁ&S DĚDEK JOSEF s tématikou združstevňování (ten první  s rolí Radoslava Brzobohatého jak hospodáře – což byla jasná narážka na velmi úspěšný, v té době zakázaný film Vojtěcha Jasného V&SICHNI DOBŘÍ RODÁCI). Filmy se dnes neobjevují ani v televizi, přičemž zvláště druhý film je dostatečně silný pro nové uvedení.  Kachlíkovy komorní psychologické příběhy PR&SELO JIM &STĚSTÍ a TŘIATŘICET STŘÍBRNÝCH KŘEPELEK (1963, 1964) – první s Jiřinou Bohdalovou a Josefem Langmilerem, druhý s Alenou Vránovou, Václavem Voskou a znovu s Josefem Langmilerem byly ve své době „odstrčeny“  na druhou kolej slavnějšími tvůrci a i poté málo distribuovány. Tady má Česká televize určitě rezervu – ty filmy jsou totiž nejen zajímavé, ale i lidsky přesvědčivé.

JÁ, TRUCHLIVÝ BŮH patří dnes mezi nesmírně ceněné filmy – podíváte-li se na ČSFD pak má průměr od diváků plných 80%, Václav Březina mu v Lexikonu českého filmu udělil procent 50. Diváci si prostě Kopeckého a Landovského v těchto rolích zamilovali a mladičká začínající herečka – studentka brněnské konzervatoře Hana Lelitová jim dokonale sekunduje. Zapomenut je tak kritický článek Gustava Francla z Filmu a doby č. 10/1969, který film „sepsul“ způsobem v české kritice nevídaným. Ale k němu se málokdo dostane a pokud ano, raději ho nečtěte. Bavte se v televizi – věřím, že TRUCHLIVÝ BŮH vás zaujme. A nejen pamětníky.